Love and War - 6.kapitola

23. ledna 2012 v 20:11 | Domík |  Love and War


Přesně jak Blaine tušil. Když se zeptal druhý den malé Enisy na maminku a tatínka a kde bydlí, tak začala holčička brečet s tím, že chce domů za maminkou a nedokázala pochopit, že Blaine nemůže její maminku najít, dokud mu neřekne, kde zhruba bydleli.
Hned ráno zavolal Leslie, která domluvila s Henrym, že se jim zkusí podívat do evidence obyvatelstva, kolik Enis v Kábulu žije. Věděl, že tim kazí Leslie volno, které určitě nechtěla trávit prohledáváním nějakých kartoték a počítačových programů, ale kolegyně ho ujistila, že to chápe a sama by tomu dítěti ráda nějak pomohla.
"Mně je to tak líto," zadržoval Blaine slzy, když pozoroval spící dívku. Museli ji dát prášky na uklidnění, protože začala být pomalu hysterická a po chvíli naštěstí usnula. Doufal, že až se probudí, tak už na tom bude líp, ale aspoň Blainovi řekla, že s maminkou bydlely blízko obchodu se zvířátky a těch v Kábulu nemohlo být zas tolik.
"Úplně mi trhalo srdce, jak brečela," promluvil Kurt, který stál vedle něho.
Oběma měla za pár hodin konečně končit šestnáctihodinová směna a těšili se do postele, protože už byli oba unavení a modlili se, aby nebyl nějaký poplach a nenahrnula se jim sem spousta pacientů. Blaine si byl takřka jistý, že by při operaci usnul.
"Skutečně se modlím, abychom našli její rodiče živé a zdravé. Nebo kohokoli z její rodiny, kdo by se o ni mohl postarat."
"To já taky. Jenže v takovýhlech případech si vždycky říkám, že Bůh neexistuje, protože kdyby existoval, tak by nedovolil, aby tak moc trpělo malé nevinné dítě," zavrtěl Kurt smutně hlavou a Blaine se o něho opřel.
"Pojď, jdeme na vizitu, už máme zpoždění," drcl do Kurta, který přikývl a poté se vydali obejít pacienty.
O patnáct minut později Blainovi zazvonil telefon a on ho rychle zvedl, když zjistil, že mu volá Leslie.
"Ano, Leslie?"
"Myslím, že jsme to našli, Blaine. Henry si je takřka jistý, že se jedná o pětiletou Enisu Bakhír a bydlet by měla blízko obchodního centra, které vybuchlo. Henry už ví přesnou ulici i číslo domu. Ale bohužel nemám jinak dobré zprávy. Oba její rodiče zahynuli při tom výbuchu, její otec dokonce přímo u nás v nemocnici, matka ve Svatém Kryštofu."
"Bože můj, to je příšerné."
Nemohl se ubránit slzám a bylo mu jedno, že ho Kurt zmateně pozoruje.
"To mi povídej. Ale mysleli jsme s Henrym, že odpoledne zkusíme zajít na místo, kde bydleli. Je tam hlášená ještě Enisy babička, třeba tam bude a aspoň ona se bude moci o dívku postarat."
"Alespoň někdo z rodiny. Ale počkejte, až budu mít po práci, chci jít s váma."
"Blaine, jsi už 13 hodin na nohou, jdi se vyspat."
"Ne, Les, chci jít s váma, to zvládnu, vyspím se pak."
"No dobře, jak myslíš. Ještě ti zavolám, ano?"
"Dobře. A děkuju. Hlavně Henrymu."
"Vyřídím mu to," odpověděla Leslie a zavěsila.
Blaine se otočil na Kurta, který ho celou dobu pozoroval a smutně se usmál.
"Její rodiče jsou mrtví. Oba zemřeli při tom výbuchu. Přesněji řečeno asi na následky výbuchu. Její otec zemřel dokonce tady u nás."
"O můj bože. Chudák dítě. Jak jí tohle oznámíme? Vždyť to... Pane bože."
"Ale měla by mít žijící babičku. Odpoledne tam půjdu s Leslie a Henrym. Snad aspoň ta bude živá a postará se o Enisu."
"Půjdu s váma."
"Měl by ses vyspat, Kurte."
"Že zrovna ty jsi ten, kdo mi může něco takovýho říkat."
"Dobře, asi máš pravdu. Jestli chceš můžeš jít s námi."
"Díky," slabě se usmál zdravotník.

"Jste si jistí, že je to tady?" Rozhlédl se Blaine kolem sebe, když se objevili společně s Henrym, Leslie a Kurtem kousek od obchodního centra.
"Určitě, povídej," ukázal Kurt na konec ulice, kde nad jedním z ocbhodů visel nějaký nápis v arabštině a z jedné strany u něho byl obrázek kočky a z druhé psa.
"Ok, tak jdeme," kývl na ně Henry a zazvonil na dveře, kde měla Enisa s rodinou bydlet. Ještě než tam došli, tak se dohodli, že nechají mluvit Henryho, protože jeho arabština byla mnohem lepší než jejich.
Už si mysleli, že nikdo není doma, protože nikdo neotvíral, ale nakonec uslyšeli za dveřmi kroky a dveře se poté nepatrně pootevřely, takže se jim naskytl výhled na starou ženu, která byla zahalena v šátku, tak jako chodily zahalené všechny arabské ženy, a tak jak chodila po ulici zahalená i Leslie a ostatní doktorky a sestry z nemocnice. Bylo to tak pro ně mnohem bezpečnější. Bez šátku by moc poutaly pozornost a jeden nikdy nevěděl, odkud a kdy se vynoří povstalci.
"Co chcete?" Zeptala se žena arabsky, protože ihned poznala, že to jsou cizinci.
"Dobrý den. Jste Amina Bakhír?" Zeptal se Henry arabsky a žena mlčky přikývla.
"Jdeme za vámi kvůli vaší vnučce Enise," vysvětlil jí a Kurt házel tázavé pohledy na Blaina, protože kromě jmen a dobrý den nerozumněl ani slovu.
"Je naživu?" Zeptala se žena a Henry přikývl.
"Leží v nemocnici zřizované Červeným křížem," odpověděl Henry. Stará žena v tu chvíli otevřela dveře dokořán a s pláčem se mu vrhla do náručí.
"Děkuji ti, Alláhu, děkuji," klekla si na zem, když Henryho pustila a začala se modlit. Kurt s Blainem vyměnili zmatené pohledy. Věděli sice, že tady jsou lidé mnohem silněji věřící a celkově je islám úplně odlišný od křesťanského světa, ve kterém žili oni, ale tohle je dost překvapilo.
Když žena ukončila modlitbu, znovu Henryho objala a začala rychle drmolit arabsky, takže ani Blaine neměl tušení, o čem mluví. Ale Henry evidentně ano, protože jí neustále odpovídal a přikyvoval.
"Obávám se ale, že vám musím ještě něco povědět," smutně se Henry podíval na sterou ženu a Blaine se konečně chytil v konverzaci.
"Co, mladý muži? Je má vnučka v pořádku?"
"To je právě ono. Moje manželka nebo její kolegové by vám k tomu asi dokázali povědět víc, ale nejsou tak dobří v arabštině. Vaší vnučce při výbuchu bomba částečně utrhla nohu a protože by jinak zemřela, museli ji tu nohu amputovat. Je mi to velmi líto."
"Moje malá holčička," tekly po tváři staré ženy slzy. "Odvedete mě za ní? Prosím. Už kromě mě nikoho jiného nemá. Rodiče její matky jsou už oba mrtví a můj muž zemřel před třemi lety."
"Samozřejmě," přikývl Henry a když čekali, než se žena převlékne, vyložil ostatním celý rozhovor. Kurtovi po tvářích tekly slzy. Ani netušil, jestli to bylo dojetím z toho, že našli babičku Enisy nebo smutkem z toho, že ta stará žena je její jediná zbylá příbuzná, která by se o ni mohla postarat.
Blaine Kurta jemně objal a sevřel jeho dlaň ve své. "Teď už bude všechno v pořádku. Hlavní je, že jsme ji našli."
"Já vím," přikývl Kurt a zahanbeně si setřel slzy.
Společně s Aminou se poté vydali do nemocnice, kde všichni čtyři zažili jedno z nejdojemnějších setkání ve svém životě. Stará žena měla už problém s chůzí, ale když uviděla svou malou vnučku, rychle k ní doběhla, jako kdyby jí bylo dvacet.
"Babičko," rozplakala se dívka štěstím, když jí stará žena sevřela v náručí.
"Myslím, že bychom je měli nechat chvíli o samotě," usmála se Leslie na kluky a ti přikývli.
Leslie s Henrym se vydali na kafe a Kurt s Blainem se postavili kousek od dveří. Na obou byla znát únava, protože byli už skoro dvacet hodin na nohou, ale tohle jim za to stálo. Každý podobný příběh, který měl šťastný konec, jim dával naději a sílu v jejich príci pokračovat.
"Bude se mi po Enise stýskat, až jí pustíme," přiznal Kurt a slabě se usmál.
"Mně taky. Ale dřív než za čtrnáct dní to nebude, takže si jí tu ještě užijeme, nemusíš se bát," mrkl Blaine na Kurta a společně se vydali za Leslie a jejím manželem, protože i oni potřebovali kafe jako sůl.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 13. prosince 2016 v 14:02 | Reagovat

Ještě že našli babičku.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama