Love and War - 5.kapitola

23. ledna 2012 v 20:10 | Domík |  Love and War



Kurt s Blainem společně nastoupili na noční, kterou si vzal Blaine za Leslie. Blaine se na společnou službu hrozně těšil, i když ani pořádně nevěděl proč. Ale musel uznat, že jim to při práci skvěle klapalo a pracovalo se mu s Kurtem líp, než s ostatními zdravotními sestrami. Blaine si byl na 100 % jistý, že kdyby Kurt chtěl, tak by si ještě teď mohl vydělat na vysokou a jít studovat doktořinu, protože by z něho byl skvělý doktor.
"Asi se nemusím ptát, jestli si dáš kafe, co?" Usmál se Kurt a zapl varnou konvici.
"To skutečně nemusíš. Pořádnýho turka uvítám, když budu šestnáct hodin na nohou. Alespoň že teď budu na pohotovosti, dneska v noci to vypadá, že snad bude klid."
"To doufám, protože Emily je nemocná, takže tu těch šestnáct hodin budu nejspíš muset tvrdnout taky."
"Moje zdravotní sestra je nemocná? Odkdy?"
"Před chvíli jsem potkal doktorku Kelly. Prý poslala Emily do postele, aby nenakazila pacienty. Asi chytila chřipku a znáš to. Tady se šíří úplně jiný typ než u nás ve Státech, takže jí ta nemoc asi pořádně skolila a pár dní si poleží."
"No, to je teda radost."
"Povídej mi o tom, protože já si budu muset brát víc směn, ne ty," zašklebil se Kurt a Blaine soucitně pokýval hlavou.
"Ale tak budeme mít aspoň hodně služeb spolu, tak to snad nebude tak hrozný, ne?" usmál se na Kurta a ten s úsměvem přikývl.
"Jediný světlý bod budoucího týdne."
"Asi se začnu červenat," zasmál se Blaine a Kurt na ně s úsměvem mrkl.
"To bys teda měl. Ááá, voda se nám uvařila," zalil jim Kurt oběma kafe.
"Sladíš?" zeptal se, když si sám sobě hodil do kafe dvě lžičky cukru a zamíchal ho.
"Čtyři lžičky, díky."
"Kolik že? To chceš dostat infarkt nebo co?" pobaveně se na Blaina podíval.
"Když tohle kafe se prostě nedá pít, pokud není dostatečně sladký, aby to přebilo tu hnusnou chuť."
"No, něco pravdy na tom bude," přpustil Kurt, osladil Blainovi kafe a opatrně mu hrnek donesl, aby kafe nevylil a neopařil se.
"Díky," usmál se na něho Blaine a když si od Kurta kafe vzal, jejich prsty se setkaly. Tělem kudrnatého muže proběhlo zachvění od kořínků vlasů až po konečky prstů na nohou. Zmateně se zůstal dívat na Kurta, který mu pohled opětoval a na pár vteřin se v místnosti rozhostilo ticho.
"No, ehm, asi bych se měl jít podívat, jeslti venku nečekají nějací pacienti," ozval se poté Kurt, otočil se na patě a odešel ke dveřím, kde s úlevou zjistil, že tam čeká pacient, tak ho ihned pozval dál a jelikož Kurt nevěděl, co muži bylo, protože mluvil arabsky a on mu rozumněl každé páté slovo, poslal ho rovnou za Blainem.
V duchu si Kurt vynadal, že si zapomněl na pokoji anglicko-arabský slovník, protože se mu v posledních dnech dost hodil. Občas bylo hodně těžké pacienty ošetřit a zjistit jim, co je bolí a trápí, když neuměli ani slovo arabsky. Kurt měl sice před odletem do Afgánistánu absolvovat kurz arabštiny, ale protože jeho odlet o měsíc posunuli, už to nestihl a teď se tu trochu plácal. Ale díky bohu měl Blaina, který na tom byl mnohem lépe a i když s obtížemi, tak se rukama nohama vždycky nějak domluvil.
Blaine se od muže dozvěděl, že venku upadl a udělal si něco s nohou, Lékař ho ihned poslal na rentgen, kde se zjistilo, že si muž nalomil lýtkovou kost, takže mu Blaine nohu zasádroval a zavolal mu sanitku, aby ho odvezla domů. Normálně by mu ještě dal berle, ale v nemocnici jich byl nedostatek. Vlastně jako skoro všeho.
To byl další rozdíl od nemocnic v USA. Tam měli doktoři všechno vybavení, které potřebovali a navíc tunu dalších zbytečností, jejich využití bylo silně nepravděpodobné. Tady bylo vybavení mnohem horší a často se stávalo, že byl nedostatek i základních věcí, třeba obvazů.
Co tady ale chybělo na vybavení, to tu nahrazovalo odhodlání doktorů, jejich šikovnost a hlavně to, že zde všichni pracovali srdcem. Každý jednotlivý doktor i zdravotní sestry tu byly pro nemocné ve dne v noci. Kdykoli něco potřebovali, tak tu pro ně byli, protože pro ně nebyla doktořina práce, bylo to pro ně poslání.
"Je neuvěřitelné pozorovat tě při práci, víš to?" slabě se usmál Kurt, když Blaine dovyšetřil další pacientku, která přišla s bolestmi břicha a Blaine zjistil, že má zánět slepého střeva.
"Proč?" s úsměvem se na něho otočil Blaine a dopil teď už studené kafe.
"Já nevím. Vypadáš, jako kdybys byl v jiném světě. Jako kdyby nic kromě pacienta v tu chvíli neexistovalo. Všiml jsem si toho, už když jsme operovali tu těhotnou ženu. Mimochodem, než Leslie odešla, tak mi řekla, že svého syna dneska poprvé sama kojila. Když tohle člověk slyší, skutečně si uvědomuje, jak moc je jeho práce důležitá, nemyslíš?"
"To ano. Nevyměnil bych doktořinu za nic na světě."
"Já svoji práci taky ne."
"A nepřemýšlel jsi někdy, že by sis našetřil peníze a dodělal si školu?"
"To víš, že přemýšlel, ale zdravotní bratři jsou taky potřeba."
"To máš pravdu. Bez vás bychom my doktoři byli ztracení."
"S tím musím jedině souhlasit," usmál se Kurt a Blaine se slabým smíchem zavrtěl hlavou.
"Přemýšlel jsem. Zítra ráno, až se Enisa probudí, tak se jí znovu zkusím zeptat na její rodinu. Třeba si vzpomene, kde bydleli nebo to aspoň dokáže zhruba popsat. A zeptám se Henryho, manžela Leslie, jestli by nemohli projet databází, kolik petiletých holčiček jménem Enisa s Kábulu žije. Bude jich sice asi hodně, ale třeba to aspoň nějak pomůže."
"Tobě hodně přirostla k srdci, že?" usmál se Kurt a Blaine přikývl.
"Nedělej, že tobě ne."
"Mně taky. Strašně bych jí chtěl nějak pomoci."
"Já myslím, že velká pomoc je už jenom ta, že tu pro ni jsme."
"To je pravda. Nebude mít jednoduchý život. Proplácí vůbec zdejší pojišťovny protézy?"
"Netuším. Ale snad jo."
"Bez ní bude mít život ještě těžší."
"Já vím. A celkem se bojím toho zítřka. Na rodinu jsem se jí ptal jen jednou a pak celou dobu strašně brečela, že chce za maminkou. Bojím se, že teď bude reagovat podobně," zavrtěl Blaine hlavou, posadil se vedle Kurte na malý gauč a zavřel oči. Když ucítil Kurtovu dlaň na své, znovu mu tělem projelo zvláštní, ale příjemné chvění. Otevřel oči a všiml si, že se na něho Kurt povzbudivě usmívá.
"Všechno dopadne dobře, určitě," jemně hladil Blaine palcem po dlani a Blaine mu úsměv oplatil.
"Musí."

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 13. prosince 2016 v 13:46 | Reagovat

Doufám že ty holčičce najdou rodiče.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama