SWABYP - 11. - 14.kapitola

23. ledna 2012 v 23:29 | Domík |  She Will Always Be Your Problem



11. kapitola
"Klidni hormon, brouku," ukázala jsem na Coopera prostředníček a zabouchla mu dveře od koupelny před nosem.
"Tak aspoň pootevři dveře, abych měl jistotu, že tam mezitim nepácháš sebevraždu nebo tak něco."
"Polib mi prdel," zavolala jsem na něho a začala ze sebe sundavat špinavé oblečení. Už jsem se nemohla dočkat, až ze sebe ten pot a špínu smyju.
"Otevři dveře a máš to mít," zavolal na mě zpátky a já se musela začít smát. Musela jsem si přiznat, že se mi po klukách z práce stýskalo. Cooper s Wellingem sice většinou pracovali na odděleném případu, takže jsem se neviděli tak moc, ale oba na oddělení byli od té doby, co jsem tam nastoupila a prostě mi ty dvě osiny v zadku přirostly k srdci.
Pustila jsem na sebe vařící vodu a cítila, jak se mi uvolňuje svalstvo ztuhlé ze stresu. Chvíli jsem na sebe se zavřenýma očima nechala dopadat horké kapky vody, ale věděla jsem, že nemůžu zdržovat, tak jsem se rychle vysprchovala a umyla si vlasy. Cooper na mě přes dveře pokřikoval, ať pohnu zadkem, jinak si skutečně začne myslet, že jsem ženská. Povědět mi to před pár lety, tak bych se urazila a nejspíš bych mu jednu vrazila, teď jsem se tomu jen zasmála, protože jsem o své ženskosti sama občas začínala pochybovat. Když jsem vylezla z koupelny s mokrými vlasy a zabalená jsem byla jenom v ručníku, Cooper uznale zahvídal. Zpražila jsem ho pohledem a přeběhla do pokoje, abych si vzala něco na sebe.
"Zapomeň," sladce jsem se na něho usmála, když se vydal za mnou a zavřela jsem za sebou dveře. Bez zdržování jsem na sebe natáhla džíny a fialovou košili a poté jsem vylezla ven.
"Můžeme jít?" Usmála jsem se na něho a za pochodu jsme si stahovala mokré vlasy do uzlu.
"Klidně si je můžeš vyfoukat, počkáme," mávl na mě Welling, který se v obýváku cpal bábovkou a Mark horlivě přikyvoval, zatímco něco řešil s mojí matkou.
"Co to tady... No to si ze mě děláš srandu," vyjekla jsem, když jsem došla k nim a viděla, že mu máma ukazuje moje fotky, které si s Wellingem se zájmem prohlíželi.
"Vážně jsi to ty?" Šokovaně se podíval Cooper na moji fotku v roztleskávačské uniformě, když za námi přišel do obýváku.
"To teď vypadám tak hrozně nebo co?" zamračila jsem se na ně.
"No, něco bys se sebou udělat mohla. Nechat si ostříhat ty příšerně roztřepený konečky, zakrýt kruhy pod očima...Ty vole!" Zůstal zírat na fotku z maturáku s otevřenou pusou a střídavě se díval z fotky na mě a zase zpátky.
"Nespěchali jsme náhodou na stanici, pánové?!" Přidala jsem důraz na slovo pánové, a tak se všichni tři otráveně zvedli, Welling si vzal ještě buchtu na cestu a vydali jsme se na stanici, přičemž museli slíbit, že než se vrátí do New Yorku, tak musí přijít na oběd, aby jim mohla máma ukázat další fotky a pustit videa. Jestli jsem někdy doufala, že jsem adoptovaná, tak to bylo v tento moment.

Posadila jsem se ve vyšetřovací místnosti v Limě a povzdychla si. Nic se tu nezměnilo, pořád tu bylo stejně příšerně vymalováno a byl tu stejně starý nábytek. Napila jsem se vody, kterou mi donesli kluci a když mi zakručelo v břiše, došlo mi, že jsem se od rána pořád ještě nestihla najíst. A ještě pár hodin se nejspíš nenajim.
"Takže, slečno Lopez," usmál se na mě detektiv, který seděl naproti mně a poté se mi představil. Protože Mark i kluci byli osobně zainteresovaní, nemohli vést výslech, jen mě sledovali za sklem, z čehož jsem byla nervózní. Potřebovala jsem tu Marka jako oporu.
"Naši zaměstnanci v laboratoři právě zjišťují, komu patří DNA, která byla nalezená na oblečení z toho pytle. Rodiče Brittany Pierce nám potvrdili, že se jedná o její oblečení, takže už nám jen chybí zjistit, čí je DNA na něm nalezené."
"Jsem policistka, nemusíte mi to vysvětlovat."
"Už ne, teď jste civilista a mou povinností je vás s tím vším seznámit."
"Dobře," přikývla jsem a v duchu si nadávala, že jsem si ty vlasy nevyfénovala, protože mě začínala bolet hlava.
"Na oblečení jsme nalezli DNA tří různých lidí," oznámil mi policista a já přikývla.
"Jedno je moje," odpověděla jsem rovnou, aby se nemusel ptát. Neměla jsem důvod to zapírat.
"A můžete mi povědět, jak se vaše DNA dostalo na její oblečení?"
"Byly jsme spolu předtím celý den ve škole."
"Byly jste si hodně blízké?"
"Ano," smutně jsem se usmála a napila se vody.
"Jak moc?"
"Tohle všechno si můžete přečíst v mé předchozí výpovědi, nemýlím-li se," zpražila jsem ho pohledem a detektiv nakonec na souhlas přikývl.
"Co vás přivedlo v dnešních ranních hodinách do lesa?"
"Šla jsem si zaběhat, ale to už přece máte napsané ve výpovědi, kterou se mnou dnes sepsal Mark, tedy detektiv Mosby."
"Jistě, ale detektiv Mosby je ovlivněn tím, že jste byli dlouhou dobu kolegové, takže bych to rád slyšel ještě jednou od vás, pokud by vám to nevadilo."
V duchu jsem na něho ječela, že by mi to teda sakra vadilo, ale nezbylo mi nic jiného, než mu všechno odvyprávět znovu. Nechal mě mluvit prakticky bez přerušení, jen se mě dvakrát na něco zeptal.
"Nemyslíte, že je to celé moc velká náhoda, než aby to byla pravda, slečno Lopez?" Upřeně se na mě díval.
"Celý život je jedna velká náhoda."
"Tomu sama nevěříte, no tak, proč jste byla v tom parku?"
"Co těmi otázkami sledujete?" Naklonila jsem se k němu blíž a upřeně ho sledovala. Byla to zbytečná otázka, věděla jsem naprosto přesně, kam s nimi směřuje, ale byla jsem detektiv, všechny tyhle pitomé otázky jsem mu mohla zamést pod stůl, kdybych chtěla.
"Proč jste byla v tom parku?" Zeptal se znovu.
"Protože jsem tam chodila se spolužáky na střední."
"A co jste v tom parku dělali?"
"Taky vám bylo 16, pane detektive, zkuste si to domyslet, myslím, že to zvládnete," usmála jsem se na něho a on se zamračil.
"Zkuste být konkrétní."
"Chodili jste se tam bavit po škole i o víkendech. Prostě si popovídat, někdy jsme tam pořádali tajné mejdany a popíjeli jsme nebo jsme tam tajně randili."
"Vy jste tam také tajně randila?" Zeptal se zájmem doufajíc, že mě touhle otázkou nějak nachytá. Usmála jsem.
"Ano, já tam taky chodila randit."
"S kým?"
"Musim vám vyjmenovat úplně všechny? Nejsem si jistá, jestli si na všechny vzpomenu," řekla jsem s vážnou tváří a detektiv na mě zůstal vyjeveně zírat.
"No, ehm...," nevěděl, co mi na to odpovědět, tak jsme se ho rozhodla netrápit. Přeci jenom to byl detektiv z Limy, to bychom tu mohli sedět několik dní.
"Byla jsem tam na rande s obětí," odpověděla jsem mu a sledovala jsem, jak mu spadla brada. Šokovaně na mě zíral s pusou dokořán a já měla co dělat, abych se nezačala smát. Klidně bych se vsadila, že Mark se za sklem svíjí smíchy a Welling s Cooperem tam stojí s otevřenou pusou, protože ani jeden nevěděl, že jsem lesba a Brittany byla moje přítelkyně.
"Prosím?" Zeptal se mě detektiv, když konečně našel slova.
"Byla jsem tam randit s Brittany," zopakovala jsem a pobaveně sledovala jeho výraz.
"Proč jste nikdy neuvedla váš skutečný vztah k zavražděné?"
"Protože po tom nikomu nic nebylo."
"To je ale důležitá věc, kterou jste zamlčila."
"Ne, to není, protože na případu absolutně nic nemění. Nebo si snad myslíte, že jsem zabila svoji vlastní přítelkyni?"
"Na to mi odpovězte vy, slečno Lopez, zabila?"
"Tak a dost," naštvaně jsem se postavila a policista mi okamžitě nařídil, abych se znovu posadila, což jsem ignorovala.
"Zopakuju to ještě jednou a naposled. Byla to moje přítelkyně, milovala jsem ji. Když někoho milujete, tak ho nezabijete."
"Zločiny z lásky jsou častým motivem z vraždy. A posaďte se, nebudu to už znovu opakovat," rozkázal a tentokrát jsem poslechla, nestála jsem o žádné problémy.
"Tak mi řekněte, proč bych ji podle vás zabíjela," napila jsem se vody a upřeně ho sledovala.
"Důvodů může být spousta. Pohádaly jste se, jste výbušná osoba, nemusela jste ji chtít ublížit, ale stalo se. Mohla to být vražda ze žárlivosti, mohla si najít někoho jiného a vás poslat k vodě nebo vás jednodušše přestat milovat. Možností je spousta, slečno Lopez a věřte nám, že jestli jste ji zabila, my zjistíme pravdu."
"Tak to nezjistíte nic," usmála jsem na něho a když o pár minut výslech skončil, ulevilo se mi. Na tohle už jsem prostě neměla sílu. Najednou jsem chtěla, aby se žádná druhá vražda nestala a já prostě dál žila svůj nudný prázdný život detektivky. Tyhle myšlenky jsem ale rychle zahnala a nechala se sevřít v Markově objetí.
Když jsme odcházeli z policejní stanice, zahlédli jsme toho policistu, který nám zpřístupňoval krabici s důkazy, jak se u auta dohaduje s nějakým mužem, který u toho prudce gestikuloval. Do očí mi svítilo sluníčko, takže mi chvíli trvalo, než jsme poznala, o koho jde. Co tu dělal bývalý starosta Taylor?

12. kapitola
"Ty víš kdo to je?" Potichu se mě zeptal Mark, když jsme stáli s Cooperem a Wellingem před stanicí a scénu před sebou pozorovali. Jen jsem přikývla a snažila se zjistit, o čem se ti dva baví.
"Ty idiote! Proč jsi mi hned nezavolal, teď tady budou čmuchat detek...," zarazil se v půlce slova, když si všiml, že je pozorujeme. Policista, který k nám stál zády, se otočil a zbledl. Kluci si mezi sebou vyměnily rychlý pohled a následně se vydali směrem k nim, já šla v jejich patách.
"Co chcete?" Vyštěkl na ně Taylor a když všichni tři současně vytáhli služební průkazy, okamžitě zkrotl jako beránek.
"Nějaký problém pane?" Zeptal se Cooper se zájmem bývalého starosty a pozoroval bledého policistu, který vypadal, že se každou chvíli sesype.
"Žádný problém, pánové, děkuji," usmál se na nás Taylor a hodil ošklivým pohledem po vedle stojícím policistovi.
"Obávám se, že vás budu muset opustit, mám nějakou schůzku," rychle se omluvil a nasedl do auta a odjel. Když jsem sledovala, jakou rychlostí odtud vystaroval, tak jsem přemýšlela, jestli někdy nejezdil závodně ralley.
"Ne tak rychle," zastavil Mark policistu, který se taky chystal rychle ztratit.
"Pojďte s námi dovnitř, trochu si popovídáme," usmál se na něho Welling a policista zbedl. Nezbývalo mu však nic jiného než ty dva následovat.
"Ty nikam," zavrtěl hlavou Mark a ignoroval moje mračení.
"A nenadávej mi," ještě rychle řekl, když viděl, že jsem nadechovala, abych něco řekla.
"Sama moc dobře víš, že jsi postavena mimo službu a tudíž k tomu výslechu nesmíš, ani ho pozorovat. Takže hezky jdi domů, tam si sedni na prdel a počkej, až to budeme mít za sebou. Nehledě na to, že jsi teď taky podezřelá."
"Moc dobře víš, že s tim nemám nic společnýho," vraždila jsem ho pohledem a založila si ruce v bok.
"Ano, já to vím moc dobře, ale existují předpisy, které musíme dodržovat. Vůbec nechápu, proč ti tohle všechno říkám, když to moc dobře víš. Prostě jdi domů, nějak se zabav, třeba si zajdi ke kadeřnici se nechat ostříhat a my ti pak dáme vědět. A než něco řekneš, tak si uvědom, že to co ti řekneme, by nám mohlo všem třem způsobit pěkný průšvih, takže místo blbých keců, stížností a nadávek buď trochu vděčná."
Uvědomila jsem si, že má pravdu, a tak jsem se beze slova otočila a odešla. I když měl pravdu, pořád to neměnilo nic na tom, že jsem byla uražená, a tak jsem se vydala k našim. Když jsem po cestě míjela kadeřnictví, tak jsem se zastavila a zamyslela se. Byla pravda, že jsem u kadeřnice nebyla už snad sto let a když jsem stejně neměla co dělat, tohle nemohlo ničemu uškodit, pomyslela jsem si a s povzdechnutím vešla dovnitř. Kromě mladé usměvavé kadeřnice tam bylo prázdno, takže jsem měla štěstí a rovnou šla na řadu.
"Tak jak byste to chtěla ostříhat?" Zeptala se mě, na rtech stále úsměv.
"No, já vlastně netušim. Nějak to zkraťte, když tak to trochu sestříhejte, co já vim. Ani netuším, co se teď nosí, něco mi tam vykouzlete, hlavně aby to nebylo náročné na úpravu."
"Dobře a jak moc to mám zkrátit? Po lopatky? Nebo výš? Teď frčí mikáda."
"Klidně trochu kratší, pokud mi to půjde stáhnout do culíku."
"Dobře, tak uvidíme, něco s těmi vlasy udělám," zasmála se, vlasy mi umyla a pustila se do stříhání. Celou dobu si zpívala společně s hudbou linoucí se z rádia a v podstatě u toho stříhání tancovala.
Když jsem se o hodinu později podívala do zrcadla, nemohla jsem sama sebe pomalu ani poznat. Vlasy jsem měla ostříhané na mikádo, pěkně vyfoukané a dokonce ošetřené nějakým přípravkem, takže vypadaly pěkně zdravě. Když jsem vytáhla peněženku, abych zaplatila, všimla jsem si náramku na její ruce. Peněženka mi vypadla z ruky a já se musela opřít o věšák, abych tam nezkolabovala.
"Jste v pořádku?" Podívala se na mě starostlivě. Když jsem se trochu vzpamatovala, omluvně jsem přikývla, zvedla peněženku a zaplatila. Po celou dobu jsem nespustila pohled z jějího náramku, až si toho všimla i ona sama.
"Pěkný že? Daroval mi ho můj přítel k výročí. Pracuje v New Yorku, za dva měsíce bych se tam k němu měla nastěhovat, už se nemůžu dočkat," usmála se na mě a já jen přikývla, pak jsem se rozloučila a hned jak jsem za sebou zavřela dveře, vytočila jsem Markovo číslo a nechala mu zprávu v hlasové schránce. Domů jsem došla celá vyklepaná a když jsem otevřela notebook, všimla jsem si článků, které jsem tam měla otevřené ještě z noci. Rozhodla jsem se je projet, ale nejdřív jsem si udělala něco k jídlu, protože jsem měla pocit, že brzy umřu hlady. Když jsem se s talířem plným sandwitchů vrátila k notebooku, otevřela jsem další článek, kde ale nic moc napsané nebylo. Vzdychla jsem a otevřela další, než jsem ho však stihla přečíst, ozval se zvonek. Když jsem otevřela, za dveřmi stál Mark, který se vzápětí narhnul dovnitř a než jsem stihla cokoli říct, spustil na mě palbu slov.
"Tomu neuvěříš! Ten bývalý starosta Taylor v té vraždě na tuty jede. Zatlačili jsme na toho policajta tak, že se nám málem sesypal a přiznal, že byl donucený se nějakého důkazu zbavit a že si ho vzal sám Taylor. Jasně, to ještě o ničem moc nevypovídá, ale my už na něj něco vyštracháme, to se neboj. A už mají zjištěné i vzorky DNA. Jeden byl tvůj, další paní Pierce a třetí vzorek byl mužský, bohužel se jim ho nepodařilo k nikomu přiřadit. Ale každopádně ten mužský vzorek je důležitý, protože podle starých výpovědí všech šla ze školy k tobě a od tebe rovnou domů a DNA všech, se kterými přišla ve škole do styku odebrali už před 13 lety a když to teď porovnali, nenašli žádnou shodu. Takže DNA bude s největší pravděpodobností patřit vrahovi. Další věc je, že jsou teď u výslechu znovu tvoji rodiče, nevím jestli ti to stačili říct, aby potvrdili tvoje alibi na dobu Brittaniny vraždy a odsouhlasili, že jsi normálně doma spala. Takže tě nemůžou z ničeho obvinit. Naši technici zkontrolovali všechny kamery v New Yorku v okolí tvýho bytu v den vraždy naší oběti a na žádné nějsi zachycena, jak byt opouštíš, jen jak tam večer vcházíš a odcházíš normálně ráno, když byl čas jít do práce. Takže jsi oficiálně pro nedostatek důkazů zproštěna podezření."
Zůstala jsem na něho koukat a snažila se nějak zpracovat, co všechno mi právě oznámil. Nemohla jsem tomu uvěřit.
"A to ještě není všechno," tenktokrát se Mark usmál a díval se na mě.
"Já i kluci jsme se přimluvili u šéfa, protože jsi se dneska skutečně chovala jako profík a on po chvilkovém přemlouvání souhlasil, že se můžeš vrátit do práce a když se dozvěděl, kdo by mohl stát za touhle vraždou, dokonce ti dovolil vrátit se i přímo k případu. Tak, co mi na to povíš?" Usmíval se na mě, zatímco stál mezi dveřma.
"Bože můj," zašeptala jsem a po pár vteřinách Markovi skočila do náruče, až jsem ho málem povalila na zem.
"Bože můj," zakřičela jsem mu do ucha a on se začal smát.
"Mimochodem, ten nový účes ti sekne," usmál se na mě Mark a já si v tu chvíli říkala, že kdybych byla hetero, tak jsem si tohohle chlapa už dávno vzala.

13. kapitola
Když jsem vyprovodila Marka, který mi předal všechny nové informace k případu a vrátila se zpátky k notebooku, měla jsem dobrou náladu jako už dlouho ne. Chvíli poté se vrátili domů i rodiče, které už Mark stihl seznámit s nastalou situací a v ruce drželi lahev vína s tím, že tohle se prostě musí oslavit. Dala jsem si s nimi skleničku ráda, ale hlavou mi vrtala spousta dalších věcí. Našla jsem ty věci u v lese kousek od Taylorovic domu a starosta byl náš podezřelý, což by k jeho vině ještě víc napovídalo.
Welling s Cooperem právě vyslýchali kadeřnici kvůli náramku a také jsem přemýšlela, jaktože na Brittanině těle nenalezli žádné stopy DNA. Protože po tom co jsme spolu dělaly u mě v pokoji, by mělo být mým DNA poseto celé její tělo. Ale nebylo, což znamenalo, že ji někdo musel umýt. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela, až teď mě to praštilo. Proto jí někdo vzal oblečení, protože na něm bylo DNA a bylo i po těle, které vrah umyl, aby se zbavil důkazů. Všechno tohle muselo trvat dlouho. Jak je sakra možné, že to nikdo neviděl?
"Do pekla," praštila jsem pěstí do stolu a nervózně sledovala telefon, protože jsem čekala hovor od kluků.
"Klid, holčičko, dopadne to dobře," usmála se na mě mamka a já jen přikývla a konečně se dostala k přečtení dalšího článku.
Bylo to skvěle a profesionálně napsané, což mě překvapilo, když jsem to porovnala se zbytkem ostatních přečtených článků. Autor článku toho také věděl dost. Víc, než věděli ostatní autoři a to když jsem porovnala časy zvěřejnění článků, zvěřejnil ho dokonce ještě dřív než většina z nich.
Až po chvíli jsme si všimla, že i když ten článek vyšel v místních novninách, byl také součástí přijímacích zkoušek autora na vysokou školu. Rychle jsem si najela na jeho profil, byl uveden jen pod přezdívkou, ale netrvalo mi dlouho, abych našla v archivech jednotlivých vysokoškolských novin, kde ten článek vyšel. Washingtonská univerzita. Tam byla, co jsem zaslechla, snad nejlepší žurnalistika v zemi a dostali se tam skutečně jen vyvolení.
Ani zde se mi ale bohužel nepodařilo najít autora článku, protože to vyšlo ve speciálním čísle s články uchazečů o studium, kde byli autoři uvedeni jen pod nějakými kódy. Kód jsem si opsala a vzápětí už jsem vytáčela číslo univerzity, kde mi ale oznámili, že mi jméno autora mohou vydat pouze v případě, že budu mít soudní příkaz. Vztekle jsem kopla do nohy stolu, u kterého jsme seděla, až jsem vylila tátovi kafe, kterém tam měl položené. Sehnat příkaz bude trvat minimálně 24 hodin a na to nemáme čas.
Sebrala jsem se spolu s notebookem a složkou a vydala se na hotel za Markem, kam by měli každou chvíli dorazit i kluci z výslechu a já prostě musela vědět, jestli to byl ten náramek. Mark mi otevřel s telefonem v ruce a na někoho křičel. Povytáhla jsem obočí, tiše ho pozdravila a uvelebila se na posteli, která byla pokryta papíry, oblečením a dalším bordelem.
"Prase," zavrtěla jsem s úsměvem hlavou a šťítivě jsem na zem shodila ponožky a nějaké tričko, zatímco Mark dotelefonoval.
"Ten idiot Taylor odmítá vypovídat bez přítomnosti právníka, takže ho budeme muset vyslechnout až zítra, až jeho právník přiletí. Protože evidentně jeho právník je z Kalifornie, pche. Jestli si myslí, že si tímhle odkládáním nějak pomůže, tak to se teda pěkně plete."
"Pořád nemůžu uvěřit, že v tom jede bývalý starosta," zavrtěla jsem hlavou a poté jsem Markovi řekla, co jsem zjistila s tím článkem. Okamžitě zavolal Baconovi, aby to se soudcem vyřítil s tím, že je to skutečně urgentní.
Oba jsme několik desítek minut nervózně čekali, až konečně přijdou Cooper s Wellingem, když přišli, tak se ale nijak nadšeně netvářili.
"Nebyl to ten náramek?" Podívala jsem se na ně a musela se hodně přemáhat, aby mi do očí nevstoupily slzy.
"Porovnali jsme ho s fotkou a vypadá identitcky. Kadeřnice se jmenovala Sally Boyle, takže ty inicály na náramku seděly a mysleli jsme si, že jsme v koncích, jenže jsme pak zjistili, kdo je její přítel a tomu nebudete věřit. Je to Peter Taylor, syn bývalého starosty Theodora Taylora."
Oba jsme na něho s Markem zůstali beze slova koukat.
"To se nám ta rodinka pěkně vybarvuje, není-liž pravda."
"To jméno už jsem někde četla, jen netuším kde," zamračila jsem a vzápětí otevřela notebook a zadala jeho jméno do vyhledávače. Vyhodilo mi to spoustu různých odkazů a většina z nichž byly různé články. Promnula jsem si spánky, abych si sakra vzpomněla, kde jsem to jméno nedávno viděla nebo četla a pak jsem uviděla ten článek a najednou mi to všechno do sebe seplo.
"To je ten novinář, který psal o vraždě naší oběti," vykřikla jsem a Markovi vzápětí sepnula další věc.
"A ten kdo psal ten článek o vraždě Brittany bude určitě taky on. Podívej se mu do profilu, jestli tam má psanou školu, kterou vystudoval."
Nemusel mi to říkat dvakrát a už jsem projížděla jeho profil na stránkách novin. Projela jsem dlouhý seznam cen, které obdržel a konečně najela k něčemu zajímavějšímu.
"Univerzita Washington," vyjekla jsem vítězoslavně a kluci jako na povel začali obvolávat všechno potřebné, aby na toho bastarda vyřídili zatykač.
"Proč jste se tvářili při příchodu tak kysele, vždyť je to skvělý? Skoro toho hajzla máme!"
"Protože ten hajzl beze stopy zmizel. Snažíme se vystopovat jeho telefon, ale buď ho má vyplý a nebo vybitý."
Úsměv na rtech mi zmrzl. Pokud dostal od někoho echo, že bychom po něm mohli jít, teď už mohl být kdekoli na území Spojených států. A za pár hodin už nemusí být ani tady.
"No, dámo a pánové, myslím, že oficiálně vyhlašujeme honičku na Petera Taylora a protože naposledy byl viděn v New Yorku, vracíme se zítra ráno prvním letadlem domů. Jdu zabookovat letenky," kývl na nás Welling a my tři svorně přikývli na srozuměnou.
Už byl večer a já se zvedla s tím, že si půjdu domů sbalit a vyspat se. Moje kroky ještě před tím ale mířily na jiné místo, rozloučit se.

14. kapitola
Pevně jsem si objala kolena a přitáhla si je k sobě blíž. Už několik minut jsem tiše seděla v mokré trávě a sledovala hořící svíčky, které jsem rozestavěla všude kolem náhrobku. Nebrečela jsem, jen jsem tam tiše seděla a sledovala jméno vyryté do kamene, které ve světle svíček vypadalo, že se hýbe, že tančí. Na tváři mi pohrával jemný úsměv, když jsem to sledovala.
Viděla jsem před sebou Brittany ve fialových plesových šatech, jak s úsměvem na tváři tančí, směje se a objímá mě před celou školou. Vzpomínku na ples vystřídala vzpomínka na naše první skutečné rande, kdy jsem ji pozvala na kolotoče, které nadevše milovala. Musela jsem s ní tenkrát vyzkoušet každou atrakci, až se mi poté tak moc motala hlava, že jsem měla co dělat, abych se neskácela k zemi. A když jsme k večeru šly obě krásně unavené a vysmáté domů, vyházela jsem ji plyšového medvídka, se kterým poté každou noc usínala.
Přemýšlela jsem, kam se ten plyšák poděl, jestli si ho Piercovi nechali a dali ho těm dětem, které adoptovali nebo jestli ho a ostatní věci pro Brittany dali pryč, aby jim to dceru nepřipomínalo. Já usínala s plyšovou kočkou od Britt několik let. Dostala jsem se až do té fáze, že jsem bez toho plyšáka nedokázala usnout a když jsem jednou přišla z práce a nemohla ho nikde najít, psychicky jsem se zhroutila.
Tenkrát jsem poprvé začala se svým životem něco dělat. Začala jsem chodit k psychologovi a po někola týdnech jsem v sobě našla tu sílu, abych většinu věcí, které mi moji zlatovlásku připomínaly, dala pryč. Všechny jsem je dala do krabice a uložila do skříně, kde od té doby byly. Když mi ale bylo nejhůř, ta kočka tu vždycky byla. I když to byl jen pitomý kousek plyše, pořád jsem měla pocit, že když ho svírám v náručí, svírám v náručí i část jí samotné.
Prsty jsem zlehka přejela přes nápis na náhrobku a najednou jsem ucítila její vůni. Bolestně jsem zavřela oči a nasála vzduch kolem sebe. Byl to jen krátný závan vzduchu, ale já věděla, že nějakým způsobem je tady teď se mnou. Že mě vidí a slyší. Když jsem oči znovu otevřela, jemně jsem se usmála.
"Ahoj Britt," řekla jsem potichu.
"Zítra se vracím zpátky do New Yorku. Je zvláštní, že jsem sem vždycky tak strašně nerada jezdila, protože mi tě tu všechno připomínalo. Teď když tu jsem, tak si konečně zase někde připadám doma a nechce se mi zpátky. Už nechci utíkat. Tady jsem vyrostla, prožila nejkrásnější chvíle svýho života, tady je můj skutečný domov," usmála jsem se.
"Ale musim se tam vrátit. Už ho skoro máme. Konečně bude pykat za to, že nám tě vzal. Pořád to nechápu, to, proč to udělal. Když jsem šla z hotelu sem, tak jsem nad tím dost přemýšlela a napadla mě spousta možností. Byl s námi v ročníku, ale skoro si ho nepamatuju. Nebýt jeho otec v tu dobu starostou, nikdo by o něho nezavadil ani pohledem. Chtěl se tím snad zviditelnit? Taky jsem přemýšlela, jestli si s ním ve druháku něco neměla nebo jestli jsem s nim něco neměla já a vzpomněla jsem si, jak za mnou chvíli pálil. Pamatuješ? Jak mi poslal ve třeťáku tu Valentýnku," musela jsem se při té vzpomínce zasmát.
Tenkrát jsem byla uražená, že mi dal Puck košem a Peterovi jsem se přede všemi veřejně vysmála. Najednou jsem se zarazila. Přeběhl mi mráz po zádech a já na místě ztuhla. V očích se mi odrážela čirá hrůza a když mi to všechno došlo, připadalo mi, jako kdyby část mě znovu umřela.
"Bože můj, bože můj, bože můj," zašeptala jsem zoufale a odmítala si to připustit. Ne, tohle přeci nebylo možný, přeci ji nemohl zabít kvůli... mně. Nemohl tě, Brittany, přeci zabít kvůli tomu, že jsem ho odmítla, to přeci není možný!
"Bože můj," zopakovala jsem a po tvářích mi začaly stékat slzy. Všechno to byla moje vina. To kvůli mně byla mrtvá, to kvůli mně o ni svět přišel.
"Ne, to ne... To ne," zoufale jsem se třásla mezi hlasitými vzlyky. Ucítila jsem, jak mi v kapse vibruje telefon, ale ignorovala jsem to. Nebyla jsem schopná teď s nikým mluvit, jen jsem hlasitě plakala.
"Britt," zašeptala jsem mezi vzlyky.
"Ach bože, lásko, tak strašně mě to mrzí, tak strašně mě to mrzí," šeptala jsem do ticha noci a když začal telefon zvonit znovu, opět jsem ho ignorovala.
Nikdy jsem sama sebe nenáviděla víc než v tuhle chvíli. Po čtyřech jsem dolezla k náhrobku a pevně se k němu přitiskla. Byl studený a byla mi zima, ale potřebovala jsem se o něco opřít. Slzy mi stékaly po tvářích, celé moje tělo se třáslo. Telefon mi začal zvonit znovu. Podívala jsem se na displej a viděla, že mi volá mamka, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Všechno mi bylo jedno. Nedokázala jsem myslet na nic jiného, než že kvůli mně byla Brittany mrtvá. Pevně jsem sevřela víčka a zastčila si pramen vlasů za ucho, protože se mi přilepil na mokrou, uplakanou tvář.
"Všechno je to moje vina, všechno je to moje vina," tiše jsem zopakovala po několika minutách usedavého pláče a když jsem v dálce uslyšela kroky, ignorovala jsem je. Rychle se přibližovaly a po chvíli jsem uslyšela úlevné vydechnutí.
"Myslela jsem si, že budeš tady. Santano, proboha, co se stalo? Všichni tě hledají. Kolegové procházejí Limu a tvoji rodiče jsou šílení strachy!" Uslyšela jsem známý hlas a překvapeně zamrkala, abych přes slzy zaostřila. Přede mnou stála paní Pierce, v ruce držela telefon a vzápětí někomu volala.
"Našla jsem ji, Pablo, byla na hřbitově, jak jsem si myslela," řekla do telefonu a poté se odmlčela. Slyšela jsem hlas svého otce, ale nerozumněla jsem tomu, co říkal.
"Samozřejmě že tu počkám, až pro ni přijedou," řekla něžným hlasem a když zavěsila, klekla si ke mně na zem.
"Všechno je to moje vina," zašeptala jsem a stále plakala. Nedokázala jsem se paní Pierce podívat do očí, obličej jsem skryla do dlaní, které se mi třásly jako starému feťákovi.
"Šššš, to bude dobré," objala mě a já se vděčně schoulila v jejím náručí. Neřekla ani slovo, když jsem ji zmáčela slzami svetr, jen mě pevně držela a nechala mě, abych plakala.
"To všechno kvůli mně, všechno je moje vina," znovu jsem zoufale zašeptala.
"Ššš, no tak, nic z toho není tvoje vina," konejšila mě a já si v tu chvíli připadala jako nejhorší člověk na světě. Nechala jsem se konejšit od ženy, které jsem vzala dceru.
"On ji zabil, zabil ji kvůli mně, všechno je to moje vina," šeptala jsem a cítila, že i matka Britt pláče.
"Tohle už nikdy neříkej. Zabil ji, protože je to zrůda, rozhodně to není tvoje vina," hladila mě po vlasech.

O pár minut později se objevil Mark, který se tvářil dost vyděšeně. Když mě viděl sedět na zemi stulenou v ženině náručí, došlo mu, že něco musí být skutečně hodně špatně. Poděkoval jí, že tam se mnou počkala, jako nic mě vzal do náručí a vydal se k autu, zatímco paní Pierce uhasila svíčky a poté se vydala za námi.
Opřela jsem se hlavou Markovi o hrudník a tiše plakala, zatímco se ptal paní Pierce, co se stalo. Vysvětlila mu, že si myslím, že Brittany zabil kvůli mně a Mark jen přikývl. Když jsme došli k autu, otevřel dveře a posadil mě dovnitř.
"Zatím bych vám to neměl říkat, ale s největší pravděpodobností už známe totožnost vraha. Dokud ho nechytíme a nezískáme vzorek jeho DNA, nemůžeme to prokázat s jistotou, ale myslíme si, že vaši dceru zabil Peter Taylor, podle všeho to byl její a Santany spolužák."
"Vím, kdo to je," přikývla žena s bolestí v obličeji.
"Zítra, vlastně možná už dneska, ani nevím, kolik je hodin, se vracíme do New Yorku, kde už kolegové rozjeli pátrání. Lidi od nás z laborky právě prohledávají dům Taylorových. Doufáme, že bychom našli něco usvědčujícího nebo DNA Taylora z některých starých věcí, to by všechno usnadnilo."
"Děkuju, že jste mi to řekl," přikývla a poté se podívala na mě.
"Každopádně nic z toho nemění nic na tom, že Santana na tom nenese žádnou vinu, byly s Brittany nejlepší kamarádky a já viděla, jak moje dcera vedle ní září a je šťastná," na tváři se jí objevil slabý úsměv.
"Takže jí to opakujte tak dlouho, dokud tomu sama neuvěří. Když se na ni podívám, bolí mě u srdce, kolik lásky se v té dívce skrývá. A ještě víc má v sobě bolesti. Dejte na ní pozor, moje dcera ji měla ráda, možná i milovala a ač se to bude zdát divné, tak v Santaně vidím část Brittany samotné. Je to úžasné děvče. Vlastně už to dávno není děvče, ale pro mě jím asi vždycky bude," usmála se a pohladila mě po vlasech.
"Chcete svést?" Nabídl jí Mark a když přikývla, sedla si ke mně dozadu do auta, znovu mě objala a poté nasměrovala Marka, kam má jet.
"Máte... máte ještě schované její věci?" Zeptala jsem se potichu.
"Samozřejmě, nedokázali jsme je s manželem dát pryč. A spoustu oblečení teď nosí Stella," usmála se paní Pierce.
"Dala jsem ji takového růžového medvídka, vyhrála jsem ho pro ni tekrát na pouti."
"Vím, co myslíš, je v krabici spolu s fotkami ze školy a tak. Pokud chceš, můžeš si to všechno vzít."
"Děkuju," vděčně jsem se usmála a když jsme zastavili u domu, odběhla dovnitř a po chvíli se vrátila s krabicí v ruce a spolu s ní vyšel ven i její manžel.
"Santano," usmál se na mě a když jsem vystoupila z auta a pozdravila ho, sestřel mi slzy a objal mě.
"Rád tě vidím, děvče. Nakopejte tomu hajzlovi prdel, Molly mi teď v rychlosti řekla, co jste objevili nového, je to neuvěřitelné po tolika letech, kdy už jsem přestali doufat. Až ten případ uzavřete, někdy k nám musíš přijít na návštěvu," usmál se na mě, zatímco jeho manželka se přehrabovala v krabici a poté vyndala plyšáka.
"Je to on?" Usmála se na mě a já přikývla a o pár vtěřin později jsem ho vděčně svírala v náručí.
"Jestli chceš, můžeš se podívat, jestli ještě něco nebudeš chtít."
"Jste hodná, vy oba, ale ne, děkuju. V New Yorku mám plnou krabici vzpomínek a tady u rodičů taky."
"Chápu, tak se drž a nezapomeň, nic z toho není tvoje vina," ještě jednou mě objala a poté jsme se s Markem rozloučili a on mě odvezl domů. Rodičům se ulevilo, oba měli strach, jestli se mi něco nestalo. Starost o dítě se evidentně nezapomíná, slabě jsem se pro sebe usmála, když jsem dostávala kázání o tom, jak jsem je vyděsila k smrti.
"Zůstaneš tu prosím?" Prosebně jsem se otočila k Markovi.
"Zas se mě pokoušíš svést?" Zažertoval a já ho se smíchem praštila do ramene.
Když jsme šli spát, Mark me pevně sevřel v náruší a já se k němu vděčně přitiskla, v náručí jsem stále svírala plyšáka a šeptem mu vyprávěla, co se stalo v minulosti.
"Její matka měla pravdu, San, ať si mu už řekla cokoli, to že mu přeskočilo není tvoje vina, mohlo se to stát tak jako tak a třeba je to všechno jenom náhoda. Netrap se tim, nesmíš se nechat ovládnout vinou, jinak tě to zničí a my tě potřebujeme v plné síle, ok?" Dal mi pusu do vlasů a já přikývla, ale nevěřila jsem tomu.
Ach, jak moc bych si přála věřit, že to nebyla moje vina.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 16. prosince 2016 v 12:42 | Reagovat

Je to jen povídka ale bulím jak malá.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama