Padesáté výročí

26. září 2016 v 23:03 |  Jednorázové povídky
To jsem si tak znuděně po večeru projížděla tumblr a zrak mi spočinul na příběhu o šesti slovech. "It's our fiftieth, table for one." A pak se nějak stala tahle krátká povídka. Ano, blog evidentně ještě žije!

Brittany a Santana slaví padesátí výročí svatby. Povídka je psaná z pohledu servírky, která je posledních několik let vždy obsluhovala.


Therese nedávno oslavila třicáté šesté narozeniny. Už se přiblížila čtyřicítce víc než třicítce. Byla čerstvě svobodná po zkrachovalém tříročním vztahu, bydlela v malé garsonce nad zaplivanou hospodou a pracovala jako servírka v restauraci. Byla to obyčejná restaurace a Therese svoji práci většinu času nesnášela. Mohla se usmívat a být sebemilejší, od některých lidí však přesto nedostala žádné spropitné. Mohla se pro ně roztrhat a většina zákazníků to stejně nedokázala ocenit. A nedej bože, pokud bylo s jídlem něco v nepořádku. V tom případě to byla vždy ona, kdo musel vyslechnout jejich stížnosti a často i nadávky.

Tři sta šedesát čtyři dní v roce měla chuť dát výpověď, osmý listopad pro ni ale byl vždy připomenutím, že i její práce má smysl. Těšila se na ten den vždy týdny dopředu a nemohla dospat, až je znovu uvidí. Z nějakého důvodu ji dávaly naději.

Pracovala v téhle restauraci již osm let a stále si pamatovala, když je zde viděla poprvé.

"Vzaly jsme se, když nám bylo pouhých dvacet a už jsme spolu čtyřicet dva let," řekla jí tenkrát jedna z žen, která se jí představila jako Santana. Ještě i ve dvaašedesáti letech měla vlasy černé jako uhel.

Chodily do téhle restaurace každý rok. Bydlely v New Yorku, a přesto jednou ročně létaly zpět do malého města v Ohiu, aby oslavily výročí svatby v místě, kde spolu byly poprvé na rande.

Dávalo ji to naději. Pokaždé, když jí ztroskotal další vztah, vzpomněla si na ty dvě staré ženy, které se i po tolika letech milovaly. Díky nim věřila, že láska existuje.

Bylo osmého listopadu a Therese celé odpoledne spočívala pohledem u dveří. Nemohla se dočkat, až znovu přijdou. Za poslední tři roky nemusely dělat ani rezervaci, poněvadž věděly, že tu na ně bude vždy čekat připravený stůl. A jak si Therese všimla, nebyla jedinou, kdo upíral zrak ke dveřím. Všichni, kdo v restauraci pracovali již delší dobu, ženy znali. Navíc, pokud si dobře pamatovala, letos měly oslavit kulaté výročí svatby.

Kasírovala zrovna mladou rodinu, když se ozval zvonek u dveří, který následoval známý hlas.

"Dnes je naše padesáté výročí," uslyšela a okamžitě se otočila. "Stůj pro jednoho, prosím."

Úsměv, který se jí rozprostřel po rtech, zmizel a než se mohla zadržet, do očí jí vhrkly slzy. Rychle se odvrátila, aby ji nikdo neviděl, několikrát se zhluboka nadechla a následně si setřela slzy.

"Připravili jsme pro vás stejný stůl jako vždy," slyšela Miguela, majitele restaurace, a kdyby ho neznala, nejspíš by drobnou změnu v jeho hlase nepoznala. Ale pracovala zde již osm let a tak jí nemohlo uniknout, že i její nadřízený zněl, jako kdyby zadržoval slzy.

"To je od vás moc pěkné, Migueli, Santaně by se to určitě líbilo."

Vypadala mnohem starší, než si ji Therese pamatovala. Možná to způsobilo, že radost, která jí dříve vždy vyzařovala z očí, zmizela a vystřídal ji skutek.

Ještě ani nedošla k jejímu stolu a Brittany jí věnovala smutný úsměv.

"Dobrý večer, Theresko, jak se máte?" zeptala se a Therese si nemohla nevšimnout fotografie, kterou postavila proti sobě na prostřený stůl, přímo před kytici růží, kterou jim připravili zaměstnanci Breadstics.

Nadechla se, aby odpověděla, místo toho se jí však z hrdla vydral vzlyk a Brittany překvapivě pěvně stiskla její dlaň ve své.

"Om-omlouvám se, já ji odvedu a pošlu sem někoho jiného," řekl Miguel, ale Brittany jen zavrtěla hlavou.

"To je v pořádku. Co kdyby ses ke mně posadila, děvenko, a dělala staré ženské společnost?" zeptala se Brittany a Therese se zmohla jen na přikývnutí, načež se posadila naproti ní.

Myslela, že bude její šéf protestovat, k jejímu překvapení ale neřekl ani slovo a položil před Brittany a Therese menu.

"Santana si vždycky objednala misku těch hloupých tyčinek, i když už na ně neměla ani zuby," usmála se stará žena a aniž by menu otevřela, objednala si červené víno a lasagne. Stejné jídlo, které zde měla při jejich prvním rande a které si zde objednávala posledních více jak padesát let.

"Já… Upřímnou soustrast. Moc mě to mrzí," zašeptala Therese a Britanny kývla hlavou.

"Byly jsme spolu padesát tři let. Kdo jiný může tohle říct?" řekla s upřímným úsměvem a pohledem upřeným na fotografii před sebou, kterou poté zvedla a otočila ji tak, aby na ni viděla i Therese. "Tahle fotka je z naší svatby, ani už nevím, jestli ta obřadní síň ještě stojí."

Obě ženy na fotografii byly mladé a krásné. A i z jediného zachyceného okamžiku bylo snadno poznat, jak moc do sebe byly zamilované. Dívaly se na sebe stejně jako vždy, když je tu viděla.

"Jestli vám to nebude vadit, můžete mi o ní něco povědět?" zeptala se Therese nejistě.

"A co bys chtěla slyšet, Theresko?"

"Já nevím, cokoli. Třeba nějakou vaši oblíbenou vzpomínku. Vím, že jste tu byly na prvním rande…"

"To je pravda," přikývla Brittany. "Věřila bys tomu, že tehdy byla taková doba, že se Santana natolik strachovala reakce okolí, že když jsem ji chytila za ruku, přikryla to ubrouskem, aby to nikdo neviděl?"

"Vážně?"

"Vážně. Její otec nám ani nepřišel na svatbu. Ještě hůř reagovala její babička, která se ale nakonec stala naší největší podporou. Jen to, že jsme jí nikdy nedaly vnoučata, nám neodpustila."

Therese se napila vína, které jí donesl kolega, a překvapeně se na Brittany podívala. "Vy jste nikdy neměly děti?"

Brittany lehce zavrtěla hlavou. "Santana nebyla zrovna mateřský typ, navíc jsme obě chtěly cestovat, poznávat svět. To by s dětmi moc nešlo. Takhle jsme měly možnost procestovat takřka celou Evropu, navštívit Viktoriiny vodopády, Peru, Austrálii… Navštívily jsme přes čtyřicet států světa. Myslím, že jsme měly fajn život."

Ani jedna z žen si nevšimla ostatních lidí v restauraci, kteří postupně opouštěli své vlastní konverzace a místo toho upnuli pozornost na historky staré ženy. I zaměstnanci restaurace se posadili k vedlejšímu stolu, aby mohli naslouchat jejímu příběhu, jehož některé části si během uplynulých let již vyslechli. Bylo to fascinující slyšet, jak protestovaly v New Yorku, když hrozilo, že ústavní soud zruší veškeré stávající sňatky párů stejné pohlaví. Jak Brittany tančila na Broadwayi a s kolika slavnými lidmi spolupracovala. Nikdo z přítomných netušil, že se přátelila s Rachel Berry, která posbírala několik Tony a byla nejslavnější osobou pocházející z Limy.

"A Santana jí dokonce dělala několik let manažerku, než se opět pohádaly, jak u nich bylo častým zvykem a definitivně se rozešly," řekla stará žena a v očích jí pohrávaly jiskřičky, které ji dělaly mnohem mladší.

"Prožily jste úžasný život, závidím vám ho."

"Bylo nám dovoleno spolu prožít delší dobu, než se poštěstí většině jiným," přikývla Brittany. "Ale no tak, přece tu nebudeme brečet," řekla a zasmála se, když si všimla, jak si několik lidí utírá slzy. "Konec konců, tohle je oslava padesátého výročí svatby, že lásko?" pronesla a zadívala se na fotografii před sebou.

Historky ze společného života jim Brittany vyprávěla ještě hodinu, než na ni padla únava. Když chtěla zaplatit, Miguel zakroutil hlavou a prohlásil, že jde vše na účet podniku. Na cestu Brittany navíc zabalil krabici plnou breadstics, ačkoli věděl, že Brittany nebude tyčinky nejspíš nikdy jíst.

"Myslíš, že přijde příští rok znovu?" zeptala se ho Therese poté, co Brittany odešla.

"Uvidíme," odpověděl její šéf.

Přesně o rok později vstoupila do restaurace, nově jako zákaznice, se svou přítelkyní, která byla na starou ženu zvědavá stejně jako spousta další lidí. Breadstics praskalo ve švech, všichni se nemohli dočkat příběhů ze života dvou žen, které je donutily věřit v pravou lásku.

Stůl, u kterého vždy sedávaly, byl prostřený a uprostřed se tkvěla váza bílých růží, Brittany však nepřišla.

Therese vlastně ani nebyla překvapená. V duchu tak nějak tušila, že tento rok již stará žena nedorazí. Neměla na to samozřejmě žádný důkaz, ale tušila, že teď již opět spočívá vedle své milované. Se slabým úsměvem na rtech se zadívala na zeď u prostřeného stolu, nad níž visela zarámovaná vybledlá fotografie dvou mladých žen ve svatebních šatech.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ester ester | 27. září 2016 v 7:16 | Reagovat

Jeej to bolo mile a dojimave....

2 Andílek Andílek | 27. září 2016 v 20:11 | Reagovat

nádhera! Mám slzy v očích

3 Domík Domík | 28. září 2016 v 10:41 | Reagovat

Jsem překvapená, že sem vůbec ještě někdo chodí, když jsem nepřidala novou povídku několik měsíců. A jsem taky moc ráda, že se vám to líbilo, holky :)

4 ester ester | 28. září 2016 v 15:26 | Reagovat

[3]: pises dobre, tak sa tomu necuduj ☺

5 Karin Karin | 7. prosince 2016 v 22:51 | Reagovat

Mně se tady moc líbí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama