Za ostnatými dráty - 9.kapitola

29. ledna 2013 v 13:44 |  Za ostnatými dráty
Po takřka dvou měsících přicházím s novou kapitolou. Po blázinci, který jsem měla ve škole a který mi až moc brzy začne znovu, to považuji za úspěch. Doufám, že povídku ještě vůbec někdo čte. Přeji příjemné čtení :)



Ještě ten den, co jsem se vrátila od nemocné Sophie, jsme vyklidili otcovu ordinaci. Vzali jsme si vše, co se dalo, i když některé velké přístroje jsme tam museli nechat. To nejdůležitější jsme ale odnesli. Všechny léky, obvazy, přístroje na měření tlaku, stetoskopy a další věci ležely doma v krabici, zatímco otec seděl sám několik hodin v prázdné ordinaci a přemýšlel, co udělá se složkami pacientů. Ačkoli k němu spousta z nich přestala chodit, protože byl Žid, či jejich rodina emigrovala nebo jen odešla z Liberce do neobsazené části Čech, nikdy se nezbavil zdravotních karet s ani jedním jediným jménem, pokud si je sami pacienti neodnesli. Nevěděl si rady, co má se spisy teď dělat. Domů si je odnést nemohl, neměli jsme tam dostatek místa, ale zkrátka je nemohl ponechat svému osudu zavřené v kartotéce, kde by k nim měli přístup nacisté. Nakonec se s těžkým srdcem rozhodl, že odnese domů jména všech, kteří k němu přišli na vyšetření za posledních pár měsíců. Zbytek spálil.

Bylo neuvěřitelně smutné pozorovat v kamnech hořet zdravotní karty se jmény lidí, které jsem znala. A i pokud jsem je neznala, mi bylo těžko u srdce to sledovat. Stačilo pár minut a papíry byly prostě pryč. Kdybych tak tušila, že stejně jako byly spáleny karty, budou o pár let později ve vyhlazovacích táborech pálit mrtvoly desítek tisíc lidí, o kterých si Hitler a jeho následovníci mysleli, že nemají právo na život.

Ordinaci otec musel zavřít, léčit však lidi nepřestal. Měl zákaz vykonávat svou odbornou činnost, ale odmítal se podvolit režimu a začal ordinovat doma. Moc pacientů k nám nechodilo, byly dny, kdy nepřišel vůbec nikdo, ale stalo se i to, že přišlo lidí během jednoho dne několik. Matka poté pohledem neustále sklouzávala ke dveřím. Měla strach, všichni jsme měli. Kdyby policie přišla na to, že otec stále vykonává své povolání, nebylo jediných pochyb o tom, že by ho zavřeli. Pokaždé, když kolem projelo auto, matka naprosto zbělala a jakmile uslyšela, že někdo otevřel branku, začaly se jí třást ruce v očekávání toho nejhoršího.

Strach nás všech brzy vyústil v hádky. Matka zpočátku trpěla tiše, snažila se otce v jeho rozhodnutí podpořit, i přestože s ním nesouhlasila, ale nakonec s pláčem vybuchla. Nikdy předtím jsem ji neslyšela na otce takhle křičet a když jí dědeček poprosil, aby se utišila, jinak ji uslyší všichni sousedi, poprvé v životě jsem ji slyšela zvýšit hlas i na něj. Plakala a vyčítala otci, že kvůli němu musíme žít v neustálém strachu. I přes zavřené dveře k sobě do pokoje jsem nemohla přeslechnout, jak mu tvrdila, že kdyby nás měl rád, nikdy by něco takového neriskoval. Otcova slova odmítala poslouchat. Bylo jí jedno, že by mohl někdo z jeho pacientů vážně onemocnět a bez pomoci i zemřít. Na prvním místě u matky jsme stáli vždy jen my, naše rodina.

Otec matce odmítl ustoupit a já sledovala, jak se moje dříve vždy usměvavá maminka začala ztrácet před očima. Z neustálého strachu nemohla ani pořádně jíst, viditelně zhubla a na tváři jí vyvstala spousta vrásek. Ještě mnohem častěji než dříve jsem v jejích očích viděla slzy a lámalo mi srdce, jak moc se matka o otce bála. I já jsem byla vyděšená. Co bychom dělali, kdyby ho gestapo odvezlo pryč? Nechtěla jsem na něco podobného vůbec myslet, ale s tím vším, co se dělo kolem, to prostě nešlo. A tak matka brzy nebyla jediná, komu se sevřel žaludek strachy pokaždé, co uslyšela z venku hlasy či zvuk motoru.

"Co když ho zavřou? Co když o něj přijdu?" šeptala jsem zoufale do ticha noci, přestože jsem věděla, že mě nikdo nemůže slyšet. Jen Sophie znala můj největší strach a byla to ona, kdo mě sevřel v náručí, aniž jsem musela pronést jediné slovo.

"Tvůj tatínek léčí nemocné lidi. Několika už určitě zachránil život. Bůh to všechno vidí, nikdy by nedopustil, aby se tak dobrému člověku něco stalo," uklidňovala mě Sophie a já doufala, že bůh mé modlitby skutečně vyslyší a já o otce nikdy nepřijdu.

Chanuka byla ten rok smutnou záležitostí. Slavnostní tabule byla prostřena mnohem skromněji než kdy dříve. Bylo to po dvou týdnech, kdy jsme měli maso a věděla jsem, že ho nějakou dobu mít znovu nebudeme. Jídlo bylo drahé a pro nás ještě mnohem více než pro ostatní. Byli jsme zvyklí o Chanuce sedět s celou rodinou kolem krásně prostřeného stolu a připomínat si, co všechno dobrého se nám na ten rok podařilo. Pamatuji si, jak Josef dva roky zpátky celý šťastný vyprávěl, že poznal v Praze na studiích židovskou dívku, jejíž otec byl lékař stejně jako můj. Byli spolu tenkrát jen pár týdnů, ale už nám pověděl, že si ji jednou vezme. Pár dní poté ji poprvé oficiálně představil strýčkovi a tetě. Teď si mohli už jen dopisovat. Pollakovi stejně jako my neměli automobil, takže se Josef neměl do Prahy za svou milou jak dostat. Představa, že bych skončila stejným způsobem odloučená od Sophie, mi trhala srdce.

Když přišla řada na mě s tím, abych se s rodinou podělila o své úspěchy a nejdůležitější věci, které se mi za poslední rok udály, netušila jsem, co jim mám povědět. Na jazyku jsem měla spoustu vět. Chtěla jsem jim říct, že jsem zažila svůj první polibek, že jsem zamilovaná a pochlubit se stejně jako dříve Josef, že mám dívku. To samozřejmě nešlo. Na okamžik jsem jen sklopila pohled, aby neviděli ruměnec, který se mi rozlil po tvářích.

"Mám Sophii. To mi ke štěstí stačí," usmála jsem se nakonec a nejistě čekala na reakci ostatních.

Babička s dědečkem se usmívali, stejně jako teta Pollaková. Strýček ani Josef mě nejspíš ani neposlouchali a otec jen přikývl, jako kdyby jinou odpověď ani nečekal. Matka si nedopustila poznámku, že jsme se Sophií jak nerozlučná dvojčata, jen Adam mi znovu věnoval pohled, který jsem nijak nedokázala zařadit. Ale brzy jsem na to zapomněla, protože když začal mluvit dědeček o tom, jak je vděčný, že se dožil tak vysokého věku a může ho stále sdílet s babičkou a s námi ostatní, do očí mi vhrkly dojetím slzy

Slova matčina otce mě donutila přemýšlet o tom, co bude za pár let. Kde budu žít? Bude už po válce a v Evropě znovu bude mír a nebo to bude ještě horší? Pořád budeme žít ve strachu? Bude Sophie stále se mnou? Ani v mých nejhorších představách mě však nenapadlo, co všechno na mě v příštích letech čeká.

Vánoce u Bergmanových také nebyly moc veselé. Přijeli tetini i strýčkovi rodiče a podle Sophiiných slov se pohádali kvůli svým politickým názorům už mezi dveřmi. Tři dny jsme se v podstatě neviděly, kromě pár minut, kdy šla celá rodina na procházku a Sophie zůstala doma s tím, že ji škrábe v krku a bojí se, aby nebyla nemocná. Strýček s tetičkou věděli, že to není pravda, ale jinak by mi nemohla předat dárek.

Málem jsem se rozplakala, když jsem z papíru vyndala malou krabičku a po jejím otevření v ní nalezla stříbrný řetízek se čtyřlístkem. Sophie se nejistě usmála, jako kdyby si nebyla jistá, že se mi to bude líbit a já ji musela po druhé během pár minut sevřít v náruči a políbit.

"Soph," zašeptala jsem dojatě a okamžitě řetízek vyndala a nechala Sophii, aby mi ho zapnula kolem krku. Kov mě zastudil na kůži, ale ihned jsem na to zapomněla, když se Sophiiny útlé prsty dotkly mého krku. Dech se mi až zastavil a po celém těle se mi naježily chloupky. Byl to jen letmý dotyk, zašimrání, které trvalo sotva pár vteřin a přesto mi tlouklo srdce jako splašené.

"Je nádherný," usmála jsem se na ni poté, co mi řetízek zapnula a já se k ní otočila čelem.

"Jsem ráda, že se ti líbí," řekla s rozzářeným obličejem a vzala si dárek ode mě. Zvědavě ho potěžkala v rukách a já byla ráda, že jsem ho dala ještě do krabice, takže teď netušila, co na ni pod vrstvou papíru čeká..

"Až pod stromečkem," pohrozila jsem Sophii prstem, jelikož jsem ji znala a věděla jsem, jak zvědavá umí být.

"Já vím," obrátila oči v sloup a zazubila se.

"To máš jediné štěstí," oplatila jsem jí šťastný úsměv a ukazováčkem jsem přejela po čtyřlístku, který mě stále studil na hrudníku.

K Vánocům jsem Sophii upletla čepici. Zbyla mi spousta vlny ze šál, které jsme si udělaly a babička mi s čepicí pomohla, takže vypadala skutečně pěkně a já se už nemohla dočkat, až v ní Sophii uvidím.

Čekat jsem musela do doby, než odjeli Sophiini prarodiče. Jakmile zmizel v zatáčce automobil rodičů tety Lisy, Sophie už stála u nás u dveří s úsměvem od ucha k uchu a s mým dárkem na hlavě.

"Sári!" obejmula mě na několik dlouhých vteřin a já vdechla uklidňující vůni Sophiných vlasů. "Ta čepice je perfektní. Kdy jsi ji stihla uplést?" usmála se na mě poté, co mě pustila.

"Kouzlo," pokrčila jsem rameny a s vypísknutím jsem uskočila, když se po mně Sophie s úsměvem ohnala.

"Tak kouzlo?" zeptala se, na rtech pořád úsměv, z kterého se mi podlamovala kolena.

Rychle jsem se došla obléknout, abychom mohly vyrazit na procházku a zrovna, když jsem se chystala zavřít za sebou dveře, se Sophie plácla do čela a z kabátu vyndala dopis.

"Málem bych zapomněla. Tohle jsem našla ráno ve schránce."

Dobrá nálada, kterou jsem měla od rána, protože jsem věděla, že znovu uvidím Sophii, ještě vzrostla. Konečně mi přišlo vytoužené psaní od Isabely. Věděla jsem, že i matce se uleví, že dopis konečně dorazil. Měla o tetu strach. Pošta byla jediné spojení s její sestrou a než došla do Ameriky a zpět, trvalo to několik týdnů. Několik týdnů bez jakéhokoli kontaktu.

"Jen ho donesu matce, dobře?" začala jsem se zouvat. Sophie neodpověděla, jen se opřela o dveře a rozesmála se, když jsem se po cestě přes chodbu do kuchyně málem přerazila.

"Teta s Isabelou odepsaly!" vykřikla jsem a do nosu mě praštilo teplo sálající z kamen. Už jsem na sobě měla oblečený kabát, takže mi bylo okamžitě vedro.

Matka mi dopis takřka vytrhla z ruky a opatrně ho otevřela. Na obličeji jí byla vidět značná úleva. Věděla jsem, že se už několikrát ptala tety Lisy, jestli nám nepřišla odpověď a když pořád nepřicházela, matku začala zaplavovat stále větší starost.

"Dáš mi prosím můj dopis do pokoje?" zeptala jsem se matky. "Jdeme se Sophií ven, přečtu si to později, dobře?" Ta jen nepřítomně přikývla a já odběhla zpět ke dveřím. Obula jsem se, kolem krku jsem si omotala stejnou šálu, jako měla Sophie a vyrazily jsme ven.

Celý Liberec byl pod sněhem. Pamatovala jsem si jen jedny nebo dvoje Vánoce, kdy nebyl sníh. Pokud nastala Chanuka v listopadu, přihodilo se, že ještě sníh nebyl, na konci prosince už však bylo jen výjimečné, aby nebylo celé město zasypané. Nehledě na okolní hory, které byly bílé mnohdy až do jara.

"Tak jaké jste měli Vánoce?" usmála jsem se a chytila Sophii za ruku. Bylo to trochu zvláštní, protože jsme obě měly rukavice, ale aspoň přes ně jsem potřebovala cítit její blízkost.

"Ani se neptej," obrátila oči v sloup a začala mi vyprávět o tom, jak se rodiče tety a strýčka neustále hádali, o všem. Od toho, co by měli jíst ke štědrovečerní večeři a jestli mají dělat i polévku až po to, že tetina matka dříve pravidelně nakupovala zeleninu od Žida a vždy byla naprosto čerstvá a v pořádku a druhá Sophiina babička ji označila za zrádkyni německého národa a odmítala se s ní do konce návštěvy bavit.

Prarodiče z tetiny strany na návštěvu moc často nejezdili. Bydleli v Karlových Varech a měli to tím pádem dost daleko. Minulý rok nepřijeli ani na Vánoce, protože byl Sophiin dědeček nemocný. A to je měla Sophie mnohem radši než rodiče strýčka Heinricha.

"Alespoň už doma budete mít klid, ne?" snažila jsem se na Sophii povzbudivě usmát, avšak ta jen zavrtěla hlavou.

"Teď se budou hádat pro změnu matka s otcem. Oba se budou zastávat svých rodičů a, no to je jedno," mávla nad tím Sophie rukou a následně mě pustila a rozeběhla se k louce, která od nás byla už jen kousek. "Pojď dělat andělíčky!" zakřičela na mě a vzápětí spadla na záda do sněhu.

"Budeš mít úplně promáčené punčocháče a znovu onemocníš," doběhla jsem k ní a podala jí ruku, abych toho svého blázínka vytáhla na nohy. Místo toho se mnou však Sophie škubla a já přistála přímo na ní. Obě jsme vyjekly a začaly se smát.

"Ty jsi úplně praštěná," obvinila jsem ji a rychle jsem vyskočila na nohy, protože se mi dostal sníh pod svetr a příšerně to studilo.

"A ty jsi z cukru a nic nevydržíš," vyplázla na mě jazyk, ale vstala a začala ze sebe oklepávat sníh.

"Alespoň nebudu zase skuhrat v horečkách."

"Já ti dám skuhrat!" zamračila se na mě Sophie a já před ní se smíchem začala utíkat pryč.

Domů jsem se vrátila o hodinu později celá promočená. Kdyby nám nezačala být zima a kdyby Sophie nezačala pokašlávat, zůstaly bychom na louce snad až do setmění, ale i ona nakonec uznala, že znovu nemocná už být nechce, a tak jsme ruku v ruce zamířily zpátky.

Rodiče už ani nekomentovali, v jakém stavu jsem se vrátila. Babička mi jen řekla, abych mokré oblečení pověsila nad kamna a šla se převléknout do něčeho suchého a teplého. Nemusela mi to říkat dvakrát. Až když jsem si brala teplý svetr ze skříně, jsem si všimla psaní ležícího na stole a překvapeně mi došlo, že se mi Isabelin dopis úplně vykouřil z hlavy.

Isabela mi psala o tom, jak jí jde učení a jak se těší, až půjde od září na střední školu. Už měla být v prvním ročníku, ale kvůli neznalosti angličtiny musela poté, co se přestěhovali, studovat znovu třídu, ve které byla ještě v Německu. Ale nevadilo jí. Podle všeho se měli dobře. Byla jsem šťastná, když jsem četla, že se strýčkovi dařilo v práci, ač mi samozřejmě nemohla povědět víc. Od začátku války se všechny dopisy došlé ze zahraničí kontrolovaly, i pokud byly určené německým občanům. A tak jsem jen mohla hádat, že strýček stále pracuje v novinách a snaží se Američany informovat o tom, co se děje v Německu a Československu, které Němci okupovali.

Chtěla jsem Isabele hned odepsat zpátky, avšak nevěděla jsem, co bych jí měla napsat. Tolik jsem se někomu potřebovala svěřit o svých citech k Sophii, ale nemohla jsem. Isabela by to nikdy nepochopila. A navíc, každý můj dopis po mně kontrolovala matka, aby se ujistila, že v něm není nic nebezpečného. Psaním do Ameriky jsme stavěli v risk i Bergmanovi. Nemohli bychom žít s tím, kdyby je režim obvinil ze zrady a kolaborace. Ani jsem si neuměla představit, jaké by to pro ně mělo následky.

Několik hodin jsem zůstala sedět u sebe v pokoji a přemýšlela jsem, co své sestřenici napsat. Vyrušil mě až dědeček s tím, že je čas večeře. I během jídla jsem ale dumala nad věcmi, které bych chtěla Isabele sdělit a jak bych to měla udělat. Nic z toho, co bych jí však chtěla skutečně povědět, jsem jí napsat nemohla. Ne o mých citech k Sophii, o strachu z toho, aby gestapo nezjistilo, že otec dál ordinuje, o nemožnosti koupit v obchodech vše, co bychom chtěli a potřebovali ani o tom, jak moc jí přeji nástup na střední školu, ale mně samotné puká srdce z vědomí, že já se tam už nejspíš nikdy nevrátím. A tak jsem jí nakonec psala o tom, co jsem dostala od Sophie k Vánocům, jak se mám a jako pokaždé, jsem dopis ukončila větou, že už se nemůžu dočkat, až Fischerovi znovu uvidím. I když jsem neměla tušení, jestli se vůbec teta, strýček a Isabela z Ameriky někdy vrátí, či jestli se tam odstěhujeme nebo jen podíváme my.

**

Dva dny před koncem roku zajel strýček s otcem do jedné z vesnic u Liberce, aby tam od jednoho zemědělce nakoupili potraviny. Strýček Heinrich ho sám znal jen od vidění, takže matka s tetou Lisou obě zažily pár hodin strachu a hrůzy, než se vrátili domů. Prodej a nákup potravin na černo byl zakázaný, pro nás to však byla jediná možnost, jak se předzásobit potravinami, které nám v obchodech odmítli prodat. A Bergmanovi si také chtěli vytvořit zásoby, protože člověk nikdy nevěděl, kdy se jim budou hodit.

Jídlo, které otec nakoupil, nás vyšlo na spoustu peněz. Vše ho stálo třikrát tolik než strýčka, který sám za potraviny zaplatil více, než kolik by normálně stály. Ale jíst jsme potřebovali. Věděli jsme, že patnáct kilo mouky se nám nikdy neztratí, stejně tak jako sušené maso, máslo, brambory a koření. Otec dokonce koupil i dvě slepice, kterým s dědečkem postavili malý kurník. A protože Pollakovi měli slepice i kohouta, už jsem se nemohla dočkat jara, až budeme mít malá kuřátka.

Rodiče o tom přede mnou nikdy nemluvili, ale myslím, že se strýček Heinrich od někoho dozvěděl, že je v plánu zavedení potravin na příděl. Než si totiž rodiče s babičkou a dědečkem den před nákupem sedli v kuchyni a horečně diskutovali o tom, co by bylo třeba pořídit, abychom netrpěli hlady, nepadlo o ničem podobném ani slovo.

Zatímco byli otec se strýčkem pryč, matka s tetou se zavřely u Bergmanových v kuchyni a celou dobu se o něčem potichu bavily. Když šla Sophie přes kuchyň na záchod, obě prý při zvuku otevřených dveří pomalu nadskočily a v obličeji měly snadno čitelné, že doufaly v návrat svých manželů. I my se Sophií jsme měly o naše otce starost.

"Neměli by už být zpátky?" zeptala jsem se starostlivě Sophie a přitulila se k ní na posteli, kde jsme měly rozložené Člověče, nezlob se. Ani jedna z nás se však na hru nedokázala soustředit.

"Nevím. Ale jsou pryč jen něco málo přes hodinu. Musí dojet tam a zpátky a to trvá dlouho. Všude je sníh, musí jet hodně pomalu," snažila se mě uklidnit Sophie, ale i ona byla nervózní. Pokukovala ke dveřím snad ještě častěji než já a při každém zvuku motoru měla tendenci vyskočit a běžet na chodbu, aby se podívala, jestli už se nevrátili.

"Hlavně, aby je nikde nezastavili vojáci," zamumlala jsem a třesoucími se prsty hodila kostkou, na které padla čtyřka.

"Sári, bude to v pořádku. Musí, dobře?" chytila mě Sophie za ruku, než jsem stihla pohnout figurkou a donutila mě podívat se na ni.

To mě donutilo k úsměvu. "Musí," přikývla jsem a zavřela oči, když jsem ucítila Sophiiny rty na svém nose.

"A teď si přestaň dělat starosti, ať tě konečně můžu porazit," zazubila se na mě, ale hru jsme stejně nedohrály. Obě jsme to nakonec vzdaly a jen tiše seděly na posteli a držely se za ruku.

Jakmile se otec se strýčkem vrátili, rychle zajeli s autem za dům. Bylo ještě světlo, takže nemohli nakoupené věci vyložit ze strachu, aby to neviděl nějaký soused. Všichni jen čekali, až uděláme nějakou chybu, za kterou nás budou moci zavřít a odvézt pryč.

Jelikož byla zima, tak netrvalo dlouho, než se setmělo. Společně s prarodiči a matkou jsme se snažili odnosit potraviny z auta co nejrychleji a nenápadně. Nakonec jsme si jídlo podávali přes plot, protože jsme měli strach nosit ho přední brankou. Doma pak matka s mou pomocí rozdělila mouku do menších pytlů a uskladnila jí tak, aby nechytila plíseň. Brambory, máslo a podobné věci jsme uskladnili do malého sklepa, kde jsme měli komůrku na potraviny. Byla tam zima, takže nehrozilo, že se nám jídlo zkazí.

Potravinové lístky byly zavedeny hned v lednu. Dostávali jsme mnohem menší příděly než čeští Němci a teta Lisa se až styděla, když viděla, kolik jídla si můžeme koupit my a kolik oni. Ale nebyla to jejich chyba.

Současně se zavedením potravinových lístků udeřily ty nejhorší mrazy. Snažili jsme se šetřit se dřevem, co nejvíce to šlo, ale babičce se vrátil kašel, znovu se po nocích začala dávit, a tak jsme doma museli mít co největší teplo. Alespoň v kuchyni, obývacím pokoji a v ložnici rodičů, kde teď spali babička s dědečkem. Já měla v pokoji zimu, i spát jsem chodila ve svetru, a tak pokud jsme se Sophií byly u nás, musely jsme být většinou v kuchyni či obývacím pokoji ve společnosti rodičů a prarodičů. Vůbec se mi to nelíbilo, ale protestovat jsem proti tomu mohla jen těžko. Polibky a nejisté dotyky jsme si mohly užívat jen u Sophie v pokoji, protože ven nás rodiče v těchto mrazech pouštět nechtěli.

Otec mě dál učil biologii. Byl u nás i Josef, aby mi pomohl s fyzikou, chemií a zeměpisem, ale ačkoli mi vysvětlil jeden příklad, další jsem ve fyzice spočítat nedokázala, ač byl tomu předchozímu podobný. A Josef bohužel fyziku nestudoval, takže i když to sám chápal, nedokázal mi to pořádně vysvětlit. Nakonec jsem to s pláčem vzdala a řekla si, že nemá cenu se trápit, protože se do školy už stejně nikdy nevrátím.

Rodiče mi neustále opakovali, že jednou do školy znovu nastoupím, ale kdy? Kdy konečně skončí všechno tohle peklo? Už ani úkoly jsem si od Sophie nechtěla brát. Nemělo to žádný smysl. Celá rodina i Sophie mě mohli přesvědčovat o opaku, avšak já jim nevěřila. Už jsem na to neměla sílu.

"Sári, já ti se vším pomůžu, slibuju," pokoušela se mě Sophie přemlouvat, abych to se školou nevzdávala, ale když jsem jí plakala na rameni, že se už dál nechci trápit a dělat si marné naděje, i ona to vzdala. Jen mi slíbala slzy z tváří a zapřísahala se, že jednoho dne se do školy vrátím, vystuduji a bude ze mě paní doktorka. Chtěla jsem jí věřit, skutečně jsem chtěla, jenže optimismus, který se mě držel prvních pár měsíců, mě již nadobro opustil. Naděje byla pro mě stejně vzdálená jako očekávání jara. Dřeva den za dnem ubývalo, avšak teploty nestoupaly a jaro nepřicházelo.

Otec po naléhání matky začal chodit k pacientům domů. Nebylo to o moc bezpečnější, bála se o něj stejně jako předtím, ale nemohli jsme riskovat, že by se babička od nemocných lidí nakazila. Neustále hubla, v obličeji byla bledá a žádné léky, které stejně odmítala, jí nedokázaly pomoci. Říkala mi, že už je stará a pomalu přichází její čas. Vždy, když pronesla podobná slova, tak ji matka s dědečkem okřikli, aby se vůbec neopovažovala něco podobného říkat, ale babička se jen slabě usmála, pokrčila rameny a prohlásila, že nikdo nežije věčně.

Neuměla jsem si představit, že by babička umřela. Přišli jsme o tolik, že ztratit ještě i ji, bych už nezvládla. Jenže stav babičky se nelepšil, naopak jí bylo stále hůř. A i v tvářích rodičů se zračila stále větší starost. Alespoň, že jsem měla Sophii. Sophii, která mi do ucha šeptala konejšivá slova, držela mě v náručí, když jsem plakala a snažila se mě přesvědčit, že všechno bude v pořádku. Kdybych jí jen dokázala věřit.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kemamar kemamar | Web | 29. ledna 2013 v 14:13 | Reagovat

Normálně u toho bulím jak malé mimino a u druhého odstavce mě zamrazilo až do morku kostí.
Jako vždycky skvěle napsané a ta neutěšená atmosféra a zoufalství z toho přímo sálá. A to bude hůř. Ani na to nechci myslet...

2 Andílek Andílek | Web | 29. ledna 2013 v 16:27 | Reagovat

atmosféra té doby je napsaná opravdu krásně, ty podmínky byli tenkrát opravdu krutý (momentálně tohle téma čtu k maturitě)...je to vážně smutný, ale takovej byl život

3 Joli Joli | E-mail | Web | 30. ledna 2013 v 15:16 | Reagovat

Četla jsem to už včera, ale potřebovala jsem trochu čas, abych to vstřebala, protože čím víc děj postupuje, tím je ten příběh silnější a silnější a rozhodně to nikoho nemůže nechat chladným. Napětí a strach z toho, co bude, tu sálá z téměř každého řádku! Vyvolává to ve mně pocit, že je to teď takové ticho před bouří a že brzy vypukne spousta nijak příjemných událostí a to nejen proto, že v tomhle tématu se to bohužel nabízí.
Píšeš to naprosto skvěle a tak věrohodně, že mě to skoro až děsí! Dovolím si říct, že tohle je (aspoň pro mne) jedna z nejlepších povídek, co jsi zatím napsala/začala psát!

4 Domík Domík | Web | 30. ledna 2013 v 18:19 | Reagovat

[1]: Ještě chvíli to tak hrozný nebude, pokud ti to pomůže :D

[2]: To jsem ráda, že se mi to daří vystihnout dobře. Děkuju a hodně štěstí u maturity :)

[3]: Děkuju, jsem strašně ráda, že se ti to líbí!

A všem třem moc děkuju, že povídku stále čtete a komentujete. Ani nevíte, jakou radost mi udělá každý komentář :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama