Pozitivní - 5.část

1. srpna 2014 v 16:00 |  Pozitivní

Závěrečná část povídky je tu. Všem, kteří příběh četli a komentovali děkuji a budu ráda, pokud mi zanecháte komentář po dočtení i téhle části. Pěkné čtení :)


V den prvního sezení byl Kurt tak nervózní, že skoro nemohl jíst. Rachel se nabídla, že by jela s ním, ale Kurt věděl, že to bylo něco, co musel zvládnout sám. Litoval toho hned, jak vstoupil do místnosti, kde měla skupinová terapie probíhat. Na jedné ze židlí hned naproti dveřím totiž seděl Elliott.

Neviděli se ode dne, kdy Elliott Kurtovi přiznal, že je HIV pozitivní. Dlouho se Kurta sice snažil i přes holky kontaktovat, ale ten s ním nechtěl mít nic společného. A i Santana s Dani a Rachel daly Elliottovi jasně najevo, aby je i Kurta nechal na pokoji. Po několika dnech plných nepřijatých hovorů a zpráv, na které se mu nedostalo odpovědi, to nakonec vzdal.

Kurt se snažil na Elliottovu existenci pokud možno zapomenout, ale samozřejmě to nešlo. Nenáviděl ho za to, co mu udělal, přesto se však několikrát přistihl, jak přemýšlí nad tím, jestli je Elliott v pořádku a jak tohle všechno prožívá on sám.

Stačil mu jediný pohled, aby viděl, že to Elliott nesl stejně těžce. Pozitivní, extravagantní aura, která se kolem Kurtova bývalého milence vždy vznášela, byla pryč. Vlasy, jindy perfektně upravené, mu trčely kolem hlavy, pod očima měl temné kruhy a kostkovaná košile, kterou měl na sobě, byla zmuchlaná a potřebovala by vyžehlit.

Elliott ho nezaregistroval hned. Trvalo mu několik vteřin, než mu zrak spočinul na osobě stojící mezi dveřmi a když si Kurta konečně všiml, okamžik na něj zůstal zírat a pak pevně sevřel víčka a uhnul pohledem, jako kdyby doufal, že se mu to jen zdálo a Kurt tam ve skutečnosti vůbec nestál.

Nejradši by se otočil na patě a utekl. Nebyl připravený se s Elliottem vidět a mluvit s ním. Měl chuť se sebrat a odejít, nohy měl však jak z olova a tak jen zůstal bez hnutí stát mezi dveřmi, dokud mu někdo nepoklepal na rameno.

"S dovolením, můžu projít?" řekl mladík s tunou gelu ve vlasech, který musel být zhruba v Kurtově věku.

"Jasně, p-pardon," vyblekotal a rychle uhnul na stranu.

"Ty jsi tu poprvý, viď?" zeptal se dotyčný a Kurt se vzmohl jen na přikývnutí.

"Nemusíš mít vůbec strach. Pokud nebudeš chtít mluvit, nikdo tě nebude do ničeho nutit, můžeš si sednout vedle mě, jestli chceš," nabídl kluk a ukázal na dvě prázdné židle nedaleko od Elliotta. "Mimochodem, já jsem Blaine," usmál se a nabídl Kurtovi ruku.

Kurt se na něj nerozhodně podíval a pak mu stiskl dlaň. "Kurt."

"Těší mě, Kurte," řekl Blaine poté co se posadili. Vypadalo to, že se chystal povědět ještě něco, sotva ale otevřel pusu, tak promluvila starší žena, které si Kurt do toho okamžiku vůbec nevšiml.

"Dobré odpoledne všem," řekla se slabým úsměvem na rtech. "Opět tu vidím spoustu známých tváří a bohužel i dvě tváře nové. Takže pro ty, kteří mě neznají, já jsem doktorka Sarah Davisová a vedu tohle sezení. Scházíme se zde jednou týdně vždy ve stejnou dobu už-- jak je to dlouho?" zeptala se s pohledem upřeným na muže, kterému Kurt hádal něco přes třicet.

"Osm měsíců," napověděl muž a doktorka Davisová souhlasně přikývla.

"Scházíme se tu už osmým měsícem. Někteří sem dochází už stejně dlouhou dobu, většina začala chodit na sezení později. Pokaždé, když se zde sejdeme, tak si vyslechneme ty, kteří se nám chtějí svěřit s tím, jak se vyrovnávají s nemocí. Většina zde přítomných je HIV pozitivních, ale občas přijdou i lidé, kteří trpí jinými pohlavně přenosnými chorobami. Nikdo nemusí mluvit, pokud nechce, ale takřka každý se nám nakonec se svým příběhem svěří, když zjistí, že se nemá za co stydět."

Psycholožka se usmála na Kurta a poté na nějakou ženu, o které si Kurt domyslel, že je na skupinové terapii také poprvé. Napadlo ho, jak dlouho už tam asi chodil Elliott a najednou byl neskutečně zvědavý, o čem bude Elliott mluvit.

"Chce někdo začít?"

Muž, který doktorce Davisové před chvílí odpovídal, zvedl ruku a lékařka na něj kývla, aby začal mluvit.

"Ahoj všichni. Já jsem Richard a že jsem HIV pozitivní, jsem zjistil před šestadvaceti měsíci. Většina z vás, co na sezení chodí už delší dobu, tak ví, že mě nakazil můj tehdejší partner. Před čtyřmi dny jsme se spolu viděli poprvé od doby, co jsem ho vyhodil z bytu a řekl mu, že už ho nikdy nechci vidět. Myslel jsem, že mu to nikdy neodpustím, ale když jsme spolu mluvili, tak jsem si uvědomil, že už k němu žádnou zášť necítím."

"To je skvělá zpráva, Richarde," řekla psycholožka.

Kurtův zrak padl na Elliotta, který mu pohled oplácel a jakmile zjistili, že byli tím druhým přistiženi při činu, oba se rychle podívali jinam. Richardova slova Kurtovi přišla až příliš povědomá. S Elliottem sice nikdy nebyli oficiálně spolu a ani spolu nebydleli, přesto však přesně věděl, jak se muž musel cítit poté co zjistil, že ho nakazil jeho vlastní přítel.

"Elliotte, ano? Chceš s námi sdílet?" slyšel Kurt hlas lékařky a překvapeně se znovu otočil na svého bývalého milence, který měl zvednutou ruku a žádal o slovo.

"Ahoj, moje jméno je Elliott a dnes jsem na sezení počtvrté, že jsem HIV pozitivní jsem zjistil před necelými třemi měsíci. HIV pro mě vždycky bylo něco vzdáleného, co se týkalo jiných. Dával jsem si pozor, používal jsem kondomy a nechával se pravidelně testovat. Pak jsem se ale jednou opil a vyspal jsem se s člověkem, kterého jsem nikdy předtím neviděl. Všechno se stalo tak rychle, že mi nejdřív ani nedošlo, že nepoužil kondom. Byl jsem z toho dost vyděšený, ale pak jsem si přečetl, že není zas taková vysoká pravděpodobnost nakažení z jedno nechráněného styku a řekl jsem si, že bude všechno v pohodě. V té době už se mi líbil někdo jiný, jen jsem nevěděl, jak to dát najevo," vyprávěl Elliott. Pohledem klouzal po jednotlivých lidech v místnosti, až se zastavil na Kurtovi. "Nakonec jsem se přece jen odhodlal a políbil ho a on mi řekl, že jsem natvrdlý, jestli jsem si myslel, že by nechtěl, aby ho líbal sexy chlap jako já," pokračoval s ústy zvlněnými do smutného úsměvu.

Kurt si ten moment stále dokázal přesně vybavit, ačkoli mu připadalo, že od té doby prožil několik životů.

"Nikdy jsme spolu nechodili, i když to nebylo proto, že bych já nechtěl," řekl Elliott a Kurt nevědomky otevřel ústa. Neměl nejmenší tušení, jaké city k němu Elliott choval. A on měl takový strach s ním o svých zmatených pocitech mluvit. Teď už to však bylo jedno.

Elliott se trpce zasmál. "Ze začátku jsme používali kondomy, ale když jsem ho ujistil, že to není tak dlouho, co jsem se nechal testovat, tak jsme je používat přestali. Nikdy si neodpustím, jaký jsem byl vůl a že jsem mu zničil život. Když jsem zjistil, že jsem nakažený, modlil jsem se, aby on nebyl. Ale bohužel se ukázalo, že moje prosby vyslyšeny nebyly. Nečekám, že mi to někdy odpustí, ale doufám, že mi uvěří, když řeknu, jak strašně moc mě to mrzí. Omlouvám se, Kurte, strašně se omlouvám," zašeptal, kousl se do rtu a rychle sklopil hlavu, aby nikdo neviděl, jak se mu z očí kutálejí slzy. Kurt si toho však všiml. I z Elliottova hlasu šlo poznat, že zadržoval pláč a jak moc mu bylo všechno líto.

Pohled většiny lidí v místnosti teď spočíval na Kurtovi. Všimli si, na koho se Elliott koukal většinu času, co mluvil. Vypadali, že čekají na Kurtovu reakci. Co měl ale říct? Že mu odpouští? Na to potřeboval čas. Uvědomoval si, jak se Eliott nenávidí za to, co mu udělal, to však neznamenalo, že se přes to dokázal tak snadno přenést. Nakazil ho HIV, které Kurta dříve nebo později nakonec zabije, pokud se v příštích letech lékařům nepodaří najít lék. Byl si toho vědom každou minutu každého dne a ačkoli Elliottovi bylo upřímně líto, že Kurta nakazil, nic to neměnilo na tom, že v Kurtově těle kvůli němu koloval smrtící virus.

"Takže, ty budeš nejspíš Kurt, že?" promluvila psycholožka a prolomila ticho, které v místnosti nastalo.

Kurt přikývl, zrakem na zlomek vteřiny spočinul na Elliotovi a poté se podíval na jediného dalšího člověka v místnosti, jehož znal jméno. Blaine se na něj povzbudivě usmíval, Kurt ale nebyl připravený o své nemoci mluvit před cizími lidmi, a tak pevně sevřel ústa a zůstal mlčet.

"Jestli nechceš, tak samozřejmě mluvit nemusíš," pronesla doktorka Davisová a Kurt jen znovu přikývl, a tak svou pozornost obrátila k Blainovi. "Blaine, co kdyby sis vzal slovo ty?" zeptala se.

"Jasně, proč ne," řekl a znovu Kurtovi věnoval povzbudivý úsměv. "Většina z vás mě tady už zná. Jmenuju se Blaine a že jsem HIV pozitivní, mi bylo diagnostikováno už skoro před sedmi měsíci. Když mi bylo patnáct, seznámil jsem se se starším klukem, který se jmenoval Jeremiah. Po několika týdnech jsme spolu začali chodit a o něco později jsme spolu začali spát. Samozřejmě jsem už předtím masturboval, ale sexu s ním se to nedokázalo rovnat. Spali jsme spolu často a čím častěji to bylo, tím víc jsem začal po sexu toužit. Potřeboval jsem to ještě častěji, až to nakonec vedlo k tomu, že jsem Jeremiaha začal podvádět." Blaine se na okamžik odmlčel, než pokračoval.

"Připadal jsem si hrozně, a tak jsem se mu přiznal a Jeremiah se se mnou rozešel. Myslím, že to byl ten moment, kdy jsem si měl uvědomit, že mám problém. Už jsem neměl přítele, ale sex jsem chtěl a potřeboval stejně jako předtím. A tak jsem si opatřil falešnou občanku a začal jsem chodit do gay barů. Byl jsem mladé maso a všichni starší muži, kteří tam chodili, to milovali. Nakonec jsem byl na sexu tak závislý, že jsem bez něj nedokázal být ani den. Nedokázal jsem myslet na nic jiného, představoval jsem si sex i s neznámými muži, které jsem potkal na ulici. Výrazně se mi zhoršily známky ve škole a i vztah s rodinou, který ani tak nikdy za moc nestál.. Ve finále mi bylo jedno, s kým jsem spal a jestli jsme používali kondomy. Po několika měsících mě sex přestal uspokojovat tak, jak jsem potřeboval. Když jsem ho neměl, upadal jsem do depresí, myslel jsem jen na to, kde najdu někoho, kdo by mi vyšukal mozek z hlavy a já mohl znovu prožít vytoužené uspokojení. Dvakrát jsem se dokonce vyspal se ženou. Netuším, kdo a kdy mě nakazil. A netuším ani, jestli existuje někdo, koho jsem nakazil já. Modlím se, aby tomu tak nebylo," řekl a Kurt poprvé postřehl, že se mu zatřásl hlas.

"Až když jsem zjistil, že jsem HIV pozitivní, tak jsem si uvědomil, že jsem měl problém a měl bych s ním něco dělat. Začal jsem chodit k psycholožce, která mi řekla, že jsem si sexem nahrazoval potřebu emocionální blízkosti, které se mi nedostávalo. Občas, hlavně když mám špatný den nebo mám problém, který nedokážu vyřešit, mě to stojí veškeré úsilí, abych se nezvedl a nešel někoho ošukat do prvního baru. Zatím jsem se ale vždycky udržel a sex jsem neměl od doby, co jsem zjistil, že jsem pozitivní. Jsou dny, kdy stále nedokážu myslet na nic jiného, ale postupně je to čím dál jednodušší. Začal jsem cvičit jógu, piju uklidňující čaje, chodím běhat. Cokoli pomůže," usmál se Blaine a Kurt na něj jen šokovaně zíral.

Po Blainovi začala mluvit nějaká žena, které mohlo být kolem třiceti. Vyprávěla, že se nakazila při prostituci, kterou se začala živit, aby měla na drogy. Její příběh byl děsivý a Kurtovi se z jejích slov až zvedal žaludek. Každý v místnosti, kdo ostatním pověděl o své minulosti, prožil věci, které Kurta donutily uvědomit si, jak vděčný by měl být za své blízké, kteří ho všichni podporovali a nikdo se k němu neotočil zády, ani když zjistili, že je HIV pozitivní.

Ani na konci sezení nebyl připraven se cizím lidem svěřit, ale byl si jistý, že příště přijde znovu. Pokud byl doma s Rachel a Santanou, v autoopravně či ve škole, byl mezi lidmi, kteří nemohli pochopit, čím si procházel. Lidé v této místnosti však přesně věděli, jak se cítil a to mu poskytovalo útěchu. Nedokázal to vysvětlit, jelikož příběhy všech ostatních na terapii byly natolik odlišné, ale konejšilo ho, že v tom nebyl sám. Nebyl jediný, kdo byl HIV pozitivní a všichni tihle lidé chápali, co prožíval a byli tu, aby si ho vyslechli, až najde odvahu se jim svěřit.

"Děkuji všem, kteří dnes přišli a uvidíme se příští týden ve stejnou dobu," zakončila doktorka Davisová jejich sezení a Kurt se rychle zvedl a vydal se ke dveřím.

"Hej, Kurte," uslyšel Blainův hlas a zastavil se.

"Ano?"

"Doufám, že tě tu uvidím i příští týden."

"Myslím, že jo," řekl Kurt a když mu Blaine věnoval zářivý úsměv, nemohl se ubránit tomu, aby se i jemu ústa roztáhla do slabého úsměvu.

"Kurte?" ozval se další hlas, který tentokrát patřil Elliottovi.

Blaine se rozpačitě podíval z jednoho na druhého a nakonec se na oba dva znovu usmál, omluvil se, že musí běžet, rozloučil se a odešel. I ostatní během té doby už pomalu vyklidili místnost, takže tam Kurt s Elliottem zůstali takřka sami.

"Nebudu tě zdržovat," řekl rychle Elliott. "Jen jsem chtěl... nezašel bys někdy na kafe?" zeptal se nejistě a ve tváři mu bylo snadné vyčíst, jakou očekával odpověď, přesto ale sebral odvahu a zeptal se.

"Já-"

"Prosím," dodal ještě.

Kurt se kousl do rtu v nevědomky se objal pažemi. "Nejsem si jistý, jestli jsem na to připravený," pověděl nakonec upřímně a Elliott svěsil hlavu a prohrábl si své už tak rozcuchané vlasy. Kurt si všiml, že byly přerostlé a potřebovaly by ostříhat.

"Tak já tě nebudu zdržovat. Jen... promysli si to, prosím," zamumlal Eliott a se svěšenými rameny se vydal ke dveřím.

Kurt chtěl Elliotta nenávidět, opravdu chtěl, ale když viděl, jak nešťastný byl, nedokázal to.

"Dobře, tak fajn, půjdu s tebou," vyhrkl dřív, než si to mohl rozmyslet.

Elliott se na něj podíval s nevěřícným výrazem ve tváři, jako kdyby si nebyl jistý, že ta slova skutečně vypustila Kurtova ústa a on si je nevysnil.

"Vážně?"

"Vážně," odpověděl Kurt. "Ale odpoledne musím napsat referát a naučit se choreografii na balet."

"Nebudu tě zdržovat dlouho, neboj," ujistil ho Elliott a společně se vydali ven z budovy.

Kurtovi přišlo, že si je každá molekula jeho těla vědoma Elliottovy blízkosti. Držel si od něj pokud možno co největší odstup, přesto se však v jednom momentě, kdy se Elliott vyhýbal ženě s kočárkem, o sebe otřeli pažemi, a Kurt cítil dotek látky košile ještě o několik hodin později.

"Kam si půjdeme sednout?" zeptal se ho Elliott nejistě.

"To je jedno. Kavárny jsou tu skoro na každém rohu, tak uvidíme, na co narazíme. Kousek odsud je myslím Starbucks, tak klidně můžeme jít tam," navrhl Kurt.

Do Starbucks nakonec nedošli, jelikož hned za rohem narazili na malou kavárnu. Zvenku Kurtovi povědomá nebyla, jakmile ale vešli dovnitř, tak si uvědomil, že už tam někdy musel být, jelikož mu její vnitřek přišel známý.

"Myslím, že už jsem tu někdy byl," řekl Kurt a nakrčil čelo při snaze vzpomenout si kdy.

"Byli jsme tu předtím, než jsme šli na koncert kapely mýho spolužáka. Pamatuješ?" zeptal se Elliott a Kurt se na něj překvapeně podíval.

Vůbec si neuvědomil, že klub, ve kterém Elliottovi kamarádi před několika měsíci hráli, byl skutečně jen kousek odtud. Vyrazili tenkrát brzy a jelikož pak měli spoustu času, rozhodli se ještě zajít na kafe. Kurt se snažil všechny vzpomínky na Elliotta potlačit, až na ten den takřka zapomněl. Kapela hrála punkrock, což vůbec nebyl Kurtův šálek kávy, přesto se po několika písních přistihl, jak společně s ostatními tančil do rytmu.

"Už se to zdá tak dávno," pronesl Kurt a nemohl se ubránit smutku v hlase.

Dřív s Elliottem trávil většinu volného času. Pokud zrovna nezkoušeli s kapelou, nechodili tančit do klubu nebo netrávili čas v Bushwicku či u Elliotta na bytě, kde koukali na filmy a vařili různé bláznivé recepty, které našli na internetu, byli zalezlí v posteli. Teď, když byli zase spolu, si Kurt o to víc uvědomoval, jak mu dny trávené v Elliottově společnosti chyběly.

"Taky mi to většinou přijde jako sto let," souhlasil Elliott a věnoval Kurtovi smutný úsměv.

Kromě dvou stolků byly všechny prázdné. Vybrali si jeden kousek od okna, odkud měli stále výhled na ulici a nemuseli čekat dlouho, než přišla servírka, aby se jich zeptala, co si dají. Elliott si objednal latté a Kurt oříškové mokačíno bez cukru.

"Pořád piješ mokačíno bez cukru?" zeptal se Elliott.

"Pořád piješ latté?" odpověděl mu Kurt a ani jeden se nemohl ubránit úsměvu.

"Kurte, vím, že tě už musí unavovat to slyšet, ale potřebuju, aby věděl, jak mě to všechno strašně mrzí. Udělal bych cokoli na světě, abych to mohl změnit," pronesl Elliott po chvíli ticha.

Kurt si povzdychl. "Já vím a chtěl bych ti to odpustit, ale potřebuju čas. Ještě pořád se občas budím a na chvíli zapomenu, co se stalo. Jenže pak si vždycky vzpomenu...," řekl Kurt a na okamžik spočinul pohledem na ulici, než se znovu podíval na Elliotta.

"Chybíš mi, víš to? I přesto všechno, co se stalo, tak mi chybíš. A nemyslím teď sex, ale to, jak jsme spolu trávili čas. Chození do klubů, koukání na filmy, pomlouvání holek... všechno tohle mi chybí."

"Ty mně taky chybíš," zamumlal Elliott. Vypadalo to, že se snaží potlačit slzy a když jim servírka donesla objednané nápoje, rychle zamrkal.

Poté se začali bavit o NYADĚ a NYU. Oba si potřebovali postěžovat na školu a jako dřív se handrkovali, kdo je na tom hůř a Elliott nakonec ustoupil a souhlasil, že minimálně co se hodin tanců týče, tak to měl Kurt o dost horší, jelikož se nikdo svou přísností nedokázal vyrovnat jeho učitelce Cassandře July. Její pověst ďasa se donesla až na NYU.

"Jak se vůbec mají holky?" zeptal se Elliott, když vyčerpali nadávání na školu.

"Myslím, že se mají dobře. Santanu tenhle týden čeká natáčení reklamy a Rachel čeká konkurz do dvou muzikálů, tak uvidíme, jak jí to dopadne."

"A Dani?"

"Znáš ji. Pořád píše písničky a Santana na ni vykecala, že kromě písniček snad píše i nějaký příběh, ale je to Dani, takže nám o tom odmítá cokoli říct," usmál se Kurt.

"To jsem rád, že se mají fajn," řekl Elliott a Kurt mu mohl z tváře snadno vyčíst, že nebyl jediný, kdo Elliottovi chyběl. A byl si naprosto jistý, že i on chyběl jejich kamarádkám, ačkoli před Kurtem nikdy nic neřekly.

Byl jim neskonale vděčný, že se všechny tři postavily na jeho stranu, ale když teď mluvil s Elliottem, bylo mu ho líto.

"Někdy by ses mohl stavit, holky tě určitě rády uvidí," navrhl nakonec.

"Nejsem si úplně jistý, jestli by mě chtěly vidět."

"Věř mi, chtěly. Santana po tobě možná nejdřív něco hodí a bude ti nadávat ve španělštině, ale všem třem určitě chybíš stejně tak, jako ony chybí tobě," řekl Kurt se slabým úsměvem na rtech a proti jeho vůli ho zahřálo u srdce, když viděl, jak se celý Elliottův obličej rozzářil.

V kavárně strávili ještě další půl hodiny a Kurt málem zapomněl, že musí dělat věci do školy. Ani se mu s Elliottem nechtělo loučit. Po cestě domů se nemohl ubránit úsměvu. Elliottovi ještě nedokázal odpustit, ale to neznamenalo, že se netěšil na příští sezení a až ho znovu uvidí. Nechoval k němu už žádné romantické city, Elliott byl ale stále jeden z prvních přátel, které Kurt v New Yorku získal a uvědomil si, že chtěl, aby Elliott stále zůstal součástí jeho života.

Další týden uběhl rychle. Práce a škola Kurta kompletně zaměstnaly a než se nadál, přišel víkend a s ním skupinové sezení. Tentokrát tam bylo o něco méně lidí než minule a možná i to dodalo Kurtovi odvahu, aby se i on s ostatními podělil o svůj příběh.

"Ahoj, jmenuju se Kurt a že jsem HIV pozitivní, mi zjistili před před šesti týdny," začal mluvit. "Druhým rokem studuju muzikálové herectví na NYADĚ a do New Yorku jsem se přestěhoval z Ohia. Město, ve kterém jsem vyrostl, není zrovna tolerantní, a tak tam žije jen mimimum lidí, kteří svoji orientaci neskrývají. Díky tomu jsem až do příchodu do New Yorku s nikým nechodil a neměl moc pozitivních zkušeností s muži. Doufal jsem, že si tady někoho najdu, ale nějak se to nedařilo. Mezitím jsem poznal Elliotta, zkamrádili jsme se a nakonec jsme spolu začali spát, i když jsme spolu nikdy oficiálně nebyli. Zpočátku jsme si dávali pozor, používali jsme ochranu, ale pak jsme přestali. Elliott mi řekl, že se krátce předtím, než jsme spolu začali spát, nechal testovat a to mi stačilo. Nechtěl jsem po něm, aby se nechal testovat znovu, věřil jsem mu a nakonec jsem zažil nejhorší probuzení do reality ve svém životě," řekl Kurt tichým hlasem a zrakem na moment spočinul na Elliottovi, jemuž se v očích třpytily slzy.

"Ze začátku jsem si připadal jako v pekle. Jako v nekonečné noční můře a jen jsem čekal, až se probudím. Občas pořád doufám, že se mi to všechno jen zdá, ale už si bohužel začínám být čím dál tím víc vědom, že to je realita. Naštěstí mám ale skvělý kamarádky a ještě lepšího tátu, kteří při mně stojí a se vším mi pomáhají, což tu realitu dělá o dost snesitelnější."

"Děkujeme, že jsi se nám svěřil, Kurte," usmála se na něj doktorka Davisová. "Elliott toho určitě lituje, jak jsme slyšeli už minule."

Po Kurtovi si vzal slovo nějaký muž, kterému mohlo kolem čtyřiceti, možná i padesáti. Byl vyhublý, měl propadlý obličej a už na pohled vypadal nemocně. Kurt se nedokázal ubránit myšlenkám, jestli takhle bude jednou taky vypadat. Muž jim oznámil, že mu ve středu diagnostikovali, že se mu nemoc rozvinula do závěrečného stádia - AIDS. V místnosti se rozhostilo ticho, které prolomila lékařka, aby mu sdělila svou lítost. Postupně se přidali o ostatní a žena, která minulý týden přiznala, že se nakazila při prostituci, mu přikázala, že nikdy nesmí přestat bojovat. Byla to jen prázdná slova, všichni věděli, že jakmile propukne AIDS, nakaženého už čeká jen několik měsíců života, přesto však bylo potřeba je slyšet. Nikdy nesměli přestat bojovat.

S Elliottem šli po terapii znovu do kavárny, kde se potkali s Blainem. Povídali si spolu takřka dvě hodiny a v dalších týdnech se z toho stala jejich tradice. Rozebírali vše, školou počínaje a jejich rodinami konče. Kurt se dozvěděl, že Blainovi rodiče byli bohatí podnikatelé a víc než výchově svých dětí se věnovali práci, a tak Blaina vychoval spíš jeho starší bratr Cooper, se kterým se ale odcizili poté co se odstěhoval do Los Angeles a Blaine s rodiči zůstali bydlet v New Yorku.

Po několika týdnech se začali scházet i jindy než o sobotách. Blainova střední škola byla od NYADY jen tři zastávky metrem a jelikož se sám hlásil na NYADU na obor hry na piano, rád chodil Kurtovi naproti. Pokud měl Kurt ještě hodinu, občas se propašoval do sálu a jen sledoval, jak lidé trénují zpěv či tanec. Kurt s Blainem si také neustále posílal smsky a Santana si z něj kvůli tomu až dělala legraci. Poté co se u nich Blaine zastavil na návštěvu, si z Kurta ještě několik dalších dní utahovala, že od Elliotta nějak změnil vkus.

Byla by lež, kdyby Kurt tvrdil, že se mu Blaine nelíbil. Nebyl ale na vztah připravený a věděl, že Blaine taky ne. Oba potřebovali kamaráda, někoho, s kým by mohli mluvit o své nemoci a vším s ní spojeným a ačkoli měl i Elliotta, mezi nimi to bylo prostě jiné. Když se na to Kurta zeptala Rachel, nedokázal jí vysvětlit, v čem přesně se to lišilo, ale nejspíš na to měl vliv i fakt, že byl Elliott ten, kdo Kurta nakazil. Nakonec mu přece jen odpustil, zapomenout však nedokázal a ani nechtěl.

Kapelu už znovu neobnovili, ale Elliott s Dani spolu začali skládat písničky a zpívat. Santana byla nabručená, že s Dani trávil Elliott pomalu víc času než ona, Kurt s Rachel se jí však akorát smáli, protože spolu byly s Dani takřka pořád a všem přišlo roztomilé, jak měla Dani Santanu omotanou kolem prstu. Kurtova spolubydlící si to samozřejmě odmítala přiznat a hádala se, že to není pravda, ale všichni věděli, že bylo jen otázkou času, než se Dani přestěhuje do Bushwicku a nebo Santana k ní.

Čím víc si Kurt na svou nemoc zvykal a smiřoval se s ní, tím jednodušší to pro něj všechno bylo. Dával si pozor, aby si nikdy nezapomněl vzít léky a kdo nevěděl, že je HIV pozitivní, nikdy by to nepoznal.

Stíhat školu a práci v autoopravně bylo náročné, ale Kurt se snažil všechno zvládat a zatím mu to šlo. Burt ho několikrát ujistil, že kdyby Kurt nestíhal, bude se mu snažit posílat víc peněz, aby jeho syn nemusel pracovat, ale to Kurt nechtěl. Otec mu už tak platil nájem a dával mu peníze na jídlo, zbytek výdajů si chtěl platit ze svého.

Uběhly více než dva měsíce od doby, co Kurt začal docházet na skupinové sezení. Byl zrovna s Blainem na cestě z NYADY, když mu zazvonil telefon.

"Ahoj tati," s úsměvem na rtech přijal hovor.

Byl pátek a po celém týdnu stráveném ve škole a v práci toužil jen po posteli, jakmile však na displayi spatřil Burtovo jméno, zlepšilo mu to celý den.

"Nazdar Kurte," pozdravil ho Burt svým hlubokým hlasem. "Co děláš příští víkend?"

"Nejspíš nic? V sobotu mám sezení, ale jinak mám volno. Proč?"

"Protože se mi stýská po mým synovi a napadlo mě, že bych se mohl na víkend zaletět podívat do New Yorku, co říkáš?"

Kurtovo nadšené vypísknutí způsobilo, že Blaine polekaně uskočil a narazil do odpadkového koše.

Svého otce neviděl už několik měsíců a neuvěřitelně se mu stýskalo. Už se nemohl dočkat, až se za týden uvidí. Měli se vidět poprvé od doby, co mu Kurt přiznal, že je HIV pozitivní, ale Burt svého syna ve všem podporoval natolik, že se ani nebál, jak by otcova návštěva mohla dopadnout.

Když dorazili do Bushwicku, Kurt si myslel, že jeho den už nemůže být lepší. S Blainem, Rachel a Elliottem měli v plánu filmový večer. Rachel s Elliottem už tam byli a připravovali něco k zakousnutí a Kurt si šel dát věci do pokoje a převléknout se do něčeho pohodlnějšího. Rychle ještě zapnul notebook, aby zjistil, jestli ho někdo nesháněl na facebooku a poté zkontroloval email.

Pokud si myslel, že jeho den už nemůže být lepší, tak se spletl.

Nevěřícně zůstal koukat, odkud email přišel a pro jistotu si ho přečetl hned několikrát, aby se ujistil, že se mu to jen nezdálo. Psali mu z Vogue.com a zvali ho na pohovor na placenou pozici brigádníka.

V den, kdy se dozvěděl, že je HIV pozitivní, si myslel, že se mu zhroutil celý svět. Nedokázal si představit, jak by mohl s nemocí žít, byl donucen dát výpověď v jídelně a v noci se budil s křikem a pláčem z nočních můr. Teď to však vypadalo, že se všechno začalo obracet k lepšímu. Měl přátele, milujícího otce, chodil na školu svých snů a bydlel v New Yorku. A když si pustili Moulin Rouge a Blaine stiskl Kurtovu dlaň ve své, věděl, že bude všechno nakonec v pořádku.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Vera Vera | 1. srpna 2014 v 20:15 | Reagovat

Je dobré že sa to nakoniec pre Kurta skončilo dobre :)
ale som si myslela že skončí s Elliotom no ale nevadí :)

2 Andílek Andílek | Web | 1. srpna 2014 v 21:30 | Reagovat

úžasná kapitola, vlastně celá povídka byla úžasná. I když to téma nebylo vůbec veselý. Jsem ráda, že to končí, jak to končí s nějakou tou nadějí....A tady si dovolím s komentářem nad sebou nesouhlasit. Nevím, jestli by Kurt po tom všem skončil s Elliotem, i když mu odpustil

3 Bilkis Bilkis | E-mail | Web | 2. srpna 2014 v 0:11 | Reagovat

Moc pěkně jsi to napsala. Tak pěkně, že si ani nemůžu stěžovat na Klaine ship. Hmpf. :D

Ne, jsem ráda, že to dopadlo, jak to dopadlo, i když to samozřejmě pro zúčastněné zase až tak dobře nedopadlo. A jsem ráda, že Elliott nezůstane úplně sám. A že mu Kurt odpustil, protože odpouštění je důležité. Nakonec by ho to mohlo zničit, kdyby to neudělal. Ale Kurt je hodnej kluk. :) A chytrej. Jen je škoda, že nebyl chytrej i v tom vztahu.

4 Domík Domík | Web | 2. srpna 2014 v 10:12 | Reagovat

[1]: Já myslím, že by Burt Kurta zabil, kdyby se pak dozvěděl, že se dal dohromady s tím, kdo ho nakazil :D

[2]: Děkuju, chtěla jsem, aby ta povídka skončila "dobře" a ukázala, že s HIV skutečně život nekončí, i když je to samozřejmě příšerná nemoc a nikomu bych ji nepřála.

[3]: Věř mi, kdyby to nebylo na přání, tak se Blaine v povídce vůbec ani neobjevil :D
Díky moc, jsem ráda, že se ti líbilo, jak to dopadlo :)

5 Jamie Montek Williams Jamie Montek Williams | 3. srpna 2014 v 11:24 | Reagovat

Kráně dopsáno,mám slzy v očích.

6 Ari Ari | Web | 3. srpna 2014 v 15:10 | Reagovat

Ach. Čtení této povídky bylo rozhodně zajímavé a pro někoho jistě poučné. Schválně jsem po celou dobu čekala, až napíšeš nějakou blbost :D a já to budu moc zkritizovat. Naštěstí - nebo k mému smutku? - se tak nestalo. Za což si gratuluj. Jsem už hold taková. Nemám totiž ráda, když si někdo vezme velké sousto (jako např. téma HIV+) a neumí ho sežvýkat. Tys žvýkala správně :3.. k mému potěšení.

7 Domík Domík | Web | 4. srpna 2014 v 18:50 | Reagovat

[5]: Děkuju moc, jsem ráda, že se ti to líbilo :)

[6]: To jsem ráda, že jsem v povídce nic nepohnojila. Věř mi, že jsem pročetla velké množství stránek, než jsem povídku začala psát a při jejím psaní jsem měla neustále otevřených několik odkazů, ve kterých jsem neustále kontrolovala, abych nenapsala nějakou blbost. Také nemám ráda, když se někdo vrhne na téma,  o kterém toho evidentně moc neví a ani se nenamáhá si to pořádně nastudovat, tak jsem ráda, že se to podle tebe v mém případě nestalo :)

8 Joli Joli | E-mail | Web | 7. prosince 2014 v 17:20 | Reagovat

Burt by měl dostat nějakou cenu za nejlepšího fiktivního otce na světě! A tys ho v téhle povídce napsala naprosto geniálně, děkuju! Častokrát jsem taky měla chuť "vlézt" do povídky a obejmout Kurta, protože mě ho bylo valnou část povídky líto, a Elliottovi se mi chtělo dát do čumáku (byť to byla i částečně Kurtova chyba, že souhlasil, aby přestali používat kondomy). Trochu jsem čekala, že by Burt mohl někde na Elliotta narazit a zmydlit ho za mě, ale pak mi došlo, že by to asi bylo už moc (i když by na to asi Burt měl dost právo) a že Elliott trpí už jen tím, že je sám nakažený (to jsi snad i zmiňovala v jedné z kapitol?).

Souhlasím s komentářem výše - téma HIV je hrozně těžké (zvlášť pokud člověk nezná někoho osobně, kdo je nakažený, nebo pokud není nakažený sám, nedej bože... a musí si tak info shánět "z druhé ruky") a já bych si na to nejspíš netroufla. Jsem ráda, žes to zvládla takhle se ctí, četlo se to moc dobře, i když to bylo hrozně smutný a depresivní!

9 domiiik-fanfiction domiiik-fanfiction | 10. prosince 2014 v 21:25 | Reagovat

[8]: Díky moc za komentář! V povídce jsem vynechala popis toho, že Burt o obnoveném přátelství mezi Kurtem a Elliottem nevěděl, protože by dal Elliottovi po čumáku a Kurtovi nejspíš taky, že dal někomu takovému další šanci. Už se mi to tam všechno nechtělo vypisovat a nešlo mi to tam tak dobře napasovat :D
Dost jsem se bála, že to téma nezvládnu, ale pevně doufám, že jsem se s tím nějak poprala :)

10 Karin Karin | 13. prosince 2016 v 12:41 | Reagovat

Při tom co se stalo to dobře skončilo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama