Love and War - 9.kapitola

23. ledna 2012 v 20:15 | Domík |  Love and War



"Kurte, Blaine, jste tam?" ozvalo se hlasité klepání na dveře, které Kurta probudilo. Zmateně se posadil na posteli a chvíli mu trvalo, než mu došlo, že se zvenku ozývá klepání na dveře a vedle něho klidně oddechuje nahý Blaine.
Rychle se rozvzpomněl, co se stalo a opatrně vylezl z postele tak, aby Blaine nevzbudil.
"Moment," natáhl si na sebe Blainovy nemocniční kalhoty, protože byly první, které mu přišly pod ruku a pootevřel dveře.
Zamračený výraz zdravotní sestřičky Ellie se změnil ve zmatený a překvapený.
"Ty jsi spal? A kde je Blaine?"
"Jo, museli jsme usnout. Kolik je hodin?"
"Už dvě hodiny o vás nikdo neslyšel a v nemocnici je absolutní blázinec. Jak jste proboha mohli jen tak usnout?"
"My no... Blaine potřeboval uklidnit, strašně ho vzalo to, co se stalo Leslie. Nebyl by schopný nic dělat."
"Fajn, tak ho ale teď vzbuď a koukejte se vrátit do práce, je tam strašně hodně zraněných."
"Hned jsem tam, ale Blaina budit nebudu, bylo toho na něho moc, potřebuje se prospat."
"Kurte, nemáme tam skoro žádné doktory."
"Ellie, já ho prostě budit nebudu! Nechci, aby se tam zhroutil."
"Jak myslíš," pokrčila rameny drobná blondýnka a odešla pryč. Nečekala, až se Kurt oblíkne, protože jí byla potřeba u zraněných.
Kurt se tam objevil o dvě minuty později. Pořád ještě byl od krve a potřeboval sprchu, ale nebyl na to čas, takže si jen umyl a vydezinfikoval ruce a vrhl se na ošetřování zraněných. Ellie nepřeháněla, nemocnice skutečně praskala va všech. Kurt se ihned dozvěděl, že zatímco s Blainem spali, došlo ještě k jedné krátké přestřelce, která ale přinesla další zraněné a každá z nemocnic byla narvaná k prasknutí. Nebyl dostatek lůžek, léků, obvazů ani doktorů.
Všichni zaměstnanci nemocnice byli otřesení z toho, co se stalo Leslie. Henry prý vyřizoval s vedením nemocnice převoz ostatků jeho ženy do Ameriky, aby ji mohli pohřbít a sám si vyžádal na čtrnáct dní dovolenou. Kurt věděl, že v tomhle případě by ho mohli služby i úplně zprostit, ale kdyby se něco stalo Blainovi, taky by taky dál pracoval, protože práce člověka zaměstná, aby nemohl tolik přemýšlet.
Jen jednou se Kurt podíval na pohotovost, kde se teď tísnili lidé, kteří už byli ošetření a normálně by si je nechali v nemocnici aspoň přes noc, ale už nebyla volná lůžka, a tak museli improvizovat. Kolem pobíhali zdravotní sestry s dekami v ruce, s lahvemi s vodou a obvazy a Kurt si poprvé všiml, že skutečně spíš dělá práci doktorů než zdravotních sester a bratrů.
"Potřebuju víc morfínu," zavolal na jednu ze zdravotních sestřiček, která přikývla a odběhla pryč. Vrátila se takřka vzápětí, aby Kurtovi naplnila injekční stříkačku.
"Potřebuješ ještě s něčím pomoc?" Zeptala se ho se slabým úsměv a když zavrtěl hlavou, tak přikývla.
"Kdyby něco tak mě zavolej. Ale už by to snad mělo být lepší, zranění nepřibývají. Díky bohu. Všechno totiž dochází, nemocnice na tohle nebyla připravená. Nemáme už skoro žádné obvazy a morfínu taky moc nemáme."
"Myslel jsem, že předevčíren se doplnily zásoby."
"To máš pravdu, ale s tímhle nikdo nepočítal."
"Kolik našich vojáků to odneslo?" zeptal se Kurt, zatímco dezinfikoval jedné mladé ženě ránu na hlavě. V tom všem zmatku ji někdo strčil na zem, až si rozbila hlavu. Kurt se bál, jestli nemá prasklou lebku nebo otřes mozku, ale nejdřív museli zastavit u všech krvácení a případě zjistit, jestli nemají nějaké vnitřní zranění či zlomeniny.
"Tři. Dva jsou vážně zranění a Dean to bohužel nepřežil."
"To je strašný," zavrtěl Kurt hlavou. Když viděl všude kolem sebe tu beznaděj, chtělo se mu až brečet. Nechápal, jak může na světě existovat tolik zla.
Zdravotní sestra zatím odběhla, protože jí volal doktor Smith, který vypadal unavený stejně tak, jako se Kurt cítil. Dvě hodiny spánku mu vůbec nepomohly. Za poslední týden toho naspal strašně málo a měl pocit, že každou chvíli zkolabuje. Ale nad tímhle teď nemohl přemýšlet, protože ho lidi potřebovali.
O dvě hodiny později už byl v nemocnici skoro klid. Spousta ošetřených byla puštěna domů s tím, že budou muset přijít na kontrolu, pokud měli něco vážnějšího než jen odřeniny. Podél zdí na chodbách byla vytvořena improvizovaná lůžka, kde byli uloženi ti, jejichž zranění nebyla vážná, ale nemohli je ani pustit domů.
Všude kolem byl slyšet tichý pláč lidí. Někteří nemohli spát, protože trpěli bolestmi, které nemohly odstranit ani léky, jiní plakali, protože přišli o své blízké. Celkem bylo hlášených jen v jejich nemocnici na 32 mrtvých, 48 vážně zraněných a takřka dalších 200 lidí, které ošetřili.
Kurt se unaveně posadil na zem a opřel se hlavou o zeď. Ještě dvě hodiny měl mít službu a přitom mu dělalo problém, aby nechal otevřené oči.
Teď když už byl v nemocnici klid, začal Kurt přemýšlet nad tím, co se stalo mezi ním a Blainem před pár hodinami. Nikdy nezažil nic tak moc intenzivního, nikdy ještě neviděl nikoho, kdo by ho tak moc potřeboval. Jako kdyby se měl Blaine rozpadnout na kusy, kdyby ho Kurt přestal líbat. Potřeboval v tu chvíli cítit, že není sám, potřeboval obejmout a cítit tělesné teplo. Ale nebylo to všechno? Kurt měl strach, že až se Blaine vzbudí, tak si uvědomí, že to byla chyba.
Mladý zdravotník zabořil obličej do dlaní a zavřel oči. Nevěděl, co má dělat. Jediné co mu zbývalo bylo počkat, až se Blaine vzbudí a promluví si.
"Hej," uslyšel Kurt vedle sebe tichý hlas a trhl sebou.
Blaine se na něho slabě usmíval. Pod očima se mu stejně jako Kurtovi rýsovaly temné kruhy a vypadal, že před chvílí brečel. Pomalu se vedle Kurta posadil a stejně jako on se zády opřel o zeď.
"Víš, že sis vzal moje kalhoty?"
"Vím, jsou mi trochu kratší, ale neměl jsem čas zjišťovať, čí jsou čí, byl tu blázinec."
"Měl jsi mě vzbudit."
"Potřeboval sis po tom všem odpočinout."
"Zvládl bych to."
"O tom nepochybuji, ale zvládli jsme to i bez tebe. Jak ti je?" zeptal se Kurt opatrně a podíval se Blainovi do očí.
"Hrozně. Nemůžu uvěřit, že je Leslie...," zajíkl se Blaine a když mu Kurt pevně stiskl dlaň, vděčně se na něho podíval. "A anvíc nemůžu pořádně chodit," tentokrát Blaine zčervenal a podíval se do země.
"Ou," došlo Kurtovi, na co Blaine naráží. "To se ze začátku stává." Chtěl dodat, že si časem, zvykne, ale rychle tu větu spolkl, než mu přišla na jazyk, protože Kurt nevěděl, jestli ještě nějaké příště bude.
"Ale časem se to zlepší ne?" slabě se usmál Blaine a Kurt se na něho překvapeně podíval. V těle se mu rozlilo příjemné tepo a bylo to, jako kdyby mu spadl z ramenou balvan, o kterém ani nevěděl, že ho tam má.
"Určitě," slabě se na Blaine usmál a když mu kudrnatý doktor položil hlavu na rameno, objal ho kolem pasu a nechal ho, aby mu smáčel nemocniční úbor slzami.
"Ššš, to bude dobré," šeptal mu Kurt do ucha.
"Já vím," odpověděl mu Blaine potichu. "Protože mám tebe."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 13. prosince 2016 v 14:35 | Reagovat

Moc pěkné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama