SWABYP - 6. - 10. kapitola

23. ledna 2012 v 23:21 | Domík |  She Will Always Be Your Problem



6. kapitola
Když jsem vystoupila z letadla, šla jsem si vyzvednou cestovku a poté si zavolala taxi. Celou cestu k rodičům domů jsem měla pohled upřený ven z okýnka a sledovala, kolik se toho změnilo za těch pár měsíců, co jsem tady nebyla. Jak jsem doufala, tak nikdo nebyl doma. Tašku s věcmi jsem hodila do svého bývalého pokoje a z domu zase odešla.
Potřebovala jsem se projít na čerstvým vzduchu, tak jsem to vzala pěšky kolem obchodů a bývalé školy, u které jsem se na chvíli zastavila. Uvažovala jsem, že bych se tam mohla zajít podívat a pozdravit pana Schue, který tam už skoro rok dělal ředitele. Ale nakonec jsem si to rozmyslela. Tolik vzpomínek bych nemusela ustát. Se smutným úsměvem jsem se vydala na jiné místo, které pro mě bylo také plné vzpomínek.
Před bránou hřbitova jsem se na okamžik zastavila a uvažovala, že tam nepůjdu, ale prostě jsem to nedokázala. K jejímu hrobu bych došla i poslepu. Bílý náhrobní kámen jsem viděla už z dálky a nejdnou to vše bylo znovu až moc skutečné. Přesně jsem si pamatovala, kdy jsem tu byla naposledy. Posadila jsem se do tureckého sedu a bylo mi úplně jedno, že zem byla vlhká a budu mít mokré kalhoty. Tiše jsem se dívala na náhrobek.
Brittany Susan Pierce
*12.6.1993
ƚ 6.10.2011
Milovaná dcera, vnučka a kamarádka
Prsty jsem odhrnula lisí, které sem navanul vítr a zápalila svíčku, kterou jsem dala do malé lucerničky stojící u náhrobku. U hrobu byly čestvé květiny a podle druhu jsem poznala, že je sem museli dát Piercovi. Ani oni se po těch letech nedokázali se smrtí své jediné dcery smířit. Už to bylo několik let, co jsem je naposledy viděla. Celou tu dobu museli žít s tím, že jejich dceru nějaký bastard zabil a i po těch letech běhá volně na svobodě. Muselo to pro ně být ještě horší než pro mě. Když jsem je naposledy viděla, zrovna vyřizovali adopční papíry pro tři sourozence, jejichž rodiče se zabili v autě a kteří nikoho jinýho neměli, a tak si ji Piercovi vzali k sobě. Vychovávat tři děti mi připadalo jako noční můra, jim to dalo ale šanci mít znovu důvod žít.
"Chybíš mi, víš to? I po těch letech se mi o tobě zdá," smutně jsem se usmála a vzpomněla si na dobu, kdy jsem tu takhle sedávala skoro každý den. Vyprávěla jsem ji, co jsme brali ve škole, co jsme zpívali ve sboru.
"A nejenom zdá. Kolikrát jsem se na ulici otáčela, protože jsem tě někde viděla. Já vim, stává se ze mě normální cvok. Ale já prostě nedokážu zapomenout a jít dál, jako to udělali všichni ostatní. A teď ještě to, co se stalo v práci. Můžu konečně najít toho sráče, co ti to udělal a vzal mi tě. Jenže jsem to podělala. Nechala jsem se ovládnout emocema a případ mi vzali. Vždyť mě znáš, jaká jsem, všechno vždycky zkazím." Ani jsem si neuvědomila, že pláču, dokud jsem necítila, jak mi slzy smáčejí halenku.
"Mám strašnej strach, Britt. Že to nedokážou vyřešit, že budu muset jít za tvými rodiči a oznámit jim, že znovu zabil a my ho nedokázali najít. Život dospělých nestojí za nic. Hned bych vrátila čas. Abych si mohla užívat života, nemusela se na nikoho ohlížet a byla s tebou. Jsem z toho všeho příšerně unavená. Mám pocit, jako kdyby mi bylo padesát a ne krátce po třicítce. A taky tak skoro vypadám. Myslím, že kdybys mě teď viděla, ani bys mě nepoznala," zasmála jsem, ale do smíchu mi moc nebylo. Měla jsem chuť stulit se do klubíčka, pustit si nějaké depresivní písničky a utápět se v depresi, což byla moje častá zábava někdy kombinovaná se smutnými romantickými filmy a kýblem zmrzliny. Setřela jsem si slzy a prsty si prohrábla rozpuštěné vlasy, které mi zplihle visely kolem obličeje. Jak jsem pospíchala, zapomněla jsem si vzít náhradní gumičky a ta jedna kterou jsem měla ve vlasech, mi v letadle praskla. Takže jsem teď vypadala jako strašidlo. Z kabelky jsem vyndala malý cestovní hřeben a vlasy alespoň učesala.
"No jo, i mým vlasům chybíš. To, jak si mi zaplétala různé účesy, dělala copánky," musela jsem se při té vzpomínce usmát. Brittany mi udělala tenké copánky po celé hlavě a když jsem si je rozpustila, měla jsem na hlavě obrovské afro.
"Smála jsi se tomu tolik, až ti tekly slzy, ty moje potvoro. Ten tvůj smích...," zavřela jsem oči a snažila si ho vybavit. Ale nedokázala jsem to. Zděšeně jsem se podívala na náhrobek. Nechtěla jsem na ni zapomenout. Vzpomínky na ni jsem udržovala tak živé, jak jen to šlo. Když zapomenu, co mi zůstane? Jen prázdnota. Obyčejná prázdnota.
"Ne, neboj, nezapomenu na tebe. Nikdy na tebe nezapomenu," přejela jsem bříšky prstů přes náhrobek.
"Teď už musím jít, ale zítra zase přijdu," smutně jsem se usmála a když jsem se zvedla a otočila se, zarazila jsem se. Naproti mně stála paní Pierce a v očích měla slzy. Beze slova se na mě dívala a já netušila, jak mám zeragovat. Kolik toho slyšela? Proboha, co když slyšela o té druhé vraždě? Kousnula jsme se do rtu a snažila se z tváře ženy něco vyčíst.
"Dobrý den, pani Pierce," slabě jsem se na ni usmála.
"Santano, můj bože," zašeptala a poté ke mně došla a pevně mě objala. Překvapeně jsem zůstala zkoprněle stát.
"Netušila jsem, netušila... Ach bože, neměla jsem tušení, jak blízké jste si byly," pevně se ke mně tiskla a mně to teprve teď všechno došlo. Její rodiče o nás přece neveděli. Mysleli si, že jsme jen kamarádky, i když jsme se držely za ruce, nepřišlo jim to divné.
"To je v pořádku," snažila jsme se ji ukonejšit, aby přestala brečet. Po pár vteřinách se ode mě odtáhla a zavrtěla hlavou.
"Co se ti to stalo, dítě? Ona by nechtěla, aby ses pořád trápila," pohladila mě po tváři a já musela zamrkat, abych zahnala slzy, které se mi znovu draly do očí.
"Co všechno jste slyšela?" Zeptala jsem se opatrně a její smutné oči mi byly jasnou odpovědí.
"Dost," dívala se na mě a v jejích očích jsem viděla něco, co bych tak nikdy nečekala. Lásku? Pýchu?
"Ty ho dostaneš, dítě," povzbudivě se na mě usmála.
"Věřím ti, že to zvládneš, vždycky jsi byla silná a statečná holka."
"Děkuju," zašeptala jsem a když mě žena znovu sevřela v náručí, neudržela jsem se a znovu jsem se rozplakala.

7. kapitola
Procházela jsem kolem výlohy a pohled na sebe samotnou mě skutečně vyděsil. Takhle jsem tam v žádným případě nemohla jít. Otočila jsem se na patě a zamířila zpátky k našim. Doufala jsem, že pořád nikdo nebude doma, nechtělo se mi vysvětlovat, co tu dělám a proč jsem ani nezavolala, že dorazim. K mému štěstí doma nikdo nebyl. Zamířila jsem do svého bývalého pokoje, z tašky vyhraba kosmetickou taštičku a čisté kalhoty, protože ty na sobě jsem měla mokré a špinavé ze země. Rychle jsem se převlíkla a v koupelně se snažila udělat něco s vlasama. Vzpomněla jsem si, že jsem v pokoji mívala spoustu serepetiček do vlasů a když jsem otevřela šuplík, skutečně se v něm nacházela spousta gumiček, sponek a dalších věcí.
Díky ti mé sedmnáctileté já!
Vlasy jsem si učesala a stáhla je do obvyklého uzlu a poté jsem se namalovala. Zamaskovala jsem kruhy pod očima, nanesla trochu řasenky a musela jsem uznat, že hned vypadám aspoň trochu k světu. Ještě jsem zkontrolovala, že jsem si vzala služební průkaz a vydala se na stanici. Věděla jsem, že pokud se to provalí, budu mít obrovský průšvih. Za zneužití pravomoci bych klidně mohla jít do vězení. A jak jsem znala Bacona, přesně tam by mi dopomohl. Ale teď mi to bylo jedno.
"Dobrý den, strážníku... Masone," usmála jsem se na policistu, když jsem vešla na stanici a přečetla si jeho jméno.
"Dobrý den, mohu vám nějak pomoci?"
"To doufám," snažila jsem se mile usmívat a následně jsem předložila strážníkovi průkaz.
"Potřebuji, aby mě někdo zavedl ke starým důkazním materiálům. Přesněji z roku 2011."
"Och, jistě paní Lopez, hned někoho zavolám."
"Slečno," opravila jsem ho a sledovala, jak někomu volá. Nemusela jsem čekat snad ani dvě minuty a ve dveřích se objevil další policista. Jen jsem na něho kývla a vydala se za ním.
"Co přesně potřebujete?" Zeptal se mě a vedl mě chodbou policejní stanice do části budovy, kde archivovali všechny případy.
"Týká se to jednoho případu z roku 2011."
"Dobře," přikývl a vedl mě někam dál.
"Nevyřešeného případu," dořekla jsem a policista se zastavil. V očích se mu mihlo cosi neidentifikovatelného. Strach? Snažila jsem se nedat na sobě znát, že jsem si toho všimla.
"Dobře, ty máme jinde," přikývl a zastavil se hned u prvních dveří, ke kterým jsme došli. Namačkal tam kód a dveře se otevřely. V místnosti se automaticky rozsvítilo a já byla v duchu skutečně vděčná, že je Lima taková díra. Bylo zde jen pár polic a kteá se týká mého případu, mi bylo hned jasné. Došla jsem k velké krabici s důkazy, klíčem jsem přeřízla pásku a krabici otevřela. Když jsem tu byla tenkrát, neměla jsem moc času všechno pořádně prozkoumat. Stejně jako dnes jsem tu byla, aniž bych na to vlastně měla nějaké povolení. Vyndala jsem na stůl složku a rychle ji prolistovala. Zjistila jsem, že tu jsem si stihla nafotit kompletně kromě všech fotek z místa činu. Dvou jsem si předtím nejspíš nevšimla. Tak jsem je nenápadně vyfotila, když se strážník otočil a poté jsem se věnovala dalším důkazům. Když jsem vyndala pytel s jejím spodním prádlem, zvedl se mi žaludek. Pořád jsem nechápala, proč ji někdo svlékl, její věci si odnesl a nechal ji tam ležet jen tak ve spodním prádle. Co za slizského bastarda tohle může udělat?
"Oba policisté pracující na tomto případu jsou už v důchodu, že?" Zeptala jsem se strážníka, který sebou trhl, když jsem přerušila ticho.
"Prosím?" Zmateně se po mně podíval a já se zamračila.
"Ptala jsem se, jestli jsou už oba policisté, kteří na té vraždě pracovali, v důchodu."
"Uhm, jo, ano. Jsou," přikývl policista a dál stál tiše u dveří. Kradmo jsem po něm pokukovala a všimla si, jak nervozně přešlapuje na místě. Všechny mé instinkty, které jsem si za ty roky vybudovala, byly v pozoru a říkaly mi, že s ním něco není v pořádku, že něco skrývá. Ale nechala jsem to být a dál se věnovala důkazům. Spodní prádlo jsem vrátila zpátky do krabice a vytáhla další důkazy, mezi nimiž byly u místa činu nalezené nedopalky a podobně, ale muž jehož totožnost zjistili z DNA, měl na tu noc neprůstřelné alibi. Vystupoval spolu se svou skupinou v místním baru a dokázat mu to mohli všichni návštěvníci. Navíc bylo stejně silně nepravděpodobné, že by si pachatel po vykonání vraždy ještě zapálil To by to musel být skutečný sociopat a tomu způsob provedení vraždy nenasvědčoval. V důkazech jsem bohužel nenašla nic, co bych už neznala, tak jsem všechno vrátila zpátky na místo, poděkovala strážníkovi a vydala se zpátky do vstupní haly policejní stanice. Když jsem už byla skoro tam, uslyšela jsem známý hlas a zastavila se.
"Moje kolegyně? Och, jistě, samozřejmě! Moje kolegyně. Jela napřed, úplně mi to vypadlo, omlouvám se, dneska je dlouhý den. Řeknete mi, kde ji tu najdu?" Zeptal se Mark a vzápětí se dveře otevřely a v nich stál můj bývalý parťák. Kdyby mohl pohled vraždit, už bych se válela po zemi mrtvá.
"Co tu...," spustil na mě, ale včas si uvědomil přítomnost policisty, který po znovuzapečetění důkazů a mém podpesaní papíru, že jsem do nich nahlížela, důkazy uložil zpátky na polici a vyšel mě doprovodit.
"Omluvíte nás na chvíli?" Podíval se na policistu a jeho pohled nesnesl žádný odpor. Policista jen přikývl a zmizel do nějakých dveří.
"Co tu sakra děláš?" Potichu na mě vyjel Mark.
"Vyšetřuju vraždu. Co ty tu sakra děláš?"
"Šéf mě přidělil ke klukům, když jsem teď bez parťáka. Ani něvíš, jakou máš kliku, že jsem se tady objevil já a ne Bacon nebo ti dva. Uvědomuješ si, že bys za to mohla jít sedět? Sakra Santano, koukej se probrat!" Zasyčel na mě a vypdal, že by mi nejradši jednu vrazil.
"Mně je fuk, že za to půjdu sedět. Já ten případ prostě vyřešim!"
"Z vězeňský cely? Tak to hodně štěstí!" Zvýšil Mark hlas, ale ihned si to uvědomil a zase zašal šeptat.
"Zjistila jsi něco novýho?"
"Byly tam dvě nové fotky, však se můžeš podívat sám. Ale nevím, jestli k něčemu budou," zavrtěla jsem hlavou.
"Fajn. A teď koukej vypadnout. Cooper s Wellingem tu budou každou chvíli, jen si skočili pro něco k jídlu."
"Vždyť už jdu," sykla jsem na něho, když mě skoro násilím vystrkal ze dveří.
"Až tu skončim, tak si ještě promluvíme. Jsi u rodičů?" Zeptal se Mark, já jen přikývla a vydala se pryč.

8. kapitola
Když jsem dorazila k rodičům, stále nikdo nebyl doma. Zamračila jsem se, protože jsem čekala, že touhle dobou už tu bude minimálně máma, ale vlastně jsem byla ráda. Aspoň jsem měla klid. Na ty její všetečné otázky jsem se opravdu netěšila. Už jenom při té představě jsem se otřásla. Moje matka dokázala být v tomhle opravdu hrozná. Tak dlouho člověka svými otázkami otravovala, až jí každý nakonec radši všechno řekl, než aby ji dál poslouchal. Kolikrát mě napadlo, že ona by donutila přiznat se člověka i k vraždě. Protože po několika hodinách jejího neustálýho tlachání by ten člověk viděl zbytek života ve vězení jako menší trest, než to aby ji musel dál poslouchat.
S povzdechem jsem si začala vybalovat věci z tašky, protože jsem se rozhodla na pár dní zůstat a do New Yorku se vrátit, až přijede Rachel, případně pokud by se odehrálo něco nového v případu. Otevřela jsem skříň a odhrnula na stranu několik starých šatů, které jsem doma nechala, když jsem se odstěhovala.
"No to snad není pravda," zůstala jsem zírat na černé šaty zabalené v igelitu, které vypadaly přesně tak, jako když jsem si je před víc jak třinácti lety koupila. Měla jsem je na plese. V tu noc, kdy jsem se opila a v opilosti jí vyznala lásku před celou školou. Když jsem si na to takhle zpětně vzpomněla, s úsměvem jsem zavrtěla hlavou. Tak moc jsem ji milovala. V tu chvíli, kdy jsem stála na pódiu s mikrofonem v ruce a zpívala jenom pro ni, mi bylo úplně jedno, kdo si o mně bude co myslet, viděla jsem jenom ji v těch jejích nádherných fialových šatech s úsměvem na tváři. Co jsem to vůbec tenkrát zpívala? Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněla, ale vzpomněla jsem si. Zapnula jsem notebook a připojila se na internet. Netrvalo mi to víc než pár vteřin a z repráků se začaly ozývat první tóny Chasing Cars. Opřela jsem se o skříń a zavřela oči. Nechala jsem vzpomínky, aby mě zaplavily. Už jsem nebyla u sebe v pokoji, stála jsem na podiu v tělocvičně s mikrofonem v ruce, zírala do těch krásných modrých očí a začala jsem zpívat.

We'll do it all
Everything
On our own

We don't need
Anything
Or anyone

If I lay here
If I just lay here
Would you lie with me
And just forget the world?

Ani jsem si to neuvědomila, ale začala jsem si potichu zpívat. Otevřela jsem oči a pohled mi padl na šaty ve skříni. Bylo to stupidní, ale z ničeho nic jsem měla strašnou potřebu zjistit, jestli mi ještě padnou.

I don't quite know
How to say
How I feel

Those three words
Are said too much
They're not enough

If I lay here
If I just lay here
Would you lie with me
And just forget the world?

Forget what we're told
Before we get too old
Show me a garden
That's bursting into life

Nepřestávala jsem zpívat, když jsem ze sebe sundala oblečení a na nahé tělo si natáhla černé saténové šaty, které tenkrát stály majlant. Musela jsem rodiče přemlouvat někoik týdnů, aby mi je koupili. Ale stálo to za to. Když jsem zapla zip u šatů a otočila se zpět k zrcadlu, zalapala jsem po dechu. Skoro bych sama sebe nepoznala. Kdybych se víc nalíčila a zmizely mi vrásky, které se mi na obličeji usídlily v důsledku tolika proplakaných dní a nocí, vypadala bych přesně jako tenkrát. Když jsem ještě byla na střední škole, nic mě netrápilo a celý život jsem měla před sebou. Jo, kde ty časy jsou...

Let's waste time
Chasing cars
Around our heads

I need your grace
To remind me
To find my own

If I lay here
If I just lay here
Would you lie with me
And just forget the world?

Forget what we're told
Before we get too old
Show me a garden
That's bursting into life

Neslyšela jsem cvaknutí zámků ani kroky na schodech. Neslyšela jsem ani to, když se dveře od pokoje otevřely. Dál jsem stála před zrcadlem, potichu si zpívala a nechápala jsem, že jsem po tolika letech stále znala slova. Když jsem tu píseň zpívala na plese, celá škola mi tleskala. Nikdo netušil pravý důvod mého zpěvu, dokud jsem po dozpívání Brittany veřejně nevyznala lásku. Vyslechla jsem si poté spoustu posměšků, narážek a ošklivých slov, ale když ke mně po mém vyznání přišla, objala mě a poté mě políbila, všechno ostatní už nebylo důležité.

All that I am
All that I ever was
Is here in your perfect eyes
They're all I can see

I don't know where
Confused about how as well
Just know that these things
Will never change for us at all

If I lay here
If I just lay here
Would you lie with me
And just forget the world?

Když píseň skončila, s úsměvem jsem se otočila a chystala se převléknout. Mezi dveřmi stála moje matka a hleděla na mě se slzami v očích. Netušila jsem, jak mám zareagovat, už podruhé během dne jsem byla nachytána při něčem, co neměl vidět nikdo jiný.
"Holčičko moje," dojatě se usmála a sevřela mě v náručí.
"Taky tě ráda vidím, mami," odtáhla jsem se od ní a nervózně se usmála.
"Proč jsi nezovala, že přijedeš?" Zeptala se.
"Chtěla jsem vás překvapit. Jestli je to problém, můžu zase jet."
"Ne, ne, to vůbec. Táta bude mít radost, že jsi se taky konečně ukázala jindy než na Vánoce. Dáš si něco k jídlu? Upeču bábovku, co říkáš? Tvojí oblíbenou," usmívala se na mě.
"To by bylo fajn, díky," oplatila jsem jí úsměv.
"V New Yorku určitě pořádně nejíš. Vždyť se na sebe podívej, jak jsi hubená. Ty šaty na tobě skoro visí a to i na střední jsi byla jako proutek. Jak dlouho tu zůstaneš? Navařím ti něco i na domů, aby ses taky jednou pořádně najedla. Skoro se ztrácíš před očima."
"Mami, prosimtě, je mi fajn. Jim dost," obrátila jsem oči v sloup, ale matka už mě neposlouchala, její myšlenky už nejspíš byly u toho, co dobrého mi uvaří, abych v NY neumřela hlady.
"To vidim. A ty přesmažený hrůzy z fast foodu se nedají považovat za jídlo. Domácí strava je domácí strava."
"Jo, jo, jasně," přikývla jsem a usmála se.
"Mimochodem v těch šatech jsi pořád stejně krásná," usmála se na mě ještě před tím, než zmizela do kuchyně, aby navařila jídlo pro celou armádu.
Znovu jsem se otočila k zrcadlu a musela jsem s ní chtě nechtě souhlasit. Ty šaty mi pořád sekly. Po dlouhé době jsem si připadala jako pěkná ženská. Z úvah o tom, že bych si mohla obnovit šatník mě vytrhl zvonek. Máma v kuchyni vařila, tak jsem šla otevřít, čekala jsem, že to bude táta vracející se z práce, úplně jsem zapomněla, že má přijít Mark.
"No ty vole, co ti kdo provedl?" Vykulil Mark oči, když jsem otevřela dveře. Pár vteřin jsem na něho zmateně koukala, než mi to došlo.
"Kde's vzala ty prsa?" Dál na mě zíral jako na zjevení. Respektive zíral na můj výstřih. Lehce jsem ho kopla do holeně a zamračila se.
"Na plastice v sedmnácti," odpověděla jsem upřímně a následně se rozesmála, protože jsem ho nikdy neviděla tak zaraženého.
"A tohle's před mnou schovávala? Jak si jen mohla?"
"Přesťan mi laskavě čumět na prsa a pojď dovnitř," vtáhla jsem na chodbu a zavřela za ním.
"Kdo to je?" Slyšela jsem zavolat mámu, ale než jsem jí stačila něco zalhat, vešla na chodbu a když tam uviděla Marka, zarazila se.
"Mami, pamatuješ Marka?" Otráveně jsem ho představila a Mark jakožto slušně vychovaný muž pozdravil.
"Samozřejmě. Dobrý den," usmála se na něho máma a poté svůj pohled stočila zpátky ke mně.
"Předpokládám, že mi vysvětlíš, co se tady děje? A nelží mi, poznám to," zamračila se, když jsem nadechovala.
"Jen řešíme jeden případ, nic víc."
"Proto jsi přijela do Limy a máš na sobě svoje maturitní šaty?" Propalovala mě pohledem. Povzdychla jsem si, podívala se na Marka, který jen pokrčil rameny a následně jsem ve zkratce mámě řekla, co se děje.
"Takže ten idiot ti ten případ vzal?" Zamračila se a já přikývla.
"Tak to teda ne! Omluvte mě na chvíli, připaluje se mi jídlo, hned jsem zpátky a hezky to všechno vyřešíme. Nechápu, co si o sobě myslí," zmizela máma v kuchyni.
"Celkem mě děsí to, jak si svojí mámě podobná," uchechtl se Mark, ale poté zvážněl.
"Už jsi viděla ty fotky?" Zeptal se a já zavrtěla hlavou.
"V tom případě bychom se asi měli posadit."

9. kapitola
Beze slova jsem přikývla a odvedla Marka do obýváku, kde jsme se oba posadili na gauč. Kousla jsem se do rtu, abych ho nezačala zasypávat otázkami. Ale nechala jsem ho mluvit a byla jsem ticho.
"Tady mám ty fotky ofocený," vyndal Mark z brašny složku a z ní vyndal dvě fotky, které položil přede mě na stůl. Podívala jsem se na ně, ale nic zvláštního jsem neviděla. Jen záběr na trávu a poté další fotka, s největší pravděpodobností ten samý záběr, ale akorát přiblížený.
"Co to je?" Svraštila jsem obočí a nechápavě se dívala na fotku. Marm si jen povzdychl, otevřel notebook a ukázal mi fotku v něm, ale přiblíženější. Byla sice rozmazaná, ale poznala jsem, co na té fotce bylo. Zalapala jsem po dechu a otočila se zpátky na něho.
"Ten náramek v důkazech vůbec nebyl!" Takřka jsem vykřikla a Mark přikývl.
"Já vím, kluci tu krabci skoro rozebrali, ale ten narámek v ní prostě není. Takže ho poznáváš?"
"Jo. Já jsem jí ho sama dala, Marku," odpověděla jsem potichu, pohled stále upřený na stříbrný náramek, na jehož každé straně viselo jedno písmenko. S a B.
"Musel se jim ztratit."
"Tohle nebude náhoda. Viděl si toho policistu tam? Když jsem prohledávala ty důkazy, byl celou dobu jako na trní. Jako kdyby čekal, že v té krabici něco najdu."
"Všiml jsem si. Cooper už si ho proklepává, hned jak něco zjistí, tak se mi ozve."
"Jestli s tim má ten hajzl něco společnýho, tak přísáhám, že ho...," nestihla jsem to doříct, protože mě Mark přerušil.
"Ty nebudeš dělat nic. Posrala si to a od případu si pryč. Za to že ti teď říkám, jak jsme pokročili, mě taky můžou vyrazit, tak si to laskavě uvědom," zamračil se na mě a do místnosti vešla máma.
"Jen vám nesu něco na zub," usmála se na nás a před každýho postavila talíř s porcí, ze které by se najedli dva lidi. S Markem jsme si vyměnili rychlý pohled a poté se poslušně pustili do jídla, protože máma vypadala, že dokud nezačneme jíst, z místnosti se nehne.
"Nemůžu tady prostě jen tak sedět," zoufale jsem zavrtěla hlavou, když mám odešla.
"Musíš! Prostě se nějak zabav. Já nevim, projdi obě složky znovu, třeba v tom ty něco uvidíš," vyndal Mark z brašny identickou složku, která už ležela na stole a mrkl na mě. Občas jsem toho chlapa milovala. I když většinu času mi lezl na nervy a měla jsem chuť ho strčit pod vlak nebo ho zavřít do terárka s tarantulema.
"Já tě miluju," usmála jsem se na něho.
"Já vim, já vim. Ale vzdychej po mně prosimtě až odejdu jo?" Zazubil se na mě a já mu dupla na nohu, až vykvikl.
"Tomuhle se říká vděk, fakt že jo," zamračil se na mě a zvedl se.
"Musim jít. Chlapi by se divili, kde se tak flákám. Jo a málem bych zapomněl... Možná budeš muset jít vypovídat jako svědek. Přeci jen. Teď jsou oba případy zase otevřeny," starostlivě se na mě díval.
"Já vím," vzdychla jsem si a jako kdyby to bylo včera, viděla jsem ten výslech znovu před sebou.

Flashback:
"Takže, slečno Lopez. Můžeme mi povědět, kde jste byla včera v noci?" Ptal se mě tlustý policista, který se pohodlně rozvaloval na židli a já jen čekala, kdy pod ním rupne. Unaveně jsem si promnula oči, od okamžiku, kdy nám pan Schue oznámil, co se stalo, jsem nebyla schopná usnout.
"Doma," odpověděla jsem upřímně a policista na srozuměnou přikývl.
"A může vám to někdo dosvědčit?"
"Proč?" Zmateně jsem se na něho dívala a vůbec jsem nechápala, kam tím vším směřuje.
"Potřebujeme zjistit, jestli máte alibi na dobu vraždy, slečno Lopez."
"Pro...Prosím?" Zůstala jsem na něho vyděšeně koukat.
"Tak může vám někdo dosvědčit, že jste byla doma?" Zeptal znovu policista.
"Já, já nevím. Mamka, asi .A táta. Přišel domů někdy v noci," odpověděla jsem potichu.
"A co jste v noci doma dělala?" Ptal se mě, jako kdyby mě podezříval, že jsem sestavovala bombu a chystala se do vzduchu odpálit Empire State Building.
"Spala."
"A v kolik hodin jste šla spát?"
"V jedenáct? Možná ve dvanáct?"
"Zkuste si vzpomenout přesně," naléhal na mě, zatímco já se ze všech sil snažila si vzpomenout a psychicky se tam nezhroutit. Můj mozek nedokázal uvěřit tomu, že se mě ptali, jestli můžu dokážat, že jsem nazabila svoji přítelkyni, svoji Brittany, kterou jsem milovala víc než svůj život.
"Já nevím," hlas se mi zlomil a do místnosti vešel další muž.
"Jak dlouho jste se znala se slečnou Pierce?" Zeptal se mě tlustý policista, zatímco druhý muž se beze slova posadila na židli vedle něho.
"Od základky."
"Byly jste si blízké?" Upřeně mě sledoval a já pomalu přikývla.
"Jak moc?" Dál mě sledoval. Nervózně jsem si prsty prohrábla vlasy a nevěděla, jak mu odpovědět.
"Slyšela jste mě, slečno?"
"Hodně blízké," odpověděla jsem potichu, pohled jsem upřela do desky stolu.
"Pohádaly jste se někdy?"
"Samozřejmě," odpověděla jsem upřímně a když jsem si všimla pohledu, který si muži vyměnili, polil mě ledový pot.
"A proč jste se hádaly?"
"Tak různě," snažila jsem se to zamluvit, ale on se prostě nedal.
"Například?"
"Kvůli roztleskáváčkám."
"Nejen kvůli roztleskáváčkám že?" Znovu na mě upřel pohled a naklonil se trochu blíž.
"Jak to myslíte?" Zeptala jsem se zmateně.
"Líbil se vám stejný kluk, to je normální. Ale vy jste ho chtěla, že?" Myslel si, že uhodil hřebíček na hlavičku. Vytřeštila jsem na něho oči a prudce zavrtěla hlavou.
"Ne, to ne, to ne," rychle jsem odpověděla.
"Chápu to. Dívky ve vašem věku si myslí, že nějaký kluk, který si jich ani nevšímá, je láskou jejich života. Vybral si ji? Žárlila jste?"
"O čem to mluvíte?" Nechápavě jsem ho sledovala. Pod jeho upřeným pohledem jsem se roztřásla. Měla jsem z něho strach.
"Proto jste ji zabila? Žárlila jste?" Promluvil druhý muž a při zvuku jeho hlasu jsem sebou trhla. Beze slova jsem na ně zůstala koukat, vyděšením jsem nebyla schopna slova. Všechno se mi v mozku spínalo dohromady, až mi to došlo. Právě mě obvinili z vraždy.
"Přiznejte se, slečno Lopez, přiznání je polehčující okolnost."
"Ale já jí nic neudělala!" Zakřičela jsem na ně a z očí mi vytryskly slzy. Vzápětí na to do místnosti vtrhl tátův známý.
"No to si ze mě děláte srandu! Podám na vás a celé tohle oddělení žalobu a pište si, že tohle vás bude stát draho. Bez důkazů, bez absolutně ničeho obvinit mladou dívku vyrovnávající se se ztrátou své kamarádky z vraždy, vytvářet na ní takový nátlak a nezavolat k jejímu výslechu právnika? Je jí sice osmnáct, ale to vám k tomu nedává žádné právo!" Skoro na ně křičel a pomohl mi stát od stolu. Policisté sice něco namítali, ale on je ignoroval a odváděl mě pryč. Před stanicí čekal táta a když mě viděl, tak se zhrozil. Beze slova mě pevně sevřel v náručí a začal mě hladit po vlasech.
"Tohle jim neprojde, Pablo, nemusíš mít strach," promluvil na něho právník, jehož jméno jsem si nemohla vybavit a táta jen přikývl a otevřel mi dveře od auta, kam jsem se posadila. Když dveře zavřel, začali se ještě o něčem bavit, ale nerozuměla jsem jim.
"Vždyť já ji přece milovala," zašeptala jsem sama pro sebe a nemohla zastavit slzy, které mi tekly po tvářích.

Když Mark odešel, otevřela jsem znovu obě složky a začala v nich hledat cokoli, cokoli co by případy mohlo spojit dohromady. Mamka mě bezeslova chytila za ruku a posadila se vedle mě. Nevím, jak dlouho jsem nad případy seděla, ale na nic jsem nepřišla. Domů už dávno přišel i táta z hospody, kam si skočil na jedno s klukama z práce, načež mamku sprdl, že mu nezavolala, že přijela jeho malá San.
Nervózně jsem si rozpustila vlasy a znovu je stáhla do uzlu a napila jsem se kafe. Nepočítala jsem, kolikátý hrnek už to ten večer byl, pořád jsem i tak byla příšerně unavená. Nechtěla jsem ale jít spát, dokud na něco nepřijdu. Mark mi před svým odchodem ještě oznámil, že v laborce zjistili, že symboly nic neznamenají, že s největší pravděpodobností měly zakrýt pravý motiv vraždy.
Unaveně jsem zapnula notebook a rozhodla se pročíst si nějaké články, které o tom případu vyšly. Moc jich nebylo, případ se dostal pouze do místních televizí a médií. Projela jsem první tři a unaveně jsem zavrtěla hlavou. Chtěla jsem si přečíst článek další, ale prostě jsem už na to neměla sílu. Hlavu jsem si položila na polštář a jakmile jsem zavřela oči, tak jsem usnula. Cítila jsem jen, jak mě někdo přikrývá dekou a zaklapává mi notebook, načež jsem znovu usnula.

Kdybych tak byla tušila, jak blízko jsem ve skutečnosti byla vrahovi, jak jsem kroužila kolem jeho odhalení. Kdybych to tak věděla, nemusela jsem se s křikem probudit z noční můry, která nebyla tou poslední. Nemusela jsem být znovu u výslechu, znovu si ve snu prožít její pohřeb. Kdybych to věděla, mohla bych případ uzavřít a jít dál. A nebo ne? Někdy vás minulost prostě nepustí. Ať se snažíte sebevíc, minulost vás vždycky dostihne.

10. kapitola
Když jsem se ráno probudila, z nepohodlného spaní na gauči mě bolelo celé tělo. Ještě rozespalá jsem si dala pořádně silné kafe, vzala si na sebe tepláky a tričko a šla si zaběhat, abych se trochu protáhla. Bylo to fajn po dlouhé době zase cítit cestu, jak mi ubíhá pod nohama. Běžela jsem až do lesa, kam jsme na střední často chodili s Puckem tajně popíjet a zastavila jsem se u jedné z laviček, kde jsme s Brittany měly jedno z našich prvních skutečných rande. Chvilku jsem se vydýchala a poté se posadila. Nic se tu od té doby nezměnilo, vůbec nic. Na chvíli jsem zavřela oči a užívala si ten pocit brzkého rána, kdy vál příjemný a svěží vzduch. Po pár minutách jsem se zvedla, že se vrátím zpátky, protože mi kručelo v žaludku a už jsem se nemohla dočkat, až si dám horkou sprchu. Ještě jsem se naposledy otočila a podívala se ke stromu, na který jsem měla jednu krásnou vzpomínku. Slabě jsem se usmála a rozhodla jsem jít se podívat, jestli tam ty naše iniciály jsou ještě stále vyryté. Jak jsem byla zahleděná na strom, nevšimla jsem si kořenu, o který jsem zakopla a spolu s ním jsem vyrvala i velký kus hlíny.
"Do hajzlu," zaklela jsem, když jsem se celá špinavá zvedala ze země a přesvědčila jsem se, že mi nic není. Jen jsem měla sedřené dlaně. Naštvaně jsem se otočila po tom proklatém kořenu a všimla si černého igelitu, který ze země vyčuhoval.
"No to si snad ze mě už někdo dělá prdel, zakopávat odpadky v lese," zavrčela jsem a chystala jsem se igelit ze země vyndat a vyhodit ho do nejbližší popelnice, když jsem si všimla, že je igelit po straně protržený. Došla jsem k tomu blíž a zvědavě se podívala na látku prokukující mezi černým igelitem. Když jsem se naklonila blíž, moje srdce přestalo bít. Zůstala jsem stát jako opařená, zírat na ten plastový pytel, v krku jsem měla vyschlo a nebyla jsem schopná pohybu, natož začít myslet. Jediné na co se dokázal můj mozek soustředit, byla Brittany. Brittany v jejím růžovém svetříku, ve kterém byla tak roztomilá, že jsem se vždycky musela držet, abych ji nezatáhla za nejbližší roh. Ve svetříku, který tu teď přede mnou ležel zahrabaný v zemi. I po těch letech jsem ho poznala ihned, protože měl na sobě vyšitého poníka, kterého si tam Britt vyšila, když se doma nudila. Nebo mi alespoň tvrdila, že to je poník. Mně to náramně připomínalo shluk bavlnek. A právě ten shluk balvnek se probojoval ven skrz pytel, ve kterém byl ukryt několik dlouhých let.
"Bože můj, bože můj," zašeptala jsem a když jsem konečně začala normálně uvažovat, rozeběhla jsem z lesa ven k nejbližšímu domu, abych od někoho mohla zavolat policii. Údychaně jsem zabušila na krásnou vilu, která patřila bývalému starostovi a když otevřela starší žena, musela jsem se zhluboka nadechnout, abych vůbec mohla promluvit.
"Telefon. Potřebuju si zavolat na policii," dostala jsem ze sebe udýchaně a žena se na mě vyděšeně podívala, když viděla, jak jsem špinavá a uřícená. Byla to manželka starosty, došlo mi ve chvíli, kdy se mě starostlivě zeptala, co se mi proboha stalo a pozvala mě dovnitř, načež mě zavedla k telefonu a já vytočila 911.
"Dobrý den, chtěla bych ohlásit nález věcí, který by podle mě mohl souviset s vraždou, která se odehrála před 13 lety," řekla jsem do telefonu roztřeseným hlasem, načež jsem jim nahlásila své jméno, o jakou vraždu se jedná a kde jsem co našla. Margaret Taylorová na mě celou dobu vyděšeně zírala, zřejmě ji ještě nikdy nevlezla do domu ženská ve špinavých teplákách a nevolala na policii ohledně vraždy. Inu, všechno je jednou poprvé.

Dokud nepřijela policie, z lesa jsem se už nehnula ani na krok. Od Taylorů jsem to vzala zpátky tryskem v panické hrůze, že ten pytel zatím zmizí, že ho někdo odnese nebo že jsem se zbláznila a všechno jsem si to představila jen ve své hlavě.
Nervózně jsem seděla na lavičce, prokřupávala si prsty a v duchu jsem si pořád dokola opakovala, že to bude dobrý. Věděla jsem ale, že pokud to skutečně bylo její oblčení a já si byla jistá že ano, tak bude moje účast u výslechu nevyhnutelná a co hůř, když jsem to našla já, která jsem byla už z vraždy podezřelá, znovu se jí stanu. Jsem policistka, vím, jak myslí moji kolegové. Budou to připisovat pocitu viny nebo něčemu podobnému a panebože! Vždyť já nemám alibi ani na tu newyorskou vraždu! V dobu jsem doma spala, abych nečerpala síly na další šílený den v práci. Jo, tak tohle bude ještě hodně špatný...
Vzápětí na to jsem uslyšela auto a o pár desítek vteřin později přede mnou zastavila dvě auta. Z jednoho vylezl Mark s klukama a z druhého lidi z laborky. Když mě Mark uviděl, šokovaně na mě vytřeštil oči a nezmohl se absolutně na nic. Evidentně jim nikdo neoznámil, kdo ty důkazy objevil. Cooper s Wellingem mě pozdravili, oba byli taky dost překvapení, že mě tam vidí, ale ani jeden nic neříkal a s lidmi z laborky šli prozkoumat ten pytel. Zvedla jsem se, že půjdu s nimi, ale Mark mě chytil za zápětí a zavrtěl hlavou. Zoufale jsem se znovu posadila a on si sedl vedle mě. Tiše mě sledoval, jak si prsty vyťukávám na lavičku nějakou melodii.
"Jak jsi to našla?" Zeptal se po chvíli potichu.
"Náhodou," odpověděla jsem mu stejně potichu a pak jsem pokračovala.
"Šla jsem si zaběhat, špatně jsem spala a potřebovala jsem se nějak uvolnit a doběhla jsem sem. Často jsme se sem chodili na střední zašívat. Popíjet tu nebo si prostě pokecat. Jednou jsme tady s Brittany měly rande a klíčema jsme vyryly támhle do toho stromu...," otočila jsem se prstem ukázala na strom, kousek od něho stáli ostatní. "...srdíčko a naše monogramy. A moc se neksichti, byly jsme zamilované," slabě jsem se usmála a Mark chápavě přikývl, i když jsem mu na tváři viděla, jak ho baví dozvídat se víc o mé pubertální minulosti.
"No a jak jsem tu tak seděla a přemýšlela, tak jsem si na ty monogramy vzpomněla."
"Kdy jsi tu seděla?"
"No teď přece, kdy asi," obrátila jsem oči v sloup.
"Najednou jsem měla strašnou potřebu zjistit, jestli tam ještě jsou, dotknout se jich a prostě... Já nevím. Tak jsem se zvedla a ony tam byly a já šla blíž a najednou jsem o něco zakopla a ležela na zemi. Když jsem se zevdla, uviděla jsem tam ten pytel. Myslela jsem si, že tam prostě nějaký prase zakopalo odpadky a já je chtěla vyndat a vyhodit, vždyť víš, jak tohle nesnášim. Tak jsem k tomu pytli došla a uviděla tam to to...," hlas se mi zlomil a já se rozbrečela. Neubránila jsem se hlasitým vzlykům a když jsme ucítila, že mě Mark sevřel v náručí, vděčně jsem se k němu přitiskla.
"Jak jsi poznala, že to je její oblečení? Může to být přece cokoli," namítl, ale mluvil ke mně co nejněžněji, jako kdyby mluvil s malým dítětem.
"Ten poník," vzlykla jsem.
"Poník?" Zeptal se Mark nechápavě a kdybych mu právě teď viděla do obličeje, vsadila bych se, že se nechápavě mračí.
"Vyšila si tam poníka. Teda byl to jen takový divný paskvil, ale Britt mi řekla, že to je poník," vysvětlovala jsem mezi vzlyky.
"Aha," přikývl Mark a hladil mě po vlasech, které byly mastné a v kterékoli jiné situaci už by mi oznámil, abych si je umyla, že se na mě nedá dívat.
"Marku, co když na tom bude ta DNA, co když toho hajzla teď najdeme? Pane bože. Co když to tu bylo celý ty roky. Celý ty roky jen kousek od místa, kde...kde," znovu jsem hlasitě vzlykla.
"Kde co?"
"Kde jsme spolu byly," zašeptala jsem.
"Marku, můžete sem jít? Potřebujeme Santanu k identifikaci těch věcí," zavolal Cooper a Mark mi pomohl zvednout se z lavičky. Celou cestu mě držel za ruku, protože jsem se celá třásla. Když jsme se zastavili kousek od nich, Cooper začal ukazovat na svetr, sukni, punčochy a boty, které tam byly.
"Poznáváš to?" Zeptal se. Nemusela jsem odpovídat. Při pohledu na to oblečení jsem celá zbledla, o krok ustoupila a kdyby mě Mark nechytil, tak bych upadla. Když jsem všechny ty věci viděla, najednou bylo všechno až moc reálné. Po tvářích mi znovu začaly téct slzy a já nemohla přinutit svoje tělo, aby se přestalo třást. Viděla jsem, jak kluci z laborky fotí a měří hloubku díry, ve které pytel byl i hlínu, kterou jsem vykopla, jak jsem upadla na zem. Věci už měli vyfocené a byly uložené v průhledných pytlech, aby se důkazy nepoškodily.
"Nerad ti to říkám, vždyť to sama všechno znáš, ale teď budeš muset jít s náma na stanici, abychom sepsali výpověď," soucitně se na mě díval Welling.
"Já vím," přikývla jsem.
"Jen bych se ráda ještě doma osprchovala. Nebojte se, nikam vám neuteču, klidně mě můžete jít hlídat," uchechtla jsem se, když jsem viděla pohled Coopera.
"Věř mi, chlape, pod tim vytahaným tričkem toho skrývá víc, než bys čekal," mrkl na něho Mark a Cooper vzápětí souhlasil.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 16. prosince 2016 v 12:23 | Reagovat

Doufám že toho hajzla najdou a Mark je perfektní jak dokáže i v takové situaci to odlehčit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama