Love and War - Epilog

23. ledna 2012 v 20:39 | Domík |  Love and War



Blaine pomalu procházel nemocnicí a usmíval se. Měl za sebou náročnou operaci, která dopadla na výbornou a už se nemohl dočkat, až se vrátí do hotelu a napustí si vanu s horkou vodou. Byl nadšený, že ho nemocnice vybrala, aby jel do San Franciska na celostátní setkání chirurgů a při operaci předvedl nomé operační metody, ale celá ta cesta v něm vyvolala spoustu vzpomínek.
Uběhlo už více jak šest let od té doby, co se vrátil z Afgánistánu. Hodně se za ty roky změnilo. OSN rozhodlo o stažení vojáků z Afgánistánu i Iráku a v Kábulu a ještě jednom afgánském městě se vystavěly univerzity, kde studovali mladí Afgánci na lékaře, takže už nebylo americké doktory v zemi potřeba.
Když se vrátil z války domů, nemohl přestat myslet na všechno, co se za těch pět měsíců odehrálo. Nikdy by nečekal, že se uprostřed zuřící války zamiluje a prožije jedny z nejšťastnějších okamžiků života.
Několik měsíců po návratu se snažil vrátit ke svému předchozímu životu. Alyson se změnila k nepoznání a Blaine si chvíli namlouval, že to mezi nimi bude fungovat, že to že ji má rád, bude stačit. Ale nestačilo. Nedokázal s ní mít sex a když Alyson po nějaké době znovu vyrukovala se svatbou, už nedokázal dál předstírat a řekl Alyson pravdu.
To co následovalo, bylo několik dlouhých týdnů pekla. Hůř Blainovi bylo jen v době, kdy ho věznili afgánští povstalci a on jen čekal na to, až ho zabijí. Alyson nemohla uvěřit tomu, že ji Blaine podvedl s mužem. Všechno řekla Blainovým rodičům, kteří se svého syna zřekli a nechtěla, aby svou dceru už nikdy viděl. Časem to ale Alyson pochopila. Když se podívala do minulosti, došlo jí, že jí Blaine skutečně nikdy nemiloval a jejich dcera ztrátou otce nehorázně trpěla. A tak se s Blainem jeden večer sešli a poprvé od té doby, kdy ho vyrazila z bytu, si upřímně o všem promluvili.
Blaine Alyson nechal byt a sám se odstěhoval do malého pronájmu, kde nechal Lucy udělat pokojíček, protože se s Alyson dohodli, že si může brát dceru dva víkendy v měsíci a pak v podstatě kdykoli, když se na tom domluví. Tak vstřícná byla jeho bývalá přítelkyně možná i z důvodu, že už sama Blaina nemilovala tolik jako předtím. Zatímco byl Blaine v Afgánistánu, Alyson se vším pomáhal Blainův mladší bratr a za tu dobu se hodně zblížili, takže když se Alyson s Blainem spolu rozešli, byla to jen otázka času, než se ti dva dají dohromady.
Na dlouhou dobu se středem Blainova vesmíru stala Lucy, která mu rostla před očima a Blaine stále nemohl uvěřit, že už začala chodit do školy. Pořád mu to přišlo jako včera, když si ji přinesli domů z porodnice.
Samozřejmě že na Kurta nezapomněl. Myslel na něho často a přemýšlel, co asi Kurt právě dělá. Našel si někoho? Je šťastný? Uzdravila se mu ruka? Jednou se ho pokusil zkontaktovat, ale když mu v nemocnici řekli, že Kurt se svou rodinou odcestoval na dovolenou, už tam znovu nezavolal. Vlastně ani nevěděl, co by mu řekl.
A časem na Kurta začal zapomínat. Na jednom večírku se seznámil s Marcusem, se kterým se dal později dohromady a teď už spolu byli tařka dva roky. Občas si vzpomněl na dobu, kdy poprvé miloval a byl milován, ale s Marcusem mu bylo dobře a Kurt byl dávnou minulostí. Tedy do té doby, než se dozvěděl, že poletí do San Franciska a bude dělat stáž v nemocnici, ve které Kurt dřív pracoval. Když se to dozvěděl, všechny vzpomínky se mu vrátily a Blaine si na okamžik přál, aby se mohl vrátit do té osudné noci, kdy se s Kurtem poprvé milovali a on zapomněl na celý okolní svět.
Ze vzpomínek Blaina vytrhl náraz, který ho až povalil na podlahu. Vedle něho ležela odhadem tak desetiletá holčička a držela se za loket. Vypadala, že si ho musela narazit, protože se jí v očích objevily slzy.
"Jsi v pořádku?" zeptal se jí starostlivě Blaine, ale než mu stihla odpovědět, ozval se jiný hlas.
"Eniso! Kolikrát ti mám říkat, abys tu po těch chodbách nelítila jako postřelená. Podívej se, co jsi udělala. A vůbec nezačínej brečet. Kdybys koukala na cestu a šla normálně, tak se to nestalo."
Blaine na místě přimrzl a když se podíval na místo, odkud slyšel ten známý nádherný hlas, srdce mu v hrudníku udělalo salto. Směrem k němu šel Kurt. Od té doby, co se viděli naposledy, o dost zestárl, ale i tak byl stále nádherný a těch několik vrásek, které se mu vytvořily kolem očí, mu na kráse snad ještě přidaly.
"Aspoň se snad pánovi omluvíš, ne?" zamračil se Kurt a omluvným pohledem se podíval na Blaina. "Omlouvám se, je někdy jako utržená ze ře-" a v tu chvíli se Kurt zarazil a díval se před sebe, jako kdyby viděl ducha. Nevěřícně otevřel ústa, která si přikryl rukou a několikrát zamrkal, aby se přesvědčil, že se mu to nezdá.
"Blaine," vydechl muž naprosto šokovaně a stále nevypadal, že by věřil, že muž válící se před ním po zemi je skutečný.
"Ahoj Kurte," slabě se Blaine usmál a když se postavil, pomohl na nohy i Enise, která se pořád držela za loket.
"Co tady děláš?"
"Přijel jsem na stáž. V San Francisku se teď koná celostátní konference lékařů," vysvětlil Blaine a Kurt nepatrně přikývl. Celou dobu se do Blaina vpíjel očima a na přítomnost Enisy úplně zapomněl.
"Tati, kdo to je?" ozvala se dívka a Kurt sebou při zvuku jejího hlasu trhl.
"To je Blaine," usmál se Kurt s pohledem stále upřeným na muže, kterého kdysi tolik miloval.
"Jako můj plyšák?" zatvářila se Enisa zmateně a podívala se na Blaina. Byl jí strašně povědomý, ale nedokázala si vybavit, kde už ho viděla.
"Přesně tak. Pojmenovali jsme ho po něm, když jsme přiletěli z Afgánistánu."
V tu chvíli si dívka vzpomněla. Na svoje dětství v Afgánistánu měla jen matné vzpomínky, ale nikdy nezapomněla na Kurtovo kamaráda, který tam byl na ní tak hodný a po kterém se jí tolik stýskalo.
Než se Blaine stačil vzpamatovat, dívka ho objala kolem pasu a lékař se musel ubránit slzám, které se mu draly očí. Nikdy nečekal, že by ještě Kurta uviděl a už vůbec nečekal, že kdy znovu uvidí Enisu.
Kurt s Blainem na sebe beze slova několik vteřin zírali, než oba promluvili v tu samou chvíli.
"Nezašel bys na kafe?"
"Nechceš někam zajít?"
"Rád," odpověděli oba znovu ve stejnou chvíli a rozesmáli se. Enisa je zmateně pozorovala a když jí Kurt řekl, ať jde za tetama na sesternu, že si potřebuje se strejdou popovídat, uraženě odešla a Blaine s Kurtem se společně vydali do malé nemocniční kavárny.
"Pořád tomu nemůžu uvěřit a čekám, kdy se probudím," zavrtěl Kurt s úsměvem hlavou, když se posadili k malému stolku v rohu kavárny. "Už je to víc jak šest let."
"Já vím," přikývl Blaine a oplatil Kurtovi úsměv. Oba si objednali kávu a chvíli bylo u stolu ticho, jen se vzájemně vpíjeli do očí toho druhého.
"Hádám dobře, že jsi Enisu adoptoval? Bože, pořád před sebou vidím tu malou uplakanou holčičku svírající neustále toho plyšáka."
Kurt přikývl a usmál se. "Když jsi byl tenkrát za Aminou jí říct, že ležím v nemocnici, přišla tam za mnou a požádala mě, abych si vzal Enisu k sobě. A sám víš, jak mi to dítě přirostlo k srdci, takže jsem to udělal. A díky bohu za to. Amina zemřela ani ne rok na to na mozkovou mrtvici. Nechci si ani představovat, co by s Nis teď bylo, když bych si ji nevzal k sobě."
"Jsem si jistý, že je z tebe skvělý táta," usmál se Blaine a napil se kávy, kterou jim přinesla servírka.
"To se budeš muset zeptat jí," zasmál se Kurt.
"Zeptám," přikývl Blaine a usmál se. "Nemyslel jsem si, že zůstaneš pracovat v nemocnici," přiznal a Kurt se na okamžik zadíval ven z okna.
"Bylo to náročné. Dlouho jsem musel chodit na rehabilitace a do toho jsem se staral o Nis, ale zvládl jsem to. Nemůžu už dělat zdravotního bratra na sále, ale v nemocnici jsem zůstal. Teď už teda jen na částečný úvazek, protože jsem začal pracovat pro jednu organizaci, a tak obcházím střední školy a vyprávím děckám, co jsem zažil ve válce. Nikdy jsem netušil, jak vnímaví puberťáci můžou být a kolik toho o okolním světě ve skutečnosti vědí."
"To máš pravdu," přikývl Blaine. "Já to v nemocnici vídám denně. A doma taky. Marcus má patnáctiletou dceru, je neuvěřitelně chytrá."
"Marcus?" povytáhl Kurt obočí a napil se kávy.
"Můj přitel." V očích Kurta se v tu chvíli objevilo několik emocí, které ale Blaine nedokázal popsat, a tak pokračoval. "Nakonec jsem Alyson řekl, co se stalo v Afgánistánu a rozešli jsme se. Dlouho jsem nikoho nechtěl, ale když jsem potkal Marcuse, rozhodl jsem se, že nám dám šanci."
"Jsem rád, že jsi šťastný," pokusil se Kurt o upřímný úsměv, který se mu ale moc nepodařil. Blaine možná zapomněl a šel dál, ale Kurtovo srdce už navždy zůstalo v nemocnici v Kábulu. Občas měl nějaký ten úlet, ale od té doby nikdy s nikým nechodil. Stal se z něho táta na plný úvazek a hlavně na Blaina nedokázal zapomenout. To že on na něho zapomněl bez problému, příšerně zabolelo.
"Já taky. A co ty, který muž tě ulovil?" zeptal se Blaine s úsměvem a nevšiml si smutku, který se usadil Kurtovi ve tváři.
"Žádný," odpověděl zdravotní bratr prostě.
"Ale prosimtě. Neříkej, že sis nikoho nenašel," zavrtěl Blaine nevěřícně hlavou a stále se usmíval.
"Nenašel." Protože jsem tě nikdy nepřestal milovat. To Kurt ale nahlas neřekl, byl si jistý, že by tohle Blaine ani nechtěl slyšet.
"Ale-," nadechl se Blaine a chtěl něco povědět, poté ale zase zmlkl a napil se kávy.
U stolu se rozhostilo ticho. Kurt upřel pohled do země a Blaine se díval všude možně jen ne na muže, který před ním seděl. Usměv z Blainových rtů zmizel a lékař nemohl dostat z hlavy představu Kurta, který na něho několik let čekal.
"Už budu muset jít," zvedl se z ničeho nic Kurt. "Musím jít s Enisou na pravidelné vyšetření, jestli jí funguje správně protéza."
"Počkej," rychle se zvedl i Blaine a hodil na stůl peníze i s pořádným spropitným, protože neměl čas počítat drobné.
Kurta doběhl kousek za dveřmi. "Uvidíme se ještě? Jsem tu až do konce týdne."
"Já... já nevím, Blaine," zavrtěl Kurt hlavou. Před očima se mu objevovaly vzpomínky jedna za druhou a Kurt měl pocit, že se brzy udusí. Musel se tam odtud dostat pryč. Pryč od Blaina, od vzpomínek, do minulosti.
"Proč ne?" zeptal se zmateně Blaine a Kurt jen znovu zavrtěl hlavou.
"Musím jít, promiň." A s těmito slovy utekl pryč. Rychle vešel na nejbližší záchody a zavřel se do kabinky, aby ho nikdo neviděl. Hlavou se opřel o zeď a zhluboka oddechoval. Ne, nesmí se rozbrečet, nesmí. Trvalo mu několik let, než se smířil s tím, že už Blaina nikdy neuvidí a rozhodl se jít dál. A teď byl Blaine zpátky, byl pořád stejně krásný a Kurtovi přišlo, jako kdyby posledních pár let vůbec neproběhlo. Cítil se znovu jako kdyby mu bylo čtyřiadvacet a pracoval v Kábulu v nemocnici.
"Proč? Proč jsi se tu teď musel objevit?" Zašeptal Kurt a nemohl z hlavy dostat vzpomínku na to, jak se společně starali o Enisu a jak si vyměňovali polibky na chodbách, když si mysleli, že se nikdo nedívá.
Blaine zamířil na sesternu, protože si myslel, že tam Kurta najde, ale byly tam jen zdravotní sestry společně s Enisou, která jim zrovna něco vyprávěla a když Blaine vešel dovnitř, hlasitě vykřikla. "To je on!"
Všechny sestry se otočily a zadívaly se na Blaina, který stál nejistě mezi dveřmi. "Neviděli jste Kurta?" Zeptal se a pohled upřel na Enisu.
"Vždyť jste teď byli spolu," zamračil se dívka.
"Říkal, že spolu musíte na vyšetření kvůli protéze a někam zmizel."
"Teď? Vždyť jsme tam byli před týdnem," mračila se Enisa ještě víc.
"Aha. No, možná jsem mu špatně rozuměl. Tak díky. A rád jsem tě viděl prcku, strašně jsi vyrostla," ještě se usmál Blaine, než se otočil a zamířil pryč. Nechápal, proč mu Kurt lhal. Přemýšlel o tom celou cestu do hotelu a i poté co tam dorazil a napouštěl si vanu horkou vodou.
Během koupele vzpomínal na všechno, co společně zažili. Jak je věznili a nebýt Kurta, byl by se zbláznil, kolik lidských životů společně zachránili, na poslední rozloučení s Leslie, které Kurt připravil a první okamžik, kdy si uvědomil, že Kurta miluje. Bolestně sevřel víčka. Trvalo mu tak dlouho, než zapomněl a mohl jít dál a teď všechno bylo zpátky, jako kdyby se to stalo včera. Proč teď, když byl konečně šťastný?
Možná ale Kurta nikdy nepřestal milovat. Možná teď mají šanci. Možná...
THE END
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nixerwil Nixerwil | Web | 25. února 2012 v 14:12 | Reagovat

oh sakra, tak to je pořádně dobře otevřený konec ;) jaj, asi bych měla dýchat, že?

2 Domík Domík | Web | 25. února 2012 v 15:45 | Reagovat

[1]: To bys asi měla. Nádech, výdech... :)

3 Lely Lely | 12. června 2012 v 21:28 | Reagovat

Wow.. tohle je vážně úžasné, ale musím rozdýchat ten otevřený konec.. vážně sem doufama v happyend.. možná :) :D

4 Domík Domík | Web | 12. června 2012 v 23:49 | Reagovat

[3]: Jsem ráda, že se ti to líbilo :) A jiný než otevřený konec mi k téhle povídce prostě nešel. Chtěla jsem dát naději, aby mohli být spolu, ale happy end jsem tam prostě napsat nedokázala.

5 Káťule Káťule | Web | 2. října 2012 v 23:43 | Reagovat

téda, tak tahle povídka se čte úplně sama ;). A rozhodně je to jedna z nejsilnějších věcí, co jsem kdy četla :). Zamilovala jsem si Enisu :). A souhlasím s komenty před sebou - ten otevřený konec! Hltala jsem každé slovo epilogu a doufala, že hned příští věta bude obsahovat: 'Miluju tě!' :). Na druhou stranu ale rozumím, žes to zakončila takhle :). Nechceš třeba napsat pokračování? ;)

6 Domík Domík | Web | 3. října 2012 v 17:59 | Reagovat

[5]: Já si Enisu taky zamilovala, když jsem ji psala. Ten konec je otevřený schválně, happy end mi prostě napsat nešel, ale zase jsem chtěla, aby se ještě setkali. Pokračování jsem snad nikdy neplánovala, nevím, co bych tam psala. Díky za komentář :)

7 Janička Janička | Web | 10. února 2013 v 14:33 | Reagovat

Úžasný, nádherný, výborný. Nemám slov. Dokonalost. Nečekané zvraty. Zajímavé situace. Velmi originální téma. Jsem ohromena. Povídka se čte sama.
Hluboká poklona.

8 Domík Domík | Web | 11. února 2013 v 14:13 | Reagovat

[7]: Děkuju moc! Ani nevíš, jak člověka takovýhle komentář potěší :)

9 QueerQueen QueerQueen | 13. srpna 2013 v 23:14 | Reagovat

Tohle je konec ?? Božeee, to mi nesmíš dělat :D celou tvoji skvělou povídku jsem zhltla v jednom kuse !!! Úžasná ! akorát z toho budu smutná, vždycky mi smutek z povídky zůstane dlouho...aspoň díky za ten otevřený konec, můžu si domyslet happy end :)) Ale sakra, proč Blaine když nebyl už s Alyson nejel za ním ? Chce pěstí ? :-//

10 Kroupenka Kroupenka | 10. září 2013 v 18:04 | Reagovat

Úžasná povídka. Jsem ráda že jsem našla nějakou Klaine povídku, která se vůbec netýká Glee a střední školy, už mi to celkem lezlo na nervy. Nádherný příběh. Musím říct že ten konec naprosto chápu a od té doby co se dostali do zajetí jsem s happyendem nepočítala a jak Domi píšeš ani by mi sem neseděl. A už jenom čekat až bude další kapitola NJNŠ =o). Skvělá práce.

11 Domík Domík | Web | 11. září 2013 v 15:43 | Reagovat

[9]: Protože když se dozvěděl, že je "Kurt s rodinou" pryč, nedošlo, že je tím myšleno pouze Kurt s Enisou, ale myslel, že si Kurt našel někoho jiného a nechtěl se mu plést do života :)

[10]: Děkuju moc za komentář, jsem ráda, že se ti povídka líbila :) Jestli si chceš přečíst ještě nějakou Klaine povídku, která se neodehrává ve světě Glee, tak jsem napsala ještě Lásku nevyrobíš, kterou najdeš mezi jednorázovkami. Je to AU odehrávající se na dvoře Rudolfa II. ;-)

12 Karin Karin | 13. prosince 2016 v 22:52 | Reagovat

Bulím tak to jsem nečekala.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama