SWABYP - 15. kapitola - Epilog

23. ledna 2012 v 23:34 | Domík |  She Will Always Be Your Problem



15. kapitola
"San, kočko, vstávej," slyšela jsem, jak mi někdo šeptá do ucha. Příšerně jsem se lekla a aniž bych si to uvědomila, chytila jsem dotyčného po krkem.
"Heeej," zachraptěl hlas, což mě donutilo otevřít oči.
"Ou, hups," dívala jsem se na Marka a rychle ho pustila.
"Promiň."
"Uvědomuješ si vůbec, jak jsi nebezpečná? Lituju ženskou, která s tebou bude někdy chodit, fakt že jo," zavrtěl hlavou, ale poté se usmál.
"Za hodinu a půl nám letí letadlo, musíme vstávat."
"Kolik je?" Zamžourala jsem směrem k budíku a poté jsem zaúpěla. Bylo teprve šest ráno.
"Už jste vzhůru?" Ozvadlo se zaklepání na dveře.
"Jo, mami, hned jsme dole. Jestli se chceš osprchvat nebo tak, tak první dveře vpravo," kývla jsem směrem k chodbě.
"Osprchuju se v hotelu, stejně si ještě musím rychle sbalit."
"Máte dole na stole snídani, děti. Znám vás, určitě byste odjeli hladoví," zakřičela na nás z přízemí máma. Oba jsme zavrtěli hlavou a začali se smát.
"Nechtěli by mě vaši adoptovat?" Zazubil se Mark, zatímco jsme se hrabali z postele.
"Ani náhodou, pak bych dostávala míň dárků," vyplázla jsem na něho jazyk a poté jsem zamířila do koupelny, abych si vyčistila zuby a hodila super rychlou sprchu. Mark se šel zatím dolů nasnídat a já se k němu po chvíli připojila.
"Mami, proboha, v kolik si vstávala, abys tohle stihla navařit?" Zděsila jsem při pohledu na obložený stůl.
"Jen se pořádně najezte," usmála se a poté přede mě postavila ideglitku, která byla plná předvařeného jídla.
"Mami," zkusila jsem zaprotestovat.
"Já to klidně sním za tebe, pokud to nechceš," zsmál se Mark, načež se máma vytasila se druhou igelitkou plnou jídla.
"Je mi jasný, jak se tam živíte," okomentovala to a my se oba museli znovu začít smát. Když jsem si však vzpomněla na předchozí noc, smích mě přešel.
"Jsi v pořádku?" Zeptal se mě Mark staroslitvě, když si všiml změny mé nálady.
"Jo, v pohodě," přikývla jsem nepřesvědčivě.
"Uvědomuješ ji, že tě znám jak svý boty?"
"Jsem v pohodě, vážně," dala jsem důraz na slovo vážně a Mark jen zavrtěl hlavou.
"Táta už je v práci?" Změnila jsem téma rozhovoru.
"Jo jo, má dneska ranní. To víš, pacienti v nemocnici si vizitu sami neudělají," usmála se máma.
"No nepovídej," odpověděla jsem sarkasticky a vzápětí mi zaskočila palačinka, takže se Mark s mámou začali smát.
"To máš za to, že jsi drzá."
"Ještě že už mi nemůžeš dát třeba zaracha."
"Aby ses nedivila. Tak se hezky najezte a já utíkám do práce. Nezapomeňte si vzít do jídlo. Ráda jsem tě viděla, Marku," usmála se ještě mamka mezi dveřmi.
"Já vás taky, paní Lopez."
"Někdy zase přijeď,"
"Určitě," zavolal za ní Mark.
"No nic, taky se zvedám, jinak si nestihnu sbalit a uletí nám to. Až budeš mluvit s mamkou, ještě jednou jí poděkuj za snídani."
"Jo jo, utíkej. A nezapomeň si tu tu to jídlo," kývla jsem směrem k narvané igelitce.
"Nemusíš mít strach," zazubil se Mark, popadl igelitku s jídlem a odešel.
S úsměvem jsem zavrtěla hlavou a šla si sbalit. Na nočním stolku jsem našla tašku s notebookem. Být to na mě, nejspíš bych jí nechala na hřbitově, zlatá paní Pierce. Vzpomněla jsem si na plyšáka, kterého mi dala a zamračila se. Otočila jsem se k posteli a všimla si, že se válí na zemi pod postelí. Usmála jsem se, zvedla ho a uklidila ho mezi oblečení. Moc jsem toho s sebou neměla, takže jsem měla sbaleno za chvílku. Dokonce se mi do cestovky podařilo narvat i to jídlo, i když to byl celkem boj. Ještě jsem uklidila zbytky od snídaně a poté si pustila televizi, abych se nějak zabavila, než přijede Mark.
Sotva jsem se usadila, přišla mi smska od Rachel. Psala, že už je v New Yorku a míří ke mně do bytu, kde pokaždé přespávala. Na tváři se mi objevil široký úsměv, když jsme jí odepisovala, že už se na ní těšim. Bohužel jsem věděla, že budu do večera trčet v práci, ale poté měly následovat tři super dny ve splečnosti Rach. Byla jsem ráda, že tu je zrovna teď. Až jí řeknu, co se v posledních dnech stalo, nejspíš to s ní sekne.
"No to je dost, sis v té sprše ještě dělal dobře, ne?" Povytáhla jsem obočí, když Mark konečně přijel.
"Nekecej a nastup nebo nám to uletí. Welling s Cooperem už jsou na letišti. U Taylorových doma našli nějaké staré věci po mladým Taylorovi, momentálně se v laborce ověřuje totožnost DNA. Dali ji přednost před vším, takže když budeme mít štěstí, kolem šesté by mohly přijít výsledky," oznámil mi Mark novinky, zatímco jsme mířili mnohem vyšší, než povolenou rychlostí na letiště.
"Předpokládám, že ho ještě nechytili."
"Bohužel," zavrtěl Mark hlavou a já si jen povzdychla. Ne že bych byla tak naivní a čekala, že ho budou za pár hodin mít, ale... člověk může doufat.
"Ale neboj, dostaneme ho, šmejda."
"Já vím," nuceně jsem se usmála, když jsem zastavili u letiště, Mark rychle skočil vrátit klíče od auta do půjčovny, který byla u letiště a poté jsme rychle mířili na letadlo, které nám málem uletělo. Duo teplých bratří alá Cooper s Wellingem si neodpustili pár poznámek, zvlášť když si všimli, že jsme oba s Markem rozcuchaní, protože jsme se oba zapomněli učesat. No, u mě to nebylo zas tak neobvyklé.

Když jsme konečně doletěli do New Yorku, vydala jsem se z letiště rovnou domů, abych si rychle vybalila, pozdravila Rachel, pověděla jí novinky a spěchala zpátky do práce.
"Překvápko, Rach," zaječela jsem rozjařeně, když jsem rozrazila dveře od bytu. Překvapilo mně, že je v bytě ticho, ale viděla jsem u gauče stát kufr, což znamenalo, že tu už musela být.
"Rachel?" Zakřičela jsem a poté prošla celý byt. Zastavila jsem se v kuchyni, kde se na zemi válely střepy a na zemi bylo i několik kapek krve, které když se otočila, vedly až ke dveřím od bytu.
"Co to do pekla?" Zamračila jsem se a můj pohled padl na lístek, který se válel na kuchyňské lince. Rychle jsem po něm přejela pohledem a musela jsem se opřít, aby to se mnou neseklo.
Pokud chceš, aby to ta tvoje děvka přežila, buď ve dvě hodiny u starého skladště na Wilsonově.
Podívala jsem na hodinky. Bylo půl druhý. Rychle jsem vzala do ruky telefon, zatímco jsem běžela k autu, které jsem měla zaparkované v podzemní garáži.
"Marku, on má Rachel," zakřičela jsem zoufale do telefonu, když ho Mark po několika zazvonění konečně zvedl.
"Cože?"
"Má Rachel, za dvacet minut musim být u skladiště na Wilsonově, zavolej posily, jasné? Jedu tam," mluvila jsem do telefonu, zatímco jsem vyjížděla z garáže a děkovala jsem bohu, že mám v autě maják. Rychle jsem ho přidělala za jízdy na střechu, připadala jsem si jak z Kobry 11, a ujížděla jsem směr Wilsonova.
"Počkej na nás, opovaž se něco dělat sama. Hned jsme tam."
"Jasně, neboj," odpověděla jsem, ale ani mě nehlo na ně čekat.
Tady šlo o Rachel. A já neměla v plánu nechat dalšího člověka, aby kvůli mně umřel, už ne. Když jsem dojela ke skladišti, dupla jsem na brzdy, vypla motor a rychle vylezla z auta. Nikde nebylo živé duše, ale dveře do skladiště byly pootevřené.
V duchu jsem si zanadávala do krav, protože mi došlo, že nemám služební zbraň, tudíž jsme absolutně bezbranná. Vytáhla jsem z kasliku alespoň nůž a zmířila dovnitř. Opatrně jsem tam nejdřív nakoukla a až poté vešla. Bylo tam absolutní ticho a vypadalo to, že tam nikdo není. Rychle jsem se rozhlížela kolem sebe. Byla jsem zoufalá, vevnitř byla tma a skoro nic jsem neviděla. Přišlo mi, že slyším kroky, ale byl to tak tichý zvuk, že jsem si nemohla být jistá. Rychle jsem nahmatala telefon a ve chvíli, kdy jsem ho vyndala z kapsy a rozsvítila si, jsem uviděla jeho obličej těsně před sebou.
"Stýskalo se mi," uviděla jsem jeho úsměv a poslední, co jsem cítila, byla tupá rána. Telefon mi vypadl z ruky, setmělo se mi před očima a já omdlela.

16. kapitola
Flashback, POV 3. osoba
Postavila kufr vedle gauče a rovnou šla do kuchyně, aby si nalila něco k pití. Od příletu z L.A. se nestihla ani napít a měla pocit, že každou chvíli zkolabuje. Otevřela dvířka od kuchyňské linky a vyndala z ní hrníček s nápisem "I'm a bitch. Deal with it" a napustila si do něho ledovou vodu z kohoutku.
"Aaach, super, už jsem myslela, že tu umřu," zamumlala si sama pro sebe a usmála.
"Na to ještě dojde," uslyšela za sebou mužský hlas. Lekla se, až vykřikla a upustila hrnek na zem. Ten se rozbil na spoustu malých střepů. Prudce se otočila a zůstala zírat do povědomé tváře, kterou si ale nemohla nikam zařadit.
"Kdo-kdo jste?" Vykoktala překvapeně a do ruky vzala naběračku, což byla první věc, která byla po ruce.
"Budu se bránit," vyštěkla na něho a naběračku v ruce sevřela, jako kdyby držela basebollku. Muž se jen zasmál a přistpoupil k Rachel o krok blíž.
"To ti stejně nepomůže," široce se usmál, až jí z toho přeběhl mráz po zádech. Ruce svírající naběračku se jí třásly a když o dva krok ustoupila, zůstala opřená o kuchyňskou linku. Neměla kam utéct. Muž se nadále usmíval, zatímco z kapsy vytáhl nějakou malou lahvičku, jejíž obsah vylil na utěrku, kterou sebral z věšáčku na lednici.
Rachel na něho hleděla s očima vytřeštěnýma hrůzou připravena se bránit a když muž lahvičku znovu zavíral a zašroubovával víčko, rozhodla se, že tohle je její jediná možnost. Rozmáchla se, naběračkou ho praštila do nosu a snažila se kolem něho protáhnout.
"Děvko," zakřičel muž, chytl se za nos, ze kterého mu začala tíct krev, vzápětí se však vrhl na Rachel, která utíkala ke dveřím. Ještě než stihla sáhnout po klice, ji chytil za mikinu a škubnutím ji k sobě přitáhl. Brunetka začala křičet a bouchala do něho rukama, protože naběračku upustila při útěku na zem.
"Auu, ty svině," vykřikl muž, když ho kousla do ruky. Poté jí přirazil ke zdi a namočenou utěrku jí násilím držel u nosu a úst.
"Uhhmhuum," snažila se Rachel křičet o pomoc, ale po pár vteřinách kolem ní všechno zčernalo.
Konec flashbacku

Když jsem se pohnula, příšerně mi třeštila hlava. Nechápala jsem, kde to jsem a co se stalo. Pomalu jsem otevřela oči, každý pohyb mě bolel. Když jsem se chtěla pohnout, zjistila jsem, že nemůžu, protože jsem svázaná. Cítila jsem, jak se mi provazy zařezávají do kůže, která při každém pohybu pálila. Po pár vteřinách mi došlo, že jsem přivázaná k židli, pomalu jsem se s ní snažila natočit, ale měla jsem k ní pevně přivázané i kotníky, takže to vůbec nešlo.
"Santano?" Uslyšela jsem tichý šepot a okamžitě v něm poznala hlas Rachel.
"Rachel?" Vyjekla jsem a ve snaze se otočit, jsem se spolu se židlí málem převrátila a spánkem mi projela ostrá bolest, až jsem se musela kousnout do rtu.
"Pššt," okřikla mě šeptem.
"Myslím, že je ve vedlejší místnosti," šeptala dál ptichu, ale zřetelně, abych ji slyšela.
"Jsi v pořádku?" Zeptala jsem taky šeptem.
"Protože jestli ti něco udělal, přísahám, že z něho vymlátim duši," zavrčela jsem spíš pro sebe.
"Jen pár modřin. A myslím, že jsem mu zlomila nos. Můžeš mi laskavě vysvětlit, co se stalo? Proč mě unesl nějaký psychopat a já tu teď ležim připoutaná k topení jak ze špatného porna?" Šeptala naštvaně a vystrašeně směrem ke mně.
"To je Peter Taylor, Brittanin vrah," odpověděla jsem potichu a slyšela tiché vyjeknutí.
"Pane bože," zašeptala Rachel zděšeně.
"Zabiju ho, až se mi podaří dostat se z těch provazů," zašepatala jsem nenávistně a pohledem jsem propalovala zavřené dveře.
"Až se odsud dostaneme, tak mi dlužíš velké vysvětlení. Nechápu, žes mi neřekla, že víte, kdo je vrah," ozvala se Rachel dotčeně.
"Co to tu vrčí? Slyšíš to?" Zašeptala jsem zmateně a znovu se snažila natočit se židlí tak, abych na Rachel alespoň trochu viděla.
"Můj telefon. Jenže ho mám v kapse a ruce mám jaksi připoutané k trubce od topení, takže ho nemůžu zvednout, už jsem to zkoušela, zvoní už aspoň po pátý."
"Jak... Jak dlouho jsem byla mimo?" Zeptala jsem se potichu směrem k Rachel.
"Nevím, možná tak hodinu? Ale taky to mohlo být 10 minut. Vůbec nemám pojetí o čase."
"Musíš zkusit znovu ten telefon zvednout. Ať ti volá kdokoli, když do toho začneš křičet o pomoc, ten někdo zavolá policii. A třeba ti volá Mark, věděl, že sem do toho skladiště jedu. Sakra, nechápu, že tu ještě nejsou a nenašli nás," vztekle jsem dupla nohou o zem a hlavou mi znovu projela nepříjemná bolest.
"Skladiště? Ale my nejsme v žádném skladišti," zavrtěla hlavou Rachel.
"Do prdele. Kde jsme?"
"Nevím. Je to nějaký dům, probrala jsem, zrovna když mě sem dovezl."
"Jestli tohle přežiju, tak mě Mark zabije."
"Jak se vůbec má? Má vůbec někoho?"
"Vážně, Rach? Vážně?! My jsme tu zavřené v nějakým posraným baráku a tebe zajímá, jestli Mark někoho má?"
"Jen jsem se zeptala," ohradila se odtčeně a vzápětí jsme obě zmlkly, protože se z chodby ozvaly kroky. Vzápětí se otevřely dveře a dovnitř vešel Peter.
"Ale, ale, šípková Růženka se nám probudila. A ani jsem ji nemusel probudit polibkem. Ach, jaká to škoda, tolik let jsem se na to těšil," začal se smát a opřel se o zeď u dveří, pohled měl upřený jen a jen na mně.
"No, třeba by ses proměnil v hnusnou ropuchu, kterou stejně jsi," ušklíbla jsem se a viděla, jak mu úsměv na rtech ztuhl.
"Být tebou, tak držím hubu nebo ti na té tvé děvce ukážu, jak bolestné může být mučení."
"Hej, já nejsem žádná její-," ozvala se na protest Rachel, ale já jí přerušila.
"O co ti jde, Taylore?" Zavrčela jsem na něho.
"O co mi jde? O pomstu. Znemožnila jsi mě před celou školou. Všichni se mi pak až do konce čtvrťáku posmívali a považovali mě za ubožáka, kterého odmítla taková děvka, jakou je Santana Lopez. A proč mě odmítla? Kvůli nějaké roztleskávačce, pff."
"A věř mi, udělala bych to znovu. Před tebou bych totiž dala přednost každýmu. Jsi jen obyčejný ubožák," odplivla jsem si a celou dobu z něho nespustila pohled.
"Možná jsem ubožák, ale ty nejsi o moc lepší. Tahat se se ženskýma, je to odporný."
"Hmm, ale vsadim se, že doma si ho večer co večer honíš u porna, kde si to rozdávají dvě pěkný mladý kočky," usmála jsem na něho. Můj pohled stále směřoval pouze na něho, zatímco jsem si snažila si uvolnit provazy na zápěstí. Příšerně to bolelo, ale cítila jsem, že nepatrně povolily, což bylo dobré znamení.
"Nepotřebuju porno, na sex mám přítelkyni."
"Která se ti určitě vrhne kolem krku, až zjistí, že jsi byl odsouzen za vraždu dvou mladých dívek."
"Dvou?" Ozval se překvapený hlas Rachel. Teď nebyl čas jí nic vysvětlovat. Potřebovala jsem uvolnit provazy a dostat se z té zatracené židle, abych z toho kreténa mohla vymlátit duši.
"Och, tys tu svou čúzu neinformovala? Ale ale, tytyty, zlobivá holčička," zasmál se Taylor.
"Hej, už jsem říkala, že nejsem žádná její čúza. Ani děvka," ohradila se znovu Rachel a já se tomu musela usmát.
"Tady není nic vtipného," zavrčel na mě Peter Taylor, odlepil se od zdi a pomalu se vydal směrem ke mně. Já se zatím stále snažila nenápadně povolit provazy. Taylor už byl jen metr ode mě, když jsem v dálce slyšela zvonit telefon.
"Kurva," zaklel Taylor, ale rychle se otočil a zamířil pryč, zatímco já se rychle snažila zbavit se provazů kolem zápěstí, což se mi povedlo. Rychle jsem snažila rozvázat i provazy kolem kotníků, ale šlo to špatně a to nemluvě o tom, že mi připadalo, že mi brzo bolestí praskne hlava.
"Dělej," šeptala Rachel, za což jsem ji měla chuť nakopat.
"Co asi dělám," vztekle jsem zašeptala zpátky a přesně ve chvíli, kdy se mi podařilo provazy rozvázat, jsem uslyšela vracející se kroky. Neměla jsem čas nic udělat, tak jsem si narychlo hala bala obmotala provaz zpátky kolem kotníků, aby to vypadalo a ruce spojila za zády.
"Tak, kde jsme to skončili?" Usmál se Peter, když se znovu objevil v místnosti.
"Och, už si vzpomínám. Pořád ještě nevím, jak ta slavná Santana Lopez líbá, to bych měl napravit," usmál se a pomalu se vydal ke mně. Když došel až ke mně, jemně mě pohladil po tváři. Celou dobu jsem z něho nezpustila oči. Když se ke mně naklonil, aby mě políbil, kopla jsem ho vší silou do holeně a než se nadál, zkroutila jsme mu ruce za záda. Poté jsem se s ním v pevném sevření opatrně postavila, protože hlava mi pořád příšerně třeštila.
"A teď se připrav, ty hajzle, protože tohle nerozchodíš," zavrčela jsem, praštila jsem s nim o zeď a poté mu dala pěstí. A další. Nezmohl se na nic, vůbec se nestíhal bránit. Najednou jsem žádnou bolest ve spánku necítila, byla jsem tam jen já a on. Bila jsem ho hlava nehlava a nadávala mu do hajzlů, sráčů, kreténů a odporných vrahů. Nevnímala jsem Rachel, která na mě křičela, že když ho zabiju, ničemu tím nepomůžu, neslyšela jsem kroky na schodech ani to, jak vtrhla do místnosti celá ozbrojená policejní jednotka. Vnímat přítomnost někoho jiného jsem začala až ve chvíli, když mě pěvně chytily dvě ruce a násilím mě od polomrtvého Taylora odtáhly.
"Santano, uklidni se," slyšela jsem známý hlas Wellinga, který mě pevně svíral kolem paží. Vůbec jsem nevnímala, co se kolem sebe děje. Slyšela jsem, jak někdo volal záchranku, cítila jsem, jak mě Welling stále pevně drží a já se mu stále snažila vyškubnout.
"Sakra, Santano, uklidni se," křičel na mě. Viděla jsem, jak se Mark sklání k Rachel a sundavá ji pouta. Tu poté někdo odvedl ven, aby ji mohli ošetřit. Mark se vzápětí objevil přede mnou a pevně mě sevřel v náruší. Welling mě opatrně pustil, ale já se Markovi stále snažila vytrhnout, protože ten hajzl stále ještě nedostal to, co si zaslouží.
"Ššš, San, no tak, uklidni se, vždyť si ho málem ubila k smrti, no tak, musí to přežít, musí jít do vězení a zaplatit za to, dobře?" Konejšivě mi šeptal Mark do ucha a já s ním postupně přestala bojovat. Místo toho jsem se nechala pevně sevřít v náručí a dovolila slzám, aby mi stékaly po tvářích.
"No tak, to bude dobré, teď už to bude dobré," stále mi Mark šeptal do ucha a hladil mě po zádech. Když jsem se uklidnila a přestala brečet, pomalu mě odvedl ven, kde mi ošetřili poraněné zápěstí a kotníky a donutili mě sedět v klidu s tím, že mám nejspíš otřes mozku. Sanitka s policisty uvnitř zatím odvezla Taylora do vojenské nemocnice, kde ho měli dát dohromady, než ho šoupnou do vazby a než s ním začne soud.
"Říkal jsem ti, že to zvládneme," usmál se na mě Mark, který ke mně přišel poté, co podal šéfovi hlášení o tom, co se stalo.
"Já vím. Dostanu padáka?" Narážela jsem na část "Počkej, až dorazí celá jednotka, hlavně tam nechoď sama."
"Bacon zuří. Ale je rád, že jsi živá a jakž takž v pořádku. Nejspíš to bude jen nějaké kárné řízení."
"Kde je Rachel?"
"Neboj, je v pořádku, jela s klukama na stanici sepsat výpověď. Byla opravdu statečná."
"Taková ona je," usmála jsem se.
"Jak jste nás vůbec našli?"
"Rachel. Měl jsem její číslo. Podle toho jsme identifikovali, kde se nacházíte."
"Aha," usmála jsem se.
"Takže na kdy máte domluvené rande?" Drcla jsem do překvapeného Marka, který zčervenal a chystal se ohradit, nakonec se ale jen usmál.
"Zítra večer."
"Jestli jí ublížíš, nakopu ti prdel."
"Počítám s tím, Lopezko," zasmál se a rychle uskočil rpyč, abych se po něm nevrhla.
"Neříkej-mi-Lopezko," zavrčela jsem na něho, ale musela se usmát.

Epilog
Seděla jsem v soudní síni vedle Rachel, která mě pevně držela za ruku a z druhé strany vedle mě seděl Mark, připraven mě násilím zadržet, když bych se chystala se na Taylora vrhnout a ubít ho k smrti. Na lavici obžalovaných kromě něho ještě seděl jeho otec, policista, který mi tenkrát ukazoval důkazy a k mému překvapení i dva detektivové, kteří na případu Brittany pracovali. Vyšetřováním vyšlo najevo, že se nechali Taylorem podplatit k odstranění některých důkazů.
Trvalo skoro rok, než oba případy dostatečně prošetřili, nashromáždili všechny důkazy a vyslechli svědky. Dnes měl pdnout rozhodující rozsudek a nestrávit celou noc ve společnosti Rachel s Markem, nejspíš bych se zbláznila. Ti dva spolu začali krátce po chycení Taylora chodit a k mému překvapení, jim to spolu klapalo. Rachel sice pořád nemohla přenýst přes srdce, že Mark neumí zpívat, ale sama časem přiznala, že holt asi nemůže chtít všechno.
Když do místnosti přišel soudce, celá soudní síň povstala, aby si vyslechla rozsudek.
"Ctihodný soud přihlédl k lékařským záznamům, k psychologickým záznamům obžalovaných, k výpovědím svědků i nezvratným důkazům, aby dnes mohl vynést konečný rozsudek."
Vzadu v soudní síni jsem si všimla bývalé přítelkyně Taylora. Dívala se na něho prázdným pohledem a když si všimla, že ji pozoruji, slabě se usmála a já jí úsměv oplatila.
"Za zcizení, zfalšování důkazů a vzetí úplatů půjdou na dva roky do vězení bývalý detektiv Jacob Roosevelt a detektiv Vincent Bloom. Za zneužití pravomoci, vzetí úplatku a falšování důkazů obdržel policista Lewis Parker 30 měsíců vězení. Theodor Taylor za úplácení, spoluúčast na vraždě, zneužití pravomoci a falšování důkazů obdržel od ctihodného soudu trest ve výši 6 a půl roku. A nakonec Peter Taylor, který za dvojnásobnou chladnokrevnou vraždu a dvojnásobný únos, jehož jednou z obětí byla policistka, obdržel od ctihodného soudu 35 let vězení s nejtvrdším dozorem a bez nároku na odvolání."
Z očí mi vytryskly slzy a pevně jsem objala Marka a poté Rachel. Nemohla jsem uvěřit, že soud dopadl tak dobře. Kousek od nás seděli Piercovi i s dětmi nebo bych spíše měla říci s dospělými lidmi, které vychovali a když jsme odcházeli ze soudní síně, oba mě objali.
"Děkujeme, Santano. Děkujeme, že jsi ho dostala a my konečně můžeme mít klid a dát naší holčičce sbohem," pohladil mě pan Pierce ve vlasech.
Na vynesení rozsudku se byli podívat i naši, kteří mi gratulovali a byli rádi, že konečně snad můžu nechat minulost za sebou a jít dál.
A já věděla, že nějakým způspbem skutečně budu moci. Jelikož jsem byla ve službě, omluvila jsem se rodičům i Piercovým, že s nimi nemůžu jít na oběd, ale slíbila jsem jim, že s nimi alespoň večer skočím na večeři. Než jsem s Markem odjela na stanici, ještě jsem objala Rachel, která už se nemohla dočkat, až se jí Mark vrátí z práce, protože se k sobě nedávno nastěhovali a pořád byli ještě v té zamilované fázi, kdy si nelezli na nervy.
"Dopadlo to dobře, že?" Usmál se na mě Mark, když jsme dorazili na stanici, kde nám všichni gratulovali.
"Jo, to dopadlo," usmála jsem a posadila se za svůj stůl. Před 10 měsíci jsem musela podstoupit kárné řízení, ale naštěstí všechno dopadlo dobře. S odstupem času jsem si uvědomila, že jsem tuhle práci nedělala jen kvůli Britt, ale protože mě naplňovala a měla jsem ji ráda.
"Já tě miluju," zazubila jsem se na Coopera, když mi na stole přistálo kafe.
"Já vím," oplatil mi široký úsměv.
"Nerad vám ruším mejdan, panstvo, ale ten případ vraždy Tonyho Lancastera se sám nevyřeší," vpadl nám šéf do rozradostněné debaty.
"My víme, ale dopřejte nám taky trochu té radosti," usmál se na něho Mark.
"Přesně tak, nebuďte škrkna," zasmála jsem a šéf se k mému překvapení přidal.
"No fajn, no fajn."
"Co děláš večer po té večeři?"
"Nevím. Asi budu s našima koukat na telku, spí u mě."
"Takže to tedy jdeme oslavit, fajn," ozval se Welling z druhé strany místnosti, který do té doby náš rozhovor tiše poslouchal a všichni jsme se začali smát.
"Dobře, beru tě za slovo," usmála jsem se a konečně jsem si po dlouhé době připadala šťastná.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 16. prosince 2016 v 12:58 | Reagovat

Perfektní.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama