Až do konce světa

10. února 2015 v 20:50 |  Jednorázové povídky

POPIS: Po světě se rozšířila nová nemoc, která postupně vybíjí lidstvo. Rachel a Santaně se podaří utéct z New Yorku a aby přežily, skrývají se na opuštěné farmě.
POSTAVY: Rachel, Santana
KATEGORIE: AU, H/C
PŘÍSTUPNOST: 12+

Zdravím! Nejsem si jistá, jestli na blog někdo ještě vůbec chodí, když jsem už dlouho nic nezveřejnila, ale po dlouhé době přocházím s povídkou na přání. Lucy chtěla Pezberry jako rodinu. Je mi jasné, že povídka vůbec nebude odpovídat jejímu přání a že už je to skoro rok, co si Lucy povídku přála, takže už si ji možná ani nepřečte, ale budu moc ráda, když si ji přečtete i vy ostatní. A na "Všechno se změnilo" taky pracuju, tak buďte trpělivé! :)

Mimochodem, "Nata" znamená v jednom z indiánských jazyků naděje :)


Uběhly tři roky a lidstvo stále ještě netušilo, s čím přesně mělo tu čest. Spousta lidí nemoc nazývala morem, jiní vymysleli množství dalších pojmenování. Každé ze světových náboženství přišlo s vlastním vysvětlením, proč k pandemii došlo, nikdo, ani ti nejlepší vědci z celého světa, ji však nedokázal zastavit.

Podle posledních zpráv za tři roky vymřela více než polovina světové populace. Někteří tvrdili, že lidí zemřelo mnohem víc, nezbývalo však už těch, kteří by to dokázali spočítat. Tisíce vědců se snažily zjistit příčinu pandemie a nalézt lék, aby zamezily jejímu šíření, ale všichni byli neúspěšní. Nikdo nedokázal určit, s jakou nemocí lidstvo bojovalo a která ho začala rychle vybíjet.

Začalo to nenápadně. V jednotlivých velkých městech vypukly chřipkové epidemie, na které umíralo větší množství lidí, než bylo obvyklé. Trvalo jen pár týdnů, než si zdravotníci uvědomili, že se nejednalo o klasickou chřipku, avšak než stačili zareagovat, tak bylo pozdě.

Vir se projevoval horečkami, po několika dnech se na těle nakažených objevily červené fleky, které postupně zmokvaly až do krve. Nemocní nebyli schopní udržet v těle žádnou stravu, trpěli bolestivými průjmy a po týdnech v deliriu nakonec zemřeli na dehydrataci.

Jak jednou pandemie vypukla, rychle se rozšířila do celého světa. Prý existovala místa, kterým se pandemie vyhnula, většina přeživších ale měla za to, že se jednalo jen o mýty, které byly vymyšleny lidmi, aby dali ostatním naději, že i oni mají šanci zůstat naživu.

V nejšpičkověji vybavených laboratořích se snažili rychle zjistit příčinu nemoci anebo alespoň zamezit jejímu šíření, jediné, na co však přišli, bylo, že nakažení byli krevní skupiny AB pozitivní či AB negativní. Takhle to alespoň bylo zhruba první tři měsíce. Pak se nákaza rozšířila i mezi lidi s krevní skupinou A a nakonec i B a vypadalo to, že jediní, kdo byli epidemie uchráněni, byli jedinci s krevní skupinou 0. Jediným problémem bylo, že vir neustále mutoval a každý věděl, že bylo jen otázkou času, než začne napadat i ostatní.

New York byl jedním z největších měst světa a byl mezi prvními místy, kde pandemie vypukla. Nikdo nechápal, co se dělo a lidé se snažili žít svůj život tak, jako ho žili doposud. Ignorovali nemocné v ulicích, tak jako to dělali se vším, co se jich přímo netýkalo. Když světová zdravotnická organizace vyhlásila, že musí venku chodit všichni v rouškách, obyvatelé New Yorku se rychle přizpůsobili, tak jako si v minulosti zvykli na všechna jiná nařízení.

Každý si myslel, že bylo nařízení dočasné. Mysleli si, že pandemie brzy přejde, lékaři vymyslí lék a oni budou moci pokračovat ve svých životech, jako kdyby se nic nestalo. A pak se mezi nemocnými vyskytli jejich příbuzní a přátelé a i obyvatelé New Yorku si nakonec uvědomili, že život, takový, jaký ho dosud znali, měl přestat existovat.

Čím více bylo nakažených, tím větší množství lidí houfně opouštělo velká města a mor se začal bleskově šířit i do těch nejvzdálenějších a nejopuštěnějších míst.

Santana si stále pamatovala, kdy jim v práci onemocněla první servírka. Jmenovala se Sandy a v jídelně si přivydělávala po večerech, aby si mohla dovolit jít na vysokou. Nedožila se ani maturity. Netrvalo dlouho a následovala jedna z kuchařek a pak Gunther, majitel jídelny. Nejhorší okamžik pro ni ale stále byl, když se vrátila z ranní směny v jídelně a v bytě se jí naskytl pohled na Kurta, který ležel na gauči zamotaný pod vrstvou několika přikrývek, třásl se zimou a čelo a tváře měl tak horké, že mu Santana okamžitě zavolala sanitku.

Kurt byl první z okruhu jejích nejbližších, kdo moru podlehl, nebyl ale zdaleka poslední.

"Nad čím přemýšlíš?" pronesl známý hlas, který Santanu vytrhl ze vzpomínek.

"Nad New Yorkem, nad Kurtem, nad vším možným," odpověděla upřímně a poté co na rameni ucítila stisk studené dlaně, tiše vzdychla a na krátký moment sevřela víčka.

"Před dvěma dny se mi o něm zdálo."

Santana se otočila a podívala se na Rachel. "Já vím," řekla. "Mluvila jsi ze spaní. Vzbudilo mě to."

"Promiň."

"Brečela jsi."

"Promiň."

Na několik minut se rozhostilo ticho. Jen vedle sebe stály a zrak obou mladých žen se upíral směrem, kde se nacházel New York. Stovky kilometrů daleko.

"Každý den, když se probudím, doufám, že až otevřu oči, tak zjistím, že to všechno byla jen jedna velká noční můra. Myslíš, že se to někdy změní?"

Santana by ráda řekla, že ano, jenže uběhly tři roky a ona na tom byla úplně stejně.

"Měly bychom jít dovnitř, začíná se stmívat a za tmy si už neuvaříme."

Santana přikývla, přesto ale zůstala ještě několik minut stát tiše na verandě domu, než se vydala dovnitř.

Během večeře nemluvily. V posledních týdnech mezi nimi bylo většinu času ticho. O čem by se měly bavit? O nedostatku dřeva na zimu? Nebo o tom, jak jim přestaly z ničeho nic snášet dvě slepice? Že jen čekaly, až pandemie dostihne i je?O představě, že budou tu druhou sledovat, jak umírá?

Po večeři se v tichosti umyly a zamířily do ložnice. Od třetí noci zde spaly v jedné posteli. Zpočátku to bylo ze strachu, jelikož je probudil každý zvuk, který zaslechly. Teď by bez té druhé v náručí už nebyly schopné usnout.

Trvalo jen pár minut, než ve tmě našly rty té druhé a prsty začaly bloudit po nahé kůži. Obě to potřebovaly. Bylo to jejich vzájemné ujištění, že jsou stále tady. Že byly obě živé, stále dýchaly a hodlaly dál bojovat.

Poprvé spolu měly sex po pěti měsících, co se usadily na téhle malé, zapomenuté farmě. Santanu tu noc probudil křik a pláč. Snažila se Rachel utěšit, šeptala jí do ucha, hladila ji ve vlasech a líbala na čelo. Nebyla si jistá, jak se to stalo, ale její rty byly najednou na těch Racheliných a než se nadála, Rachel jí polibky oplácela. Tu noc jedna druhou držela v náručí, jako kdyby na tom závisel osud celého světa.

Nikdy o tom nemluvily a nikdy spolu neměly sex za denního světla. Pod rouškou tmy se však od té noci začaly oddávat jedna druhé. Ani jedna nebyla schopná pronést nahlas, jak jí na té druhé záleželo, jejich dotyky přesto dokázaly povědět více než tisíc slov.

Poslední noc byla po několika týdnech znovu zlá. Většinou to byla Rachel, kdo trpěl na noční můry, tentokrát se však ve studeném potu a se zrychleným dechem probudila Santana.

"Ššš, všechno je v pořádku, je to v pořádku, jsem tady s tebou," slyšela tichý hlas Rachel, jejíž prsty se okamžitě zabořily do Santaniných vlasů, ve kterých ji začaly laskat.

"Rach," vydechla Santana a z úst ji unikl hlasitý vzlyk.

"Já vím, zlato, já vím," zašeptala Rachel a políbila Santanu na čelo.

Víc slov nebylo potřeba. Obě dvě věděly přesně, o čem se Santaně zdálo. Trpěla jen jedinou noční můrou, která se neustále vracela a ačkoli se Santaně nezdála pravidelně, jednou za čas, nečekaně a nevítaně, se jí znovu vetřela do snu a způsobila, že se černovlasá žena probudila s pláčem.

Před třemi roky nebyly Rachel se Santanou jedinými, komu se z New Yorku podařilo utéct. Spolu s nimi z velkoměsta odjela i Dani, na farmu s nimi však už nedorazila.

Santana s Dani spolu chodily jen pár měsíců, než došlo k vypuknutí epidemie. Nebyla to ta pravá, osudová láska, Santana však Dani svým způsobem milovala, a když Dani onemocněla, Santanu to naprosto zničilo. Při jejich odjezdu z New Yorku byla Dani ještě zdravá. Anebo to tak alespoň vypadalo. Už třetí den na cestě se objevily první příznaky nemoci. Trvalo další tři týdny, než Dani nemoci podlehla. Neměly u sebe žádné léky a v blízkosti nebyla žádná funkční nemocnice, do které by ji mohly vzít a kde by mohli Dani pomoci.

Santana si byla naprosto jistá, že ji bude pohřbívání její přítelkyně pronásledovat do konce života. Doteď si přesně pamatovala na to, jak Dani usnula na zadním sedadle auta, které se jim podařilo ukrást. Po několika dnech spala klidně a Santana doufala, že to bylo dobrým znamením. Nevědělo se o nikom, kdo by nemoc přežil a vyléčil se z ní, někdo ale přece musel být první. Srdce jí zaplavila naděje, která byla později roztříštěna na milion kousků, poněvadž Dani se ze spánku už nikdy neprobudila.

Rachel chtěla nechat její tělo někde v lese, Santana ale nedokázala žít s představou, že by mrtvolu našlo nějaké divoké zvíře. A tak Dani pohřbily. Holýma rukama a za pomoci klacků strávily hodiny kopáním díry, do které poté uložily Danino mrtvé tělo. Kousek od místa, kde ji zakopaly, stál mohutný dub a Santana do něj klíči vyryla Danino jméno. Potřebovala, aby po ni zůstal alespoň nějaký fyzický důkaz. Aby se vědělo, že Dani existovala a kým byla.

Dani P. Nowak
23.5.1993 - 5.5.2014
Milovala hudbu, zpěv a čokoládu

Trvalo týden, než Santana znovu promluvila.

Uběhly další čtyři dny, než naprosto vyčerpané, hladové, dehydrované a nevyspalé došly k farmě, kde objevily mrtvá těla dvou starých lidí. Nikdy se neměly dozvědět, jak se nákaza dostala až k nim, místo však bylo dostatečně odlehlé, a tak muže se ženou pohřbily v lese nedaleko a z farmy si vytvořily nový domov.

"Myslíš, že někdy přestanu vídat její obličej?" zeptala se Santana.

Rachel neodpověděla, jen stiskla Santanu v náručí pevněji.

Trvalo dlouho, než znovu usnuly, nakonec je však, stejně jako desítky předchozích nocí, přemohlo vyčerpání.

**

Následující dny byly pro obě náročnější než obvykle. Rachel dostala menstruaci a trpěla bolestmi břicha, neměly však žádné léky, které by jí pomohly bolest překonat, a tak strávila dva dny schoulená do klubíčka a jen čekala, až křeče v podbříšku přejdou. Santana ty dny strávila snahou nepozvracet se, když prala kousky hadrů, které byly nuceny používat místo tampónů a menstruačních vložek. Byla to jedna z věcí, o které věděla, že si na ni nikdy nezvykne.

Často přemýšlela nad všemi post-apokalyptickými filmy, které za svůj život viděla a proklínala všechny jejich tvůrce, protože realita jejich života se od filmového plátna lišila, jak jen to bylo možné.

Uběhlo už více než půl roku ode dne, kdy jim došlo mýdlo. U farmy byla studna s pitnou vodou, kterou si mohly ohřát na kamnech, ale skutečnou koupel či sprchu nezažily už několik let. A od doby, co neměly mýdlo, si nikdy nepřipadaly dostatečně čisté. Byly dny, kdy se Santana sama sebe štítila a nedokázala se na sebe podívat do zrcadla. Vlasy měla neustále mastné a ani si nepamatovala, kdy naposledy je měla rozpuštěné, protože jí na dotek přišly naprosto odporné. Když žily v New Yorku, tajně si půjčovala Kurtovy produkty a její pleť byla krásně čistá. Teď byla na bradě a čele mastná a tváře měla naopak vysušené. Stejně jako ruce, které měla popraskané od manuální práce.

Obě dvě byly podvyživené. Za farmou byla pole, ale ani jedna nikdy neopustila zdi města a neměly tudíž nejmenší tušení, jak pole osít či sklidit. Jediné, co měly, byly slepice a králíci, které tu našly po původních majitelích, a za domem se nacházela malá zahrádka, o kterou se staraly. Když byla Santana malá, nesnášela, že ji její abuela nutila pomáhat na zahradě, teď za to však byla neskonale vděčná. V jednom záhoně měly zasazené brambory, v dalším mrkve a v posledním rostla cibule a řepa. První rok se jim dokonce podařilo vypěstovat rajčata, spotřebovaly však veškerá semena, a přestože se pokusily zasadit semena z plodů, rajčata jim už znovu nevyrostla.

"Už je ti líp?" zeptala se Santana u večeře čtvrtý den Racheliny menstruace.

Rachel přikývla, oči od talíře ale nezvedla. "Už můžu jíst bez toho, aniž by se mi chtělo zvracet. Nebo umřít," řekla potichu.

Santana si povzdechla, odložila vidličku a dlaní krátce stiskla Rachelino zápěstí. Teprve pak se na ni Rachel podívala a slabě se usmála.

"Zítra musíme do lesa na dřevo, zvládneš to?" zeptala se Santana a Rachel znovu přikývla.

"Zítra už mi bude určitě úplně dobře."

"Dobře. A třeba najdeme další houby, ještě by měly růst."

Obě se znovu vrátily k míchaným vajíčkům, které v tichosti snědly. Rachel si šla po večeři brzy lehnout a Santana ve škopku umyla nádobí. Nebo alespoň se o to pokusila. Neměly žádný jar ani písek, co by mohly použít na odstranění mastnoty, a tak jejich nádobí nikdy nebylo úplně čisté. Stejně jako jejich jídlo nikdy nebylo úplně chutné, protože jim došel již před dvěma roky pepř a stejně tak jim už začala docházet sůl, takže solily naprosto minimálně, jen aby se solí vydržely alespoň pár dalších měsíců. I většinu dalšího koření už spotřebovaly, a jelikož široko daleko nic nebylo, neměly, jak si cokoli opatřit.

Jednou, před dvěma lety, se rozhodly vydat se pro zásoby. Věděly, že jim bude trvat hodiny, než po silnici dojdou někam, kde by mohly sehnat jídlo, netušily však, jak daleko to bude. Šly takřka celý den, než došly k benzínové pumpě. Byla vyrabovaná. Nezůstalo tam skoro žádné jídlo ani nic jiného. Všude byly jen prázdné regály. I přesto pobraly vše, co mohly a noc strávily zavřené na zdejším záchodě ze strachu, že by se mohl objevit někdo jiný. Zdravý či nemocný, obojí pro ně bylo stejně nebezpečné. Svět se změnil a přeživší se stali často nelítostnými.

Když Santana ulehla do postele, Rachel už spala, a tak ji Santana jemně sevřela kolem pasu a z obličeje jí odhrnula neposedný pramen. Rachel se zavrtěla a něco nesrozumitelně zamumlala ze spaní, pak se ale k Santaně přitulila blíž a během pár vteřin znovu pravidelně oddychovala.

Santaně trvalo dlouho, než usnula. Věděla, že se potřebovala vyspat na další den, protože nošení dřeva z nedalekého lesa bylo náročné, nemohla ale zabrat, ač se sebevíc snažila, jelikož se jí myšlenky proti vůli rozutekly ke vzpomínkám. Na New York, na přátele, na rodinu. Většinu času se snažily na nic z toho nemyslet, protože to obě dvě příliš bolelo, ale pak je vždy nakonec přepadla melancholie a vzpomínání se neubránily.

Přemýšlela, jestli zůstal někdo z jejich blízkých naživu. Její rodiče měli oba nulu, od odjezdu z New Yorku ale uběhla dlouhá doba a Santana si nemohla být jistá, jestli mor znovu nezmutoval. Neměly nejmenší tušení, kolik lidí zatím přežilo a kolik nemoci podlehlo. Klidně mohly být s Rachel jedněmi z posledních lidí na planetě. Doufala, že tomu tak nebylo.

Pevně stiskla víčka, aby všechny podobné myšlenky vyhnala pryč, vůbec to však nepomohlo a Santana s povzdechem vstala z postele a opatrně se vydala do kuchyně, kde si chtěla nalít sklenici vody. Obě pet lahve byly prázdné a Santana si znovu tiše vzdychla a poté se usadila v křesle, kde si přitáhla kolena k bradě a pevně je objala pažemi.

Když se dostaly z New Yorku, Kurt s Mikem, Marley a panem Schuesterem už byli po smrti. Artie a Kitty byli nakažení. Modlila se, aby Brittany byla v pořádku. Nevěřila, že byl Bůh skutečný, přesto však často v dlani pevně svírala růženec, který nalezla tady v domě a modlila se. Za rodiče, babičku, Brittany a všechny ostatní, na kterých jí záleželo.

"Jsem ráda, že se Finn ničeho z tohohle nedožil," prohlásila jednou Rachel.
Santana věděla, že to tak Rachel nemyslela. Ve skutečnosti by dala cokoli za to, aby s ním mohla strávit jen o pár minut navíc. Stejně jako se všemi ostatními.

"Proč nejsi v posteli?" uslyšela vedle sebe Santana najednou Rachelin hlas a polekaně sebou trhla.

"Ježíši, Berryová, snažíš se mě zabít?" zeptala se a když uslyšela Rachelin tichý smích, tak jí z toho až zahřálo u srdce. Ani si nepamatovala, kdy naposledy se smály.

"Odhalila jsi mě. Celou dobu to byl můj tajný plán. Zbavit se tě a vládnout na téhle farmě sama," řekla Rachel, došla k Santaně a nabídla jí ruku.

"Já to věděla," zabručela Santana a s úsměvem na tváři stiskla Rachelinu dlaň ve své. Až jí zamrzelo, že byla v domě tma a Rachel její úsměv nemohla vidět.

Do postele se vrátily v tichosti. Rachel se schoulila pod deku a pevně se přitiskla k Santaně, jen aby jí mohla ukrást trochu tělesného tepla.

"Jsou v pořádku," řekla Rachel po několika minutách, kdy si Santana myslela, že její kamarádka usnula. "Všichni jsou určitě v pořádku."

Kéž by to tak byla pravda. Pro jednou se tomu ale Santana rozhodla věřit, a tak propletla své prsty s Rachelinými, políbila ji do vlasů a o chvíli později se konečně propadla do bezesného spánku.
­­

**

Stejně jako se předchozí večer najedly v tichosti, tak ani u snídaně toho moc nenamluvily. Rachel několikrát vypadala, že chce něco říct, ale nakonec vždy sklopila oči zpět k talíři. Jakmile dojedly, tak si vyčistily zuby a převlékly se, připravené vydat se pro dřevo.

"Myslím, že mi ty zuby brzo vypadaj," postěžovala si Santana během oblékání. Na moment jí spočinul pohled na zrcadle, které viselo nad nočním stolkem, ihned se ale podívala jinam. Nemohla svůj odraz ani vidět.

"Aspoň je nemáš tak hnusně žlutý jaká já," vzdychla si Rachel a natáhla na sebe staré montérky. Dřív nejspíše patřily starému muži, jehož mrtvolu v domě našly, poněvadž byly Rachel velké, ale oblečení měly málo a pokud chtěly, aby jim jejich staré oblečení ještě alespoň chvíli vydrželo, musely začít nosit i šaty, které objevily v domě.

"Co bych tak dala za šampón, horkou sprchu a pastu na zuby."

"A nezapomeň na čistý oblečení," přitakala Rachel, zkontrolovala, jestli měly připravené všechno potřebné a pak se konečně vydaly do lesa.

Byl konec září a obě si byly vědomy toho, že bylo načase z lesa nanosit co nejvíc dřeva. Pokud nechtěly v zimě zmrznout, dřeva byla potřeba spousta. Nepotřebovaly ho navíc jen na topení, ale i pokud si chtěly uvařit, tak musely do kamen naskládat polínka.

Cesta do lesa jim trvala pár minut, ačkoli ani jedna nebyla schopná odhadnout přesný čas. Elektřina na farmě nefungovala, takže neměly šanci, že by si nabily telefony a hodinám, které se nacházely v domě, došla baterka také už před několika měsíci. Snažily se alespoň hlídat datum, poctivě si vytvářely kalendář a odškrtávaly v něm jednotlivé dny, přesto si byla Santana jistá, že na přidání křížku jednou či dvakrát zapomněly a datum tak měly špatně. I přesto alespoň věděly, že se blížil říjen a s ním nelítostná zima.

Dřevo sbíraly vesměs v tichosti, jen si každá jednou za čas zanadávala, když zakoply nebo se škrábly o větev, kterou v lese přehlédly. Trvaly jim zhruba hodinu, než spadanými větvemi naplnily batohy a pak se vydaly hledat nějaké úzké stromy, které by mohly uříznout a odtáhnout přes pole domů.

"Hlavně pozor, ať si neusekneš ruku," varovala Santana Rachel, poté co vytáhla sekeru z batohu a klekla si k jednomu malému stromku.

"Děláš, jako kdybych to dělala poprvé," ohradila se Rachel.

"No právě."

"Haha, velmi vt-"

Větu už Rachel nedořekla, protože zpovzdálí uslyšely zvuky. Obě ihned ztichly a Rachel vyskočila na nohy, sekeru pevně svírala v ruce.

"Co to bylo?" zašeptala vyděšeně.

Obě se zaposlouchaly a trvalo jen okamžik, než to uslyšely znovu.

"San, to zní jako dětský pláč," řekla tiše Rachel a zvuk se vzápětí ozval znovu, tentokrát jasněji a Rachel na nic nečekala a rozeběhla se k místu, odkud hlas vycházel.

"Rachel!" sykla na ni Santana. "Berryová! Stůj!"

Rachel Santanu naprosto ignorovala a běžela dál. Santana se hnala za ní, snažila se jí přesvědčit, že to může být past, ale Rachel to v tu chvíli bylo jedno. Nedaleko nich brečelo dítě. Znělo vyděšeně k smrti a jediné, na co Rachel dokázala v ten moment myslet, bylo dítě najít, než se mu něco stane.

Běžely jen pár minut, než se dostaly skoro až k úzké silnici, která vedla za lesem. A tam, jen kousek od cesty, skryté ve stínu stromů, sedělo batole a hystericky plakalo.

"Ó můj bože," vydechla Santana, když dítě spatřila.

Jakmile se k batoleti dostaly blíž, poznala, že se jednalo o holčičku. Mohly jí být možná dva roky. Seděla na zemi, pod sebou měla huňatou deku, kousek od ní ležela prázdná lahev a vedle ní růžový batůžek s Hello Kitty a igelitová taška, která byla plná hraček.

Santana se okamžitě začala rozhlížet kolem, připravená kdykoli popadnout Rachel a utíkat pryč, kdyby se z okolí vynořil někdo dospělý. To dítě tam přece nemohlo být jen tak samo.

"San," zašeptala Rachel a zatahala ji za rukáv. Poté ukázala na batůžek, na němž byl připevněný nějaký papír, kterého si Santana předtím nevšimla.

"Nepřibližuj se k tomu dítěti!"

Rachel Santany slova jako vždy ignorovala a opatrně si klekla k batohu. Krátce se podívala na malou holčičku, která stále plakala a pak si vzala do ruky vzkaz.

"Ahoj, mé jméno je Nata. Moje maminka onemocněla a už se o mě nemohla starat. Prosím, milujte mě tak, jako mě milovala ona," přečetla a Santana ji ani nepotřebovala vidět do tváře, aby věděla, že brečí.

"To je hrozný," zašeptala Rachel a natáhla se k plačící holčičce.

"Ne!" vyjekla hned Santana a chytila Rachel za ruku. "Zbláznila ses? Její matka byla nemocná!"

"Pusť mě! Její matka možná byla nemocná, ale ta malá vypadá naprosto v pořádku."

"To vypadala i Dani, když jsme odjížděly z New Yorku!" zaječela Santana a Natin pláč po jejím křiku ještě nabral na hlasitosti.

"Je to malý dítě, nemůžeme ji tu prostě nechat, máš sakra vůbec srdce?"

"Nevezmu do domu dítě, který může být nemocný!"

"Vždyť vypadá úplně v pořádku!" křičela už i Rachel.

"To dítě s náma nikam nepůjde!"

"O tom ty rozhodovat nebudeš. Ta holčička půjde s náma a vůbec se s tebou o tom nebudu bavit. Co je s tebou sakra špatně?!"

Santana se zhluboka nadechla, krátce se podívala na batole a poté na Rachel. "Odmítám pohřbívat dítě," řekla a hlas se jí na konci věty zlomil.

Rachel na Santanu jen několik vteřin beze slova koukala. "Ona neumře."

Existovaly desítky dalších důvodů, proč by se měly otočit, ponechat malou holčičku svému osudu a vrátit se domů. S jídlem vyšly sotva pro sebe. V domě neměly žádné jídlo vhodné pro děti, ani žádné dětské oblečení. Obě byly jedináčky a netušily, jak se o batole postarat. Risk, že byla malá Nata nakažená a mor by mohla přenést na ně, byl obrovský. Přesto přese všechno Santaně stačil jediný pohled na Rachel, aby věděla, že už rozhodla za ně za obě.

"Prosím, San," zašeptala Rachel se slzami v očích a Santana veškerý boj vzdala.

"Dobře," řekla a Rachel se okamžitě vrhla k plačícímu batoleti.

"Ššš, už je všechno v pořádku, neplakej," konejšila děvčátko, které opatrně zabalila do deky a vzala do náručí. "Už jsi v bezpečí, neboj se, nic tu neublíží. S náma jsi v bezpečí," opakovala, na Santanu se ani nepodívala a pomalu zamířila zpět k farmě.

Santana s povzdechem ze země sebrala sekeru, kam ji Rachel upustila, a do druhé ruky vzala batůžek s taškou. Pevně doufala, že všechno dopadne dobře, jak Rachel slíbila, protože si neuměla představit, že by sledovala umírat malé dítě.

**

Dalších několik dní strávily tím, že se učily o malé batole postarat. Santana si z počátku držela odstup, se strachem v očích sledovala každý pohyb dítěte, každou slzu si vykládala jako znak nemoci, čím delší dobu s nimi však malá Nata trávila, tím zřejmější bylo, že se jí matka vzdala ještě předtím, než ji stihla nakazit. A Santana si musela přiznat, že ženu za její čin obdivovala. Kdyby se svou dcerou zůstala, risk nákazy by byl enormní, a tak ji opustila v naději, že ji někdo najde, ujme se jí a postará se o ni, když její matka nemohla.

"Dneska vůbec nebrečela," poznamenala Rachel večer přesně dva týdny ode dne, kdy malou uslyšely plakat v lese.

"Evidentně jsme jí konečně uvařily něco, co jí chutnalo," usmála se Santana a podívala se na Natu, která klidně oddychovala u nich v posteli.

Bylo to až děsivé, jak rychle si k malé obě vytvořily pouto a jak rychle přilnulo batole k nim. Santana se bála, že přes
zimu nevystačí s jídlem a nakonec se budou muset i s malou vydat na cestu, věděla však, že by nedokázala dítě jen tak nechat v lese a nakonec by se pro Natu i bez donucení ze strany Rachel vrátila.

Nalezení Naty pro ně neznamenalo jen živit další hladový krk, bylo to i utvrzení, že mor dosud neustoupil a návrat mezi lidi pro ně nebyl bezpečný, neboť si nemoc stále vybírala další lidské životy.

"Myslíš, že to někdy skončí?" zeptala se Rachel v noci, když zalezly opatrně do postele vedle malé, každá z jedné strany, aby ji neprobudily.

"Co myslíš?" zašeptala Santana a konečky prstů pohladila Natu po černých vláskách.

"Všechno. Mor, skrývání na farmě, hlad, strach…"

Santana se na krátký moment zamyslela a přikývla, ačkoli si nebyla jistá, jestli to Rachel ve tmě mohla vidět.

"Musí."

"Jak to víš?"

"Prostě v to věřím. Jsme tu už tři roky a i přesto jsme stále naživu. Jednou to musí skončit, mor musí ustoupit a my se vrátíme zpátky domů."

"Víš, co je zvláštní?" řekla potichu Rachel a aniž by počkala na Santaninu reakci, tak pokračovala. "Tohle místo? Umím si představit, že až to všechno skončí, tak bychom tu zůstaly a vytvořily si domov tady. A možná, možná už jsme si ho tady i vytvořily."

"Mmm, možná," zamumlala Santana v ospalosti odpověď a opatrně, aby nevzbudila malou, propletla své prsty s Rachelinými.

Naděje, že pandemie jednou skončí, je držela při životě. Naděje, že vědci nakonec na záhadnou nemoc objeví lék a lidstvo přežije. Nezbývalo jim než čekat, modlit se a doufat. Za lék, bezpečí jejich milovaných, za budoucnost.

Naděje byla tím jediným, co měly a ani jedna se jí nehodlala vzdát bez boje.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Andílek Andílek | Web | 11. února 2015 v 17:01 | Reagovat

Wow....moc pěkné a povedené. Já nevím co říct. Moc se mi líbila

2 EvcaFaith EvcaFaith | 11. února 2015 v 18:13 | Reagovat

No...,tak to bylo moc pěkné. Měla jsem z toho až mrazení.

3 Joli Joli | E-mail | Web | 11. února 2015 v 23:09 | Reagovat

Nééé, vůbec tady teď nebrečím, jen mi prší na obličeji....

Pezberry jsem nikdy moc neshipovala, takže jsem zpočátku nevěděla, jestli se mám vůbec pouštět do čtení, ale nakonec jsem ráda, že jsem to udělala, protože tohle mě opravdu bavilo! Navíc podobné postapokalyptické příběhy s nákazou jsou můj šálek kávy, takže ses mi trefila do vkusu i co do žánru. Celé je to navíc napsané čtivě a přesvědčivě. Takže palce nahoru. :-)

4 domiiik-fanfiction domiiik-fanfiction | 12. února 2015 v 16:34 | Reagovat

Děkuju moc za komentáře, jsem ráda, že se povídka líbila! :)

[3]: Já Pezberry taky neshippuju, takže to pro mě byla trochu výzva, ale naštěstí tam těch dialogů nemuselo být moc, aby to tu atmosféru a situaci vystihlo, takže se ty postavy snad moc OOC nechovají, když k tomu ani moc nedostaly prostor :D

5 stanca stanca | 13. února 2015 v 12:32 | Reagovat

Teda to byla parádní povídka, až mě s toho mrazilo. Opravdu parádně napsané, člověk je musí litovat, jak tam přežívají skoro bez ničeho.

6 domiiik-fanfiction domiiik-fanfiction | 13. února 2015 v 20:09 | Reagovat

[5]: Moc děkuju, jsem ráda, že se ti to líbilo. Holky jsou bojovnice a bez boje se nevzdají! :)

7 terka terka | 15. února 2015 v 20:02 | Reagovat

Páni. To bylo duševně velmi vyčerpávající čtení... nejdřív Kurt, pak Dani, ostatní aaa nakonec ta malá... a to ani nepočítám zmínku o Finnovi. Ale opravdu nádherně napsané, klobouk dolů.
Normálně nemám ráda takové to Pezberry a jiné nereálné páry, a ty jsi to opravdu pojala jako rodinu, jako potřebu a důvěru.
Krásná, i když smutná povídka :)

8 Domík Domík | 15. února 2015 v 21:24 | Reagovat

[7]: Já mám naopak v psaní ráda výzvu, asi by mě nebavilo psát pořád to samý, takže ačkoli Pezberry nepreferuji, tak povídku jsem o nich napsala ráda. Ale je fakt, že co se týče čtení, tak bych do Pezberry asi šla jenom na nějaké dobré doporučení. Každopádně díky za komentář, jsem ráda, že se ti příběh líbil!

9 Karin Karin | 7. prosince 2016 v 22:46 | Reagovat

Moc pěkné ale smutné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama