Love and War - 7.kapitola

23. ledna 2012 v 20:12 | Domík |  Love and War



Další týden v nemocnici proběhl v klidu. Blaina až napadlo, že je ten klid podezřelý. Jako kdyby byl předzvěstí něčeho špatného, ale rychle tu myšlenku zahnal. Nemohl myslet pesimisticky, to by to tady rovnou mohl zabalit a jet domů.
Protože byla Emily pořád nemocná, celý týden sloužil s Kurtem, který už pomalu začínal vypadat jako zombie a Blaine o něho začínal mít strach. Byl na nohou každý den aspoň dvanáct hodin a v takovémhle stavu nemohl být u operací moc platný, pokud by se něco zvrtlo.
"Kdy se vrací Emily do práce?" zeptal se Kurta, když ráno společně nastoupili. Modrooký mladík měl temné kruhy pod očima a vůbec nevypadal zdravě.
"Snad by se měla vrátit už zítra," slabě se usmál Kurt a udělal si silné kafe, aby ho alespoň něco postavilo na nohy.
"Díky bohu. Ne že by se mi s tebou nesloužilo dobře," podíval se Kurtovi do očí a usmál se, "ale nerad bych, abys mi tu vyčerpáním zkolaboval."
"Tak bys mi dal kdyžtak dýchání z úst do úst," mrkl na něho Kurt a Blaine zrudl jako rajče.
"Ježiš, promiň, nechtěl jsem tě přivést do rozpaků nebo aby ti bylo nepříjmně, opravdu se omlouvám."
"To je dobrý," snažil se Blaine usmát a nedat na sobě najevo, co s ním Kurtova slova dělala.
V posledních dnech se hodně zblížili a Blaine se přistihl, že na Kurta nemůže přestat zírat. Když spolu mluvili, tak byl nervózní a měl neustále zvláštní pocit v žaludku a když se náhodně dotkli, celým jeho tělem jako kdyby projel elektrický proud.
Zrovna dnes ráno nemohl Kurta přestat sledovat, když vylezl jen v ručníku ze sprchy a začal se oblékat. A i Blainovo tělo na Kurta reagovalo úplně jinak, než na kohokoli kdy dřív. Blaine si to nejdřív nechtěl přiznat, ale Kurt ho přitahoval, hodně přitahoval.
To, jak měl jemné ruce i přesto, jakou dělal každý den práci, ho fanscinovalo, nemohl se vynadívat do těch modrách studánek, které se na něho neustále usmívaly a Kurtův úsměv... Když si na něho vzpomněl, nevědomky se začal úsmívat.
"Na co myslíš?" zeptal se ho Kurt, který se posadil vedle něho na gauč a Blaine sebou trhl. "Promiň, nechtěl jsme tě vyrušit z tranzu, ve kterým jsi byl," usmál se tím svým krásným úsměvem a Blaine měl v tu chvíli hroznou potřebu ho políbit.
"Ale na nic," mávl nad tím Blaine rukou a pohled zabořil do země.
"Hej, jsi v pořádku? V posledních dnech mi připadáš takový zvláštní," zeptal se ho jemně Kurt a položil Blainovi ruku na koleno.
"Jo. Jen je toho asi na mě trochu moc."
"Moc čeho? Práce?"
"Práce, Alyson by se pořád jen hádala," zavrtěl smutně hlavou a ucítil, jak mu Kurt povzbudivě stiskl koleno.
"Určitě se to zlepší, uvidíš."
"Nemyslím si, ale díky. Přijde dnes za Enisou Amina?" Zeptal se Blaine, aby změnil téma hovoru.
"Dnes myslím ne. Nemluvil jsem s ní, ale Enisa mi říkala, že snad dneska babička nepřijde. Pořád se divím, že nakonec vzala tak dobře to, že jí rodiče umřeli."
"Amina jí vysvětlila, že jsou v nebi nebo tak něco. A hlavně má pořád tu babičku, ke které se může vrátit. Mluvil jsem s Leslie a vypadá to, že jí budeme moc brzy pustit, už nemá skoro žádné bolesti a léků bere málo."
"To je dobře. Jen mě mrzí, že jí pojištovna neproplatí protézu, je to strašné."
"Já vím. Když jsem to předevčíren zjistil, úplně mi zatrnulo. Mám chuť jí to pořídit ze svého."
"Úplně mi mluvíš z duše, víš to?" Usmál se na něho Kurt a musel se přemáhat, aby Blainovi nezíral na rty. Nikdy v životě nepoznal nikoho, kdo by ho tak strašně moc přitahoval. Jeho nezbedné kudrnaté vlasy, roztomilý úsměv. A když se několik dní neoholil, narostlo mu strniště, se kterým vypadal tak neuvěřitelně sexy, že měl Kurt chuť zatáhnout ho do první prázdné místnosti.
"Čau kluci," vešla do místosti Leslie s úsměvem na rtech a postavila si vodu na kafe.
"Předpokládám, když vidím tvůj výraz, že operace dopadla na výbornou."
"Všechno šlo hladce, ten muž se plně uzdraví. Miluju, když můžu rodinám oznamovat dobré zprávy."
"Kdo by to nemiloval. Ale oznamovat ty špatné, je na doktořina jedna z těch nejtěžších věcí."
"To máš pravdu, absolutně to nenávidím."
"Já taky. Život neni fér. Není nic horšího, než oznámit rodičům, že přišli o dítě. Na druhou stranu tady si člověk na špatné zprávy zvykne."
"Já si na to nezvyknu asi nikdy," zavrtěla Leslie hlavou, zalila si kafe a posadil se ke klukům.
"Dnes koukám na pohotovosti máte klid."
"Díky bohu za to," unaveně se usmál Kurt.
"To tady není jiná sestra, která by tě zaskočila?"
"Ve středu si za mě vzala službu Ellie, ale to jsem skončil u operace, takže jsem tu stejně byl deset hodin. A den předtím šestnáct. Doufám, že dostanu aspoň den volna, jinak brzo umřu."
"To se nedivím."
"Henry je v práci?"
"Jo. Zrovna dělají venku něco před nemocnicí."
Jen co to Leslie dořekla, z venku se začala ozývat střelba, kterou následoval křik vyděšených lidí.
"Proboha, co se to děje?" Nadskočil Kurt a podíval se na Blaina.
"Henry!" Vykřikla najednou Leslie a než jí kterýkoli z nich stihl zastavit, vyběhla ze dveří.
"Leslie, stůj," zavolal za ní Blaine a okamžitě vyběhl za ní, následovaný Kurtem.
"Blaine, stůj," chytil ho Kurt pevně.
"Musím pro ní," zavrtěl Blaine hlavou a snažil se Kurtovi vytrhnout.
"Venku se střílí, nemůžeš tam jít."
"Je tam Leslie," zakřičel zoufale na Kurta, který sevřel stisk. "Prosím, oni ji zastřelí," zoufale vrtěl hlavou, ale Kurt ho nepustil. Věděl, že kdyby Blaine vyběhl ven, mohli by ho zastřelit. A to nemohl dopustit. Prostě nemohl.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama