Proč to děláš? - 7. - 9.kapitola

23. ledna 2012 v 21:12 | Domík |  Proč to děláš?



7. kapitola - I feel like I've lost
Dave se procházel po městě a nevěděl, kam by měl jít. Máma má noční a nemůže za ní jen tak vtrhnout do nemocnice se slovy 'Čau mami, přiznal jsem se tátovi, že jsem gay a on mi řekl, že je ze mě znechucenej. Můžu zůstat u tebe?' Mohl by jít za Azimiem, jenže ten by z něho tahal celou noc, co se stalo a kdyby se dozvěděl pravdu, zítra ráno by to věděl celej fotbalovej tým. A to nemohl připustit. Opřel se o lampu a z kapsy vytáhl cigarety. Normálně nekouřil, jenom když byl někde na akci s klukama, ale teď mu cigareta bodla. Ruce se mu třásly tak, že ji málem ani nezapálil, když se mu to nakonec ale podařilo a on z pusy vypustil kouř, trochu se uklidnil. Vzpomněl si, že má v batohu Kurtův ipod, tak ho vyndal, zapl a do uší si strčil sluchátka. Zapl náhodný výběr, čehož vzápětí litoval. Do uší se mu začala linout slova písně, kterou nikdy předtim neslyšel. Ale ten text momentálně skutečně seděl.

I feel like a loser
I feel like I've lost
I feel like I'm not so sure if I feel anything at all
But believe me, I'm not helpless I just
need someone to love
so my situation's rough
but that just makes me a dumb human
like you

Začal si pobrukovat do rytmu a když píseň skončila, musela si ji pustit znovu. Opravdu teď potřeboval někoho, kdo by ho miloval. A nejenom někoho. Na tváři se mu objevil úsměv, když si vybavil tu jeho jemnou tvář, kterou většinou brázdil smutek. A byla to vina Kyrofskyho. Cigaretu naštvaně zahodil na zem a z kapsy vyndal žvýkačky. Nesnášel tu pachuť cigaretového kouře v puse. Hlavu měl plnou myšlenek týkajících se Kurta, že si ani neuvědomil, že někam jde. Zastavil se a zjistil, že je kousek od domu, kde bydlí Kurt. Zamyslel se. Bylo mu jasné, že jít tam teď v noci by byl hodně špatný nápad. S největší pravděpodobností by dostal od Finna přes hubu. Ale musel to risknout. Neměl kam jít, nevěděl, co má dělat.
Čím blíž se blížil ke Kurtovu domu, tím víc mu začalo všechno docházet. Jeho vlastní otec jím pohrdá a až se dozví pravdu jeho matka, možná jím bude taktéž pohrdat. A stejně tak všichni o kterých si až dosud myslel, že jsou jeho přátelé. Ale už to v sobě prostě nemohl dál dusit, už nemohl. Zastavil se u domu a všiml si jednoho rozsvíceného světla v horním patře. Zhluboka se nadechl a zadíval se do okna. Přesně v tu chvíli se okno otevřelo.

Kurt se chystal do postele. Už měl za sebou zdlouhavou odličovací proceduru. Chystal se zhasnout lampičku a zalézt si do postele, ale v místnosti bylo moc teplo, tak se rozhodl, že si na noc otevře okno. Při svěžím nočním vzduchu se mu bude aspoň líp spát. Když otevřel okno, zarazil se. Buď ho šálil zrak a nebo dole stál Karofsky a zíral na něho.
"Co...co tu děláš?" Zašeptal.
"Říkal jsi, že všechno bude v pořádku. Není. Otec mi řekl, že se mu hnusím. Takže dík moc." David nechápal, kde s v něm bere tehle ostrý obžalovačný tón. Věděl, že Kurt za nic nemůže. Připadal si jako cvok, všechnu vinu sváděl na něho. Ano, donutil ho si uvědomit, kým vlastně je, ale to by dřív nebo později zjistil tak jako tak.
"To mě mrzí," odpověděl mu upřímně Kurt, otočil se, aby se ujistil, že má zavřené dveře od pokoje a poté pokračoval.
"Určitě se to ale nějak vyřeší."
"Nevyřeší, ty ho neznáš." Na tohle Kurt nemohl nic namítat, a tak mlčel a sledoval hromotluka stojícího pod oknem. Jak tam tak stál, vůbec nevypadal tak obrovský, ve tmě se naopakt skoro ztrácel. Kurtovi ho bylo strašně líto. Měl sto chutí seběhnout schody a chlapce obejmout.
"A co na to řekla tvoje mamka?"
"Neví to. Je v práci. Navíc...," vzdychl Karofsky a pohled upřel do země. "...se bojím, že bude reagovat jako on." Kurt se zamyslel, strašně rád by mu nějak pomohl. Kdyby David chtěl, klidně by šel s ním, jako podpora.
"A kdy jí to chceš říct?"
"Nevím. Nemám tušení. Vždyť já ani nevim, kde budu dneska spát."
"Tak víš co? Já teď s tebou půjdu za tvojí mamkou, ty jí všechno řekneš, ona to určitě pochopí a pak se budeš moci vrátit domů, ona to tátovi vysvětlí."
"Jsou rozvedení."
"Aha. No, tak přespíš u ní, to by jí určitě nevadilo ne?"
"Dobře," konečně hromotluk zvedl hlavu a slabě se usmál.
"Dobře," usmál se i Kurt, i když v duchu neměl tušení, co to sakra dělá a proč má tendenci mu pomáhat. Rychle se do něčeho oblékl, v tu chvíli mu nějak nezáleželo na tom, jestli to bude vzájemně ladit, Finnovi pod dveřmi podstrčil vzkaz, že je v pořádku a ať se o něho nebojí, že si jen musí něco zařídit, stejně tak vzkaz podstrčil i pod dveře Burta s Carole a poté potichu seběhl dolu po schodech. Když vyšel z domu, Karofsky stál kousek dál na chodníku a vypadal jako hromádka neštěstí.
"Určitě to dopadne dobře," snažil se ho Kurt povzbudit, když k němu došel a k jeho překvapení ho k sobě David pevně přivinul.
"Kyslík," zašeptal Kurt přidušeně a fotbalista ho omluvně pustil.
"Tak pojď," chytl ho Kurt za ruku a poté se zarazil, když mu došlo, co udělal. Fotbalista ale neprotestoval. Ruku menšího chlapce sevřel ve své a nervózně ho vedl směrem k nemocnici, kde jeho matka dělala zdravotní sestru. Celou cestu mlčeli, ani jeden nevěděl, co by měl říci. Když došli k nemocnici, Karofsky Kurta pustil a na informacích požádal nějakou ženu, aby mu řekla, kde svou matku najde. Ta ho poslala na transplantní oddělení, kde se kluci s Davidovou matkou takřka srazili ve dveřích.
"Dave, proboha, co tu děláš? Stalo se něco? Něco tobě? Paulovi?" Vyděšeně se podívala na svého syna a nechápala, co tam dělá v takovou noční hodinu, kdy už by měl dávno spát.
"Musim ti něco říct," podíval se na Kurta, který na něho povzbudivě kývl.
"Říct? Co? Nestraš mě."
"Já jsem...já totiž...jsem...gay." Poslední slovo zašeptal takřka neslyšitelně, jeho matka ho ale přesto slyšela. Chvíli mlčela, ale nakonec se usmála.
"Jsem ráda, že ses mi s tím svěřil. Tohle je tvůj přítel?" Usmála se na Kurta.
"Kamarád," opravil ji Kurt. "Kurt Hummel," představil se a podal si se ženou ruku.
"Táta už to ví?" Obrátila se zpátky na svého syna.
"Jo. Pohádali jsme se. Řekl mi, že se mu hnusím."
"Cože ti řekl?" V podstatě vykřikla a v obličeji se jí objevil zlostný výraz. "Já vím, že je to zakomplexovanej idiot, ale tohle teda přehnal," zamračila se.
"Mohl bych u tebe dnes přespat?" Zeptal se David a na hlase bylo znát, že se bojí odpovědi.
"Samozřejmě že mohl. A nejenom dneska, vždyť jsi přeci můj syn," objala ho jeho matka a Kurt se musel usmát. Byla sympatická, líbila se mu.
"Máš klíče, nemám ti dát svoje?"
"Mám, díky," objevil se na tváři Davida slabý úsměv.
"Tak dobře, tak teď upaluj spát a zítra si ještě pořádně promluvíme, dobře? Musím jít zkontrolovat pacienty."
"Díky mami."
"Ráda jsem tě poznala, Kurte," usmála se na oba chlapce, Davida objala a poté odešla.
"Říkal jsem, že to dopadne dobře," usmíval se na něho Kurt a Karofsky jen přikývl.
"Díky Kurte."
"Neni zač. Teď bychom ale opravdu měli jít. Je strašně pozdě."
"To jo," přikývl David a podíval se na Kurta. Ten povytáhl obočí v nevyslovené otázce, co se děje. David přemýšlel, jak to říci, nakonec se rozhodl, že to prostě vyklopí.
"Nechci zůstat v noci sám," zašeptal.
"Zůstanu s tebou, jestli chceš," usmál se na něho Kurt a poté ruku v ruce odešli z nemocnice.

8. kapitola - Přiznání
Když byli chlapci na cestě k bytu Davidovi matky, Kurtovi se v kapse rozdrnčel telefon. Když se podíval na display, zbledl. Tušil, co bude následovat a nemýlil se.
"Kde sakra jsi?" Uslyšel v telefonu naštvaný hlas svého otce.
"No uhm, u Mercedes," zalhal Kurt a vyhl se Davidovu pohledu.
"Tak takhle teda ne, mládenče. Uprostřed noci se zdejchnout a nechat nám vzkaz, že si musíš něco zařídit, to ani náhodou. Za deset minut čekej před domem, dojedu si pro tebe."
"Ale tati..."
"Žádný ale tati. Tohle si spolu ještě vyřídíme, takhle nás děsit nebudeš. Po tom všem co se stalo, nebudeš nikde lítat po nocích."
"Tati, to je v pořádku, už jsme v posteli, fakt. Nemusíš pro mě jezdit. Přijdu domů zítra brzy ráno, ano? Na snídani. A všechno ti vysvětlim."
"Všechno mi vysvětliš za deset minut," odpověděl mu Burt a když Kurt uslyšel startující auto, došlo mu, že tohle bude zlý, hodně zlý. K Mercedes to bylo od místa, kde stáli s Davidem, tak půl hodiny pěšky a autobusy takhle pozdě nejezdili.
"Tati, vypni ten motor, prosím. Musim ti něco říct. A nechci, abys u toho řídil," řekl Kurt potichu a trochu od fotbalisty poodešel. Burt sice zaprotestoval, ale motor nakonec vypl a čekal, co z jeho syna vypadne.
"Nejsem u Mercedes."
"Tak kde?" Snažil se Burt zachovat klid, i když v něm všechno vřelo.
"To ti nemůřu říct."
"Kurte, okamžitě řekni, kde jsi nebo dostaneš zaracha do konce svýho života, kterej nastane hodně brzy, až se mi dostaneš do rukou," skoro do telefonu zakřičel. Měl o Kurta příšerný strach.
"Já...," nevěděl Kurt, co má říct.
"To je v pohodě, zvládnu to domů sám," smutně se na něho usmál David.
"Kdo to byl? Ty jsi s nějakým klukem?" Zeptal se okamžitě Burt, když zaselchl mužský hlas.
"Uhm, jo."
"Tak ty sis vyrazil na noční rande a já tu teď kvůli tobě umírám strachy? Kde jsi, hned pro tebe přijedu."
"Kousek od nemocnice, u Gapu na Lincolnově."
"Ani se nehni, za 5 minut jsem tam." S těmito slovy Burt zavěsil a Kurt se vystrašeně podíval na Karofskyho. Ani jeden nevěděl, co by řekl. Oba si uvědomovali, že bude mít Kurt průšvih a o to větší, když jeho otec zjistí, s kým se jeho syn uprostřed noci potuloval.
"Asi bych měl jít," pokusil se David o úsměv a díval se Kurtovi do očí.
"Radši jo," přikývl menší z chlapců, přistoupil k Davidovi, objal ho a do bundy mu zašeptal přání na dobrou noc. Když se od hromotluka odtáhl, všiml si zvláštního pohledu v jeho očích. Nedokázal ho rozluštit. Karofskyho oči se ve světle pouliční lampy leskly a jeho pohled se upíral... na Kurtovy rty? Kurtovi přeběhl mráz po zádech a když uviděl, jak se k němu fotbalista naklání, rozbušilo se mu srdce. Zůstal stát na místě a ani se nepohl, dokud se jejich rty nespojily v krátkém jemném polibku, tak odlišném od těch, které si Karofsky vynutil násilím. Když se od sebe odtáhli, v dálce Kurt uviděl světla a David se vydal rychle pryč. O pár vteřin později před Kurtem prudce zabrzdilo auto.
"Nastup," uslyšel Kurt tvrdý hlas svého otce, když otevřel dveře a nezbývalo mu nic jiného, než poslechnout. Burt nepromluvil do té doby, dokud nezastavili u nich před domem. V obýváku se svítilo a Kurt zahlédl Carole stojící v županu u okna. Když Burt vypl motor, se zklamáním v očích se podíval na svého syna.
"Myslel jsem, že jsi jiný, Kurte," řekl potichu a vystoupil z auta. Chlapec ho beze slova následoval do domu, kde ho hned objala vystrašená Carole.
"Kde jsi byl, proboha?" Uslyšel její vystrašný hlas, ale než stačil něco říct, Burt promluvil za něj.
"Na rande."
"Cože?" Zeptala se Carole zmateně.
"Ano, náš synáček se uprostřed noci vydal na tajné romantické rande, aniž by ho napadlo, že nás tím vyděsí k smrti."
"Tys byl na rande?" Ozval se překvapený Finn, který rozespale sešel ze schodů. "S Karofskym?" Zeptal se ještě v polospánku Kurta a když si uvědomil, co právě řekl, v místnosti se rozhostilo absolutní ticho. Kurt zbedl jako stěna a jako ve zpomaleném filmu uviděl svého otce, který svůj pohled stáčel z Finna na něho, ve tváři vepsané nepochopení.
"Kurte?" Podívala se na něho staroslivě Carol, když viděla, že nemá daleko k tomu, aby se při pohledu na svého otce složil.
"Do prdele," ulevil si Finn, čímž Burtovi jen potvrdil, že nemluvil v polospánku z cesty, jak doufal.
"Tak co mi k tomu řekneš?" Díval se Burt na moodrokého chlapce, který mlčel a pohled upřel do země.
"Kurte, nám přece můžeš říct všechno," pohladila ho Carol po rameni a Kurt ji vzápětí pevně objal. Po tvářích mu stékaly slzy a celé jeho tělo se třáslo.
"Já nevím, co se to se mnou děje, prostě to nechápu," vzlykal chlapec a Carole se ho marně snažila utišit. Finn stál zmateně na schodech a sledoval scénu odehrávající se před sebou. Stejně tak Burt nevěděl, co má dělat. Byl na svého syna naštvaný, protože ho vyděsil k smrti. Ale vidět ho třást se po celém těle a plakat, ho bolelo u srdce a v téhle situaci by mu odpustil cokoli na světě.
"Bude to v pořádku, všechno bude v pořádku," šeptala Carol Kurtovi. Přesně to samé ještě před pár hodinami tvrdil Davidovi. Ale opravdu bude všechno v pořádku? Byl zmatený. Nevěděl, co si má myslet o tom, jak se Karofsky začal chovat, jak se změnil a přiznal si svoji orientaci. A nejvíc ze všeho ho děsilo to, že mu na něm začínalo záležat. Měl ho rád a když se na něho podíval teď v noci, když byl jeho obličej ozářen světlem z pouliční lampy, Kurtovi přišlo, jako kdyby ho viděl prvně v životě.
"Mám strach," zašeptal Kurt.
"Ublížil ti? Kurte, mluv se mnou, udělal ti ten grázl něco?" Zeptal se vyděšeně Burt a Kurt jen zavrtěl hlavou.
"Tak co se stalo?"
"Já nevím," vzlykl chlapec a dál se nechal konejšit svou nevlastní matkou. Všichni čtyři stáli v místnosti, Finn se posadil na schody a usínal tam, Carole Kurta konejšila v náručí, Burt svého snya starostlivě sledoval a Kurt si vzpomněl na Davida, který teď byl sám. Teď, když potřeboval někoho, kdo by ho podržel, pomohl mu, objal ho přesně tak, jak ho teď objímala Carole. Měl chuť vyběhnout z domu a běžet za ním, sevřít ho v náručí a líbat ho.
"Já ho... Já ho asi miluju," zašeptal takřka neslyšně a Burt se musel opřít o stěnu, jinak by to s ním asi seklo.

9. kapitola - Už nechci nic předstírat
Kurt si připadal jako po výslechu u policie. Hodinu byl nucen Carole a Burtovi vyprávět, co přesně se stalo, přičemž Burt se v rozhovoru několikrát zvedl se slovy, že toho bastarda zabije. Nemohl uvěřit tomu, že Kurta dál šikanoval, ve škole to ignorovali a Kurt mu to neřekl, protože nechtěl, aby se mu zhoršilo zdraví. Jeho syn tak moc dával pozor na ostatní, že si radši sám prožíval denně peklo, jen aby ostatní nezatahoval do svých problémů.
"Finn to věděl?" Zeptala se Carol, i když odpověď jí byla jasná. Musel by být slepý, aby to neviděl.
"Snažil se mě chránit. I s ostatníma klukama ve sboru, ale nemohli mě hlídat 24 hodin denně. Říkal mi, ať vám to řeknu, ale já nechtěl," odpověděl potichu Kurt a sledoval svého otce, který ve vedlejší místnosti zrovna dotelefonoval. Když se vrátil, pohladil Kurta po rameni a posadil se na gauč vedle Carole.
"Zítra ve tři jsem ti domluvil sezení u psychologa," podíval se smutně na svého syna.
"Prosím? Tak to ani náhodou, žádnýho cvokaře nepotřebuju!"
"Kurte, tohle není normální. Ten kluk ti ubližuje, nemůžeš ho mít rád," zavrtěl Burt hlavou.
"Od půl třetí mám ale zkoušku sboru," zkusil Kurt ještě zaprotestovat, ale bylo to marné. Burt mu oznámil, že zítra do žádné školy nepůjde, že zůstane hezky doma a ani se odtud nehne, dokud ho Burt ve dvě nevyzvedne a neodveze na sezení.
"Nejsem žádnej cvok," zamumlal si Kurt ještě pro sebe, když byl po další dávce protestů z jeho strany a dávce starostlivých slov ze strany Burta s Carole, konečně propuštěn a šel spát. Unavený byl přeci jenom hodně. Však už taky byly dvě ráno. Když si lehl do postele, ještě chvíli přemýšlel. Přemýšlel, co teď asi dělá David, jestli už spí a jestli na něho taky myslí. Při této představě ucítil motýly v břiše a usmál se. O pár vteřin později s úsměvem na rtech usnul.

Když Karofsky dorazil ke své matce domů, ze skříně si vyndal náhradní deku a polštář a ustlal si na gauči. Jeho matka měla malý byt, z platu zdravotní sestry si nic většího dovolit nemohla, a tak když tu David čas od času přespal, musel spát na gauči, který byl ale naštěstí rozkládací. Kdyby si jeho mamka mohla dovolit byt větší, klidně by se k ní nastěhoval. Ale soud v Ohiu ho matce nesvěřil do péče. Protože podle nich by si žena neměla dovolit požádat o rozvod z důvodu, že už se svým manželem nemůže být, protože si nemají co říct a jen se hádají. Pro ně byla důvodem rozvodu jen nevěra a i tak se mu zdálo, že u soudu naznačovali, ať ženy prostě dělají, že nic neví a drží pusu. Ani si nechtěl představit, jaké to bude mít on, až se provalí, že je gay. Zažije si peklo, stejně jako si ho kvůli němu zažil Kurt.
Ani si neuvědomil kdy, ale musel usnout, protože ho probudilo odemykání dveře. Do bytu vešla jeho matka, vypadala z noční unaveně, ale když viděla, že je David vzhůru, usmála se na něho a zeptala se, jestli chce udělat snídani, že nakoupila čerstvé pečivo, dokonce že měli jeho oblíbené donuts. (A/N: Homer Karofsky. Vůbec jsem se ve vlaku nezačala při té představě tlemit a lidi se na mě nekoukali jako na debila :D).
"Dám si rád, dík," usmál se a šel se do koupelny trochu zkulturnit. Když si umyl obličej a vyčistil zuby, na stole už měl připravený čaj se snídaní.
"Mluvila jsem s tátou," prohodila od přípravy toustů Davidova matka a ten se málem zakuckal čajem.
"Dohodli jsme se, že u mě zůstaneš, jak dlouho budeš chtít a pozítří přijde Paul na večeři." Když viděla naštvaný a nejistý výraz svého syna, omluvně se usmála.
"Musíte si o tom promluvit, zlatíčko. Táta to pochopí, jen potřebuje čas. To víš, je to starej vůl a spousta věcí mu nedochází. Ale jsi jeho syn."
"Podle jeho reakci by mě ale s klidem vyměnil," zamručel David a chuť na snídani ho přešla.
"Tohle neříkej, to není pravda."
"Proč se ho zastáváš? Vždyť ho sama nesnášíš!"
"To není pravda. S Paulem jsme se odcizili a už jsme spolu prostě nemohli být. Spousta věcí mi na něm vadí, ale pořád je to tvůj táta a můj bývalý manžel, Dave. A nezastávám se ho, jen nechci, aby tohle zničilo vztah mezi váma." Když ta slova slyšel, zastyděl se. Moc se s mámou nestýkal, protože i když ji měl rád, zašel si s ní na oběd, pokecali si, ale nějak víc si s ní nikdy neměl co říct. Nikdy ho nenapadlo, jak to pro ni asi musí být těžké, že rozvodem takřka ztratila svého syna.
"Mám tě rád mami," usmál se chlapec a na tváři jeho matky se objevil šťastný úsměv, který tam neviděl už několik dlouhých něsíců.

"To si ze mě děláš srandu," zůstal na Finna šokovaně zírat Puck.
"Bohužel ne."
"Takže Karofsky je teplej a... Je zabouchlej do Kurta? Nebo Kurt do něj?"
"Popravdě netušim," pokrčil rameny Finn.
"Tak to je teda pecka, to se kluci poserou, až se to dozví," zasmál se Puck.
"Hlavně jim to neříkej. Musel jsem slíbit mámě, že si to nechám pro sebe. Kurt je teď u psychologa."
"No počkej, proč si to teda řekl Santaně a Quinn?" Zamračil se Puck.
"No, eh," nevěděl Finn, co by na to měl říct.
"Jsi blb, kámo. Znáš Santanu, ta si něco takovýho pro sebe nenechá," kývl vědoucně Puck a Finn si měl chuť dát pár facek. Chtěl na ni udělat dojem a tohle ho vůbec nenapadlo. Z toho bude ještě průsvih, velkej průšvih.

"...mě šikanoval. Klasická šikana. Strkal do mě, nadával mi, dokonce mi vyhrožoval smrtí. Měl jsem strašný strach, vlastně pořád mám. Nemohl jsem spát, měl jsem noční můry a nechtěl jsem chodit do školy."
"Proč ti vyhrožoval, že tě zabije?" Optal se ho psycholog. Kurt věděl, že se ho zeptá a přišlo mu, že už je stejně všechno jedno, že už nemá co skrývat.
"Protože mě políbil. A já ho odstrčil a řekl mu, že upocení tlusťochové mě nepřitahují."
"A co se změnilo od té doby?"
"Nevím. Jednou jsem šel ze školy a on mě napadl. Přitlačil mě na zeď a znovu mě políbil. Byl jsem vyděšený, jenže od té doby jsem na něho musel myslet a když se včera objevil u nás před domem, znovu mě napadl, ale vzápětí se mi rozbrečel v náručí s tím, že je zrůda a že už nemůže dál, vybavil jsem si, jak jsem já sám bojoval s tím, kdo jsem a bál se to přiznat. Bylo mi ho líto a myslím, myslím, že v tu dobu jsem k němu začal něco cítit. A když se v noci objevil a řekl mi, co se stalo, tak jsem měl potřebu mu pomoci. Bylo mi s ním tak krásně a nic mi neudělal, byl na mě hodný. Já vím, že to není normální, že to je špatný a že bych to neměl cítit, ale nemůžu s tím nic dělat. A on se změnil," řekl chlapec potichu, zatímco psycholog si psal poznámky do malého notýsku.
"Máš toho chlapce rád. A to že bys to takhle cítit neměl, na tom nic nemění. Odborně se tomu většinou říká Stockholmský syndrom. Kdy se oběť, které je ubližováno, emociálně připoutá k osobě, která ji ubližuje. Ať už fyzicky nebo psychicky. Většinou se to stává, když manžel týrá svou manželku. Miluje ho i přes to, že ji bije, vyhrožuje apod."
"Já nejsem nemocný," rozčílil se Kurt a posadil se na lehátku, kde až doteď ležel.
"Nic takového netvrdím. Stockholmský syndrom neznamená, že jsi nemocný. Znamená to pouze a jen to, že jsi emočně přilnul k osobě, která tě šikanovala a ubližovala ti."
"Super. Už můžu jít?" Zeptal se Kurt s pohledem upřeným na dveře.
"Kam bys chtěl jít?"
"Domů."
"Vážně?"
"Jo," odvětil Kurt, ale pohledem uhnul. Od rána bylo jen jedno místo, kam chtěl, jen jeden člověk, kterého chtěl vidět.
"Tak ho ode mě pozdravuj," usmál se na něho psycholog a Kurt na něho zůstal nevěřícně zírat.
"Jsem přeci psycholog," pokrčil muž s úsměvem rameny a vyprovodil Kurta ze dveří, za kterými seděl Burt.
"Počkej tady," kývl na svého syna a vešel k psychologovi do ordinace, aby se dozvěděl, co od Kurta zjistil. Kurt se posadil do jednoho z křesílek a otevřel si časopis OK. Bylo mu jasné, že Burt bude vyšilovat a ven nevyleze za pět minut, nejspíš si dá rovnou jedno sezení, aby to nějak rozdýchal. Znudeně listoval stránkami časopisu a už se ani nepozastavoval nad tím příšerným oblečením, které tam měli vyfocené a které podle nich bylo "cool" a "in." Po půl hodině se konečně otevřely dveře a Burt vylezl ven. Rychle se rozloučil s psychologem a podíval se na Kurta.
"Pojedeme?"
"Jasně," přikývl modrooký chlapec a zvedl se. Když Kurt otvíral dveře od auta, zamyšleně se na svého otce podíval.
"Tati? Mohl bys mě hodit do parku na Lincolnovu? Prosím." Burt měl sto chutí mu oznámit, že už ho nikdy nepustí z dozoru a Karofsky se k němu nepřiblíží na vzdálenost 50 metrů, ale po rozhovoru s psychologem věděl, že to nemá cenu. A že to, co jeho syn cítí, je skutečné. A on mu nemohl bránit ve štěstí. Měl strach, že se Kurt zklame, že ho Karofsky jen využívá, protože je to jediný gay, kterého zná, ale nahlas neřekl nic. Ač ho nesnášel a nejradši by mu dal přes hubu, pokud ho měl Kurt rád a věřil mu, že mu už neublíží, nemohl udělat nic jiného, než svému synovi věřit. I když to bude těžké. A i když bude trnout hrůzou pokaždé, když ti dva budou spolu.
"Dobře," přikývl Burt po chvíli a Kurt vzápětí napsal a poslal smsku.

Když ho Burt vyložil na Lincolnově u parku, Kurt se vydal k jedné soše hned na začátku parku, vedle které se posadil na lavičku a čekal. Nemusel čekat moc dlouho a objevil se tam David. Na tváři měl lehký úsměv a i když měl kruhy pod očima, Kurt si pomyslel, že mu to sluší.
"Ahoj," usmál se na něho Kurt.
"Ahoj," odpověděl Karofsky a posadil se vedle Kurta. Ani jeden nevěděli, co by tomu druhému měli říct, a tak chvíli mlčeli, ticho prolomil až David.
"Měl jsi včera velký průšvih?" Zeptal se se starostí v hlase.
"Musel jsem k psychologovi," přikývl a fotbalista na něho vytřeštil oči.
"To si děláš srandu!"
"Bohužel ne. Ale bylo to celkem v pohodě," usmál se na něho Kurt a dlaň položil na lavičku vedle té Davidovy.
"Tak aspoň že tak," přikývl a pohled upřel na Kurtovu dlaň, která se té jeho takřka dotýkala. Opatrně ruku nadzvedl a malíčkem jemně přejel přes dlaň modrookého chlapce, který se pod jeho dotykem zachvěl. Jemně ho chytil za ruku a jejich prsty se automaticky propletly. Celou tu dobu si přitom vzájemně koukali do očí a mohli sledovat zrychlený dech toho druhého.
"Tohle jsem ti přišel vrátit. Vypadl ti tenkrát... Však určitě víš," omluvně vyndal druhou rukou z kapsy ipod a podal ho Kurtovi, který přikývl.
"Myslel jsem, že jsem ho ztratil, díky," usmál se na něho.
"Super výběr písní."
"Opravdu?" Zčervenal chlapec a David přikývl.
"Některé jsem vůbec neznal."
"Nechceš se jít projít?" Zeptal se ho Kurt a všiml si fotbalistovo nervózních pohledů na lidi, kteří kolem nich procházeli a pozorovali je. Kurt ho pustil, ale David ho znovu chytl za ruku.
"Ne, už nechci nic předstírat," zavrtěl hlavou. "Půjdeme?" Usmál se na Kurta a i když byl vyděšený k smrti, že je uvidí některý ze spolužáků, svůj strach překonal a ruku v ruce se vydali k řece.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 keishatko keishatko | Web | 12. února 2012 v 1:39 | Reagovat

to som zvedavá, či bude Dave odvážny aj pred svojimi kamošmi...kretén...ale aj keď som na neho nahnevaná, dúfam, že im to vyjde :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama