Love and War - 4.kapitola

23. ledna 2012 v 20:09 | Domík |  Love and War



Ve nemocnici byl v posledních pár dnech klid a Blaine si ho užíval, dokud mohl. Po dlouhé době se pořádně vyspal a když nastupoval do služby, na rtech mu pohrával jemný úsměv.
"Dobré ráno," usmála se na něho Leslie, která měla namířeno na pohotovost a v ruce si nesla silnou kávu.
Každý z doktorů si tu brzy navykl pít silné kafe, aby vydržel stát tak dlouho na nohou a i po několika hrncích kafe padali do postelí naprosto vyčerpaní. Včera když se vrátil ze služby, tak našel Kurta spát na posteli ještě v zakrváceném oblečení. Nebyl ani schopný se převléci a vysprchovat. Prostě odpadl. Zrovna chudák schytal náročnou operaci, která se protáhla na několik dlouhých hodin, protože nastaly komplikace. A poté toho moc nenaspal, protože mu brzy začínala služba další.
"Dobré ráno," zářivě se na ni usmál Blaine.
"Ty máš dneska nějak moc dobrou náladu," podivila se jeho kolegyně a kamarádka.
"Konečně jsem se pořádně vyspal."
"Tak to chápu. A závidim. Já jsem nějak nemohla usnout."
"Trpíš nespavostí? Předepíšu ti na to prášky, jestli chceš."
"Můžu si je předepsat sama," zasmála se a pokračovala, "Ale nespavostí netrpím. Jen mi v hlavě vrtalo, co bude s tou holčičkou, až jí pustíme. Neznáme její příjmení, protože si ho nepamatuje a nemůžeme tím pádem kontaktovat její příbuzné, jestli nějaké má. Vypadá to, že skončí v dětském domově."
Blaine ihned posmutněl a přikývl. "Já vím. Pořád doufám, že ji tu sem přijde někdo hledat."
"To já taky. Stačí, že přišla o nohu."
"Jo. Po vizitě se za ní skočím podívat, už je to taková naše tradice," usmál se a Leslie mu úsměv oplatila.
"Tak to utíkej. Já si jdu vypít kafe a počkat, až se ten můj chlap vrátí z mise. Teď by měl mít dva dny volno, tak se těším."
"Takže předpokládám, že zítra nepracuješ."
"Bohužel jo, nemám záskok."
"Mám tě zaskočit?"
"To bys vážně udělal? Budeš mít pak ale šestnáctku ne?" zeptala se staroslivě a Blaine nad tím mávl rukou.
"Nebude to tady ani poprvé, ani naposledy."
"Děkuju moc, Blaine. Jsi zlatý," opatrně ho objala, aby ho nepolila kafem.
"Neni zač. Zasloužíte si s manželem nějaký čas pro sebe," mrkl na ni a vydal se zkontrolovat paicenty.
O půl hodiny později už Blaine mířil za malou Enisou. Stala se pro něho v nemocnici takovým světlem a ač si to nechtěl přiznat, i jakousi náhradou za jeho dceru. Aspoň někomu zde mohl dávat lásku, protože ta holčička jí potřebovala. Bolesti se jí sice už trochu zmenšily, ale stejně se občas v noci budila a oni ji museli píchnout více morfínu.
Ve dveřích se Blaine zarazil a po tváři se mu roztáhl úsměv. Enisa ležela na posteli, objímala plyšáka, kterého jí dal před pár dny a vedle ní na posteli spal Kurt. Dívka k němu byla schoulená do klubíčka a vypadala, že spí naprosto klidně. Když však Blaine vešel dovnitř, otočila se a usmála se na něho.
"Ahoj Blaine," pozdravila ho anglicky a Blaine jí s úsměvem odpověděl. Ani nevěděl proč, ale začal Enisu učit základy angličtiny. Myslel si, že by se jí třeba jednou mohly hodit a alespoň jí nějak zabavil. A ona naopak učila jeho arabštinu. Ne sice úmyslně, ale každý rozhovor s ní mu pomáhal a naučil se nějaké nové slovo.
"Ahoj kočko," usmál se na ni a posadil se na židli vedle postele.
"Kurt tu usnul," vysvětlila mu arabsky, protože i když jí bylo jen pět, bylo jí jasné, že se na to Blaine zeptá.
"Vidím," přikývl. "Musím ho vzbudit."
"Proč?" Zeptala se a pohladila spícího Kurta po vlasech.
"Musí jít spát do mojí postele," vysvětlil jí s úsměvem.
"Do tvojí?" Zeptala se dívka zmateně. "On nemá svojí postel?"
Blainovi v tu chvíli došlo, že použil špatné slovo a rozesmál se. "Do jeho jsem myslel."
"To je škoda, hezky hřeje," usmála se dívka a pevně v náručí sevřela plyšáka."
"On se ti vrátí, neboj," usmál se Blaine a pohled mu padl na klidně oddychujícího Kurta. Ta služba ho musela pořádně utahat. Byl tu už čtrnáct dní, ale jemu samotnému trvalo měsíc, než si na ten chaos tady zvykl.

"Blaine, máš telefon," vešla do místnosti jedna ze zdravotních sester a usmála se na Enisu.
"Díky, hned si ho půjdu vzít," přikývl a otočil se na holčičku. "Ještě přijdu," dal jí pusu do vlasů a rychle odběhl pryč.
"Prosím, Anderson," představil se do telefonu.
"No konečně, co ti tak trvalo?" Ozval se v telefonu hlas Alyson a Blaina veškerá dobrá nálada přešla.
"Ahoj Alyson," zabručel.
"Malá má teplotu, zase. Blaine, už to nezvládám, pořád brečí, několik dní jsem se pořádně nevyspala. Zatímco ty se někde flákáš na druhý straně světa, tak-"
"Já se tu neflákám, já tu zachraňuju lidské životy," odpověděl jí otráveně.
"-já se tu starám o naší dceru... A já podle tebe nic nedělám?" Vyjela na něho.
"To jsem přece neřekl," ohradil se Blaine. Už měl těch jejich společných hádek po krk. Přišlo mu, že se Alyson chytala každého slova a v těch hádkách se vyloženě vyžívala.
"Ale aspoň že ti za to dobře platí. Objednala jsem nám novou postel, ta stará už se mi nelíbila. Pozítří by ji měli dovézt a smontovat."
"Vždyť jsme si tu postel kupovali, když jsme se stěhovali."
"Už se mi nelíbila, snad si jednou můžu udělat malou radost, ne?" Vyštěkla na něho a Blaine to nekomentoval, i když novou postel za malou radost rozhodně nepovažoval.
"A taky jsem koukala na ty domky na předměstí. Mají tam pěkné a nejsou moc drahé. Pokud se uskromníme, tak to zvládneme."
"Alyson, teď není vhodná doba bavit se o koupi domu. Ten telefon z Ameriky stojí majlant."
"Ty se mnou snad vůbec nechceš mluvit."
"To není pravda," povzdychl si, i když to pravda byla.
"Jasně. Víš co, nebudu tě už dál obtěžovat," prskla do telefonu a s něčím praštila, načež se ozval v dálce dětský pláč. "No super, teď se ještě probudila Lucy. Musím jít."
"Dej jí za mě pusu, dobře?" Okamžitě jeho hlas změkl, když zmínila jejich dceru.
"Dám," odpověděla mu a bez rozloučení zavěsila.
Blaine se na chvíli opřel zády o zeď a zavřel oči. Nedokázal si představit, že se k Alyson za tři a půl měsíce vrátí a budou spolu. Být bez Lucy mu trhalo srdce a každý den ho ta vzdálenost mezi nimi ubíjela, ale Alyson mu vůbec nechyběla. Občas se mu zastesklo po jejím starém já, které ho vždycky utěšilo a zvedlo mu náladu, tahle Alyson byla ale úplně jiný člověk.
Pomalu se vrátil zpátky za Enisou, která zrovna poskakovala plyšákem Kurtovi po zádech.
"Jak ho to může neprobudit?" Usmál se potichu sám pro sebe a naklonil se k němu. "Kurte, vstávej, musíš jít k sobě do postele," zašeptal mu do ucha a spící mladík se zavrtěl.
"A kde jsem teď?" Zamumlal stále se zavřenýma očima.
"U Enisy. Musel jsi tu usnout."
"Kdy mi začíná služba?" Zeptal se rozespalým hlasem a otevřel oči.
"Až za pár hodin, jdi se v klidu prospat."
"Díky bohu," posadil se na posteli a usmál se na dívku, která mu mávala před nosem s plyšákem.
"Jdi, mazej se vyspat. Enisa taky potřebuje odpočívat," vyhnal modrookého mladíka z postele a usmál se na holčičku, která vůbec nerozumněla, o čem spolu mluví.
"Dobrou," popřál Kurt Enise anglicky dobrou noc, což byla jedna z mála věcí, kterým už rozumněla.
"Dobrou noc," odpověděla mu špatnou angličtinu a dala mu pusu na tvář.
Když Kurt odešel, Enisa si v posteli lehla a plyšáka sevřela v náručí. Blaine u ní chvíli zůstal a když viděl, že usíná, chtěl odejít, ale holčička ho zastavila.
"Zazpíváš mi?" Zeptala se, ale Blaine jí nerozumněl. Chvíli se mu snažila vysvětlit, co po něm chce a Blaine nakonec pochopil.

Sleep, baby, sleep
Your father tends the sheep
Your mother shakes the dreamland tree
And from it fall sweet dreams for thee
Sleep, Enisa sleep
Sleep, Enisa, sleep

Začal zpívat Enise ukolébavku, kterou zpíval několikrát Lucy a jemu samotnému ji zpívala jeho maminka, když byl malý. Zpíval potichu, takřka neslyšně, přesně tak potichu, že dívka usnula ještě dříve, než píseň dozpíval.

Sleep, baby, sleep
Our cottage vale is deep
The little lamb is on the green
With snowy fleece so soft and clean
Sleep, Enisa, sleep
Sleep, Enisa, sleep

Chvíli ji pzoroval, jak klidně spí a v duchu se rozhodl, že až se vzbudí, znovu se jí zkusi zeptat, kde bydlela a doufal, že by mu tenkrát mohla dát bližší popis. Chtěl její rodinu najít stůj co stůj, protože si ta holčička v žádném případě nezasloužila skončit v dětském domově. Ne v Afgánistánu. O zdějších domovech nebo spíše sirotčincích nic pozitivního ještě neslyšel a ta holčička mu za ty necelé tři týdny, co tu byla, hrozně přirostla k srdci. Přál jí šťastný konec, aspoň částečný, když už byla po zbytek života odsouzena k nošení protézy.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 13. prosince 2016 v 13:42 | Reagovat

Alyson je kráva.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama