Love and War - 3.kapitola

23. ledna 2012 v 20:07 | Domík |  Love and War



Kurt pozoroval Blaina při práci a nemohl pochopit, jak to všechno tak zvládá. Obdivoval ho. Byl na nohou skoro celý den, i když tam byli dva noví doktoři a on mohl mít alespoň trochu víc volna než předtím a i tak byl skoro pořád ve službě.
Blaine si zrovna povídal arabsky s malou holčičkou, která přišla při jednom výbuchu o nohu. I když brala brášky proti bolesti, budila se v noci ze spaní s brekem a i většinu dne probrečela, protože ta bolest byla nesnesitelná. Ale oni jí víc prášků dát nemohli a Kurtovi i Blainovi to trhalo srdce.
Kurt se slabě usmál, když Blaine začal něco holčičce rukama, nohama vysvětlovat. Vypadalo to strašně legračně a i na její tváři se objevil poprvé od doby, co ji přinesli do nemocnice, nepatrný úsměv, který se pořád rozšiřoval, až se začala hihňat.
Když si Kurta všimla, tak mu zamávala a Kurt s úsměvem vstoupil do pokoje a zamával jí nazpátek. Blaine se na něho otočil, usmál se a pobídl ho, aby se posadil k nim na postel. Kurt to nejistě udělal, ale tak nějak nevěděl, co tam bude dělat, protože za těch deset dní, co už v Afgánistánu byl, se nenaučil arabsky ještě skoro ani slovo. Znal pár nejzákladnějších slov a vět, ale na to aby se domluvil, to ani zdaleka nestačilo.
"Ahoj," usmál se na Blaina.
"Ahoj, už zase ve službě?"
"No jo, už zase. Koukám, že sis našel kamarádku."
"Jmenuje se Enisa," usmál se na Kurta a otočil se na malou holčičku a arabsky jí Kurta představil.
Enisa Blainovi něco odpověděla, ale Kurt tomu nerozumněl a Blaine evidentně taky ne, až když mu to zopakovala potřetí, konečně to pochopil.
"Prý se jí líbíš. Máš hezké oči," přeložil Kurtovi její slova a Kurt jí poděkoval. Slovo děkuju bylo jedno z těch mála, které pochytil, protože mu děkoval skoro každý, koho v nemocnici ošetřil.
Všiml si toho hned, jak sem do nemocnice nastoupil. Obyčejní lidé se tu k doktorům a nemocničnímu personálu chovali úplně jinak, než lidi v Americe. Tam brali lékařskou péči jako samozřejmost, tady ne. Tady byli vděční, když je v nemocnici ošetřili a pomohli jim se uzdravit.
Enisa se na Kurta usmála a náručí sevřela plyšáka. Když Kurt s Blainem odešli, aby zkontrolovali další pacienty, tak holčička posmutněla, ale Blaine jí slíbil, že za ní zase brzy přijdou.
"Je to strašné, chudák dítě," zavrtěl hlavou Kurt.
"Příšerné. Pokaždé když jí vidim, tak je mi z toho strašně úzko."
"Alespoň že jí někdo dal toho plyšáka a má se s čím mazlit. Určitě to byla jedna ze sester. Ellie nebo Kate, děti je milují a ony děti."
"Vlastně jsem to byl já," usmál se na něho Blaine a zastavil se před místností, ve které byla miminka v inkubátorech.
"Ty?" podivil se Kurt a pohled obou spočinul na miminku, které před týdnem pomohli přivést na svět.
"Ano, já. Co tě na tom tak překvapuje?"
"Kdy jsi stihl nakoupit plyšáka?"
"Už je to dýl, co jsem ho koupil."
"Je zvláštní, jak ta miminka rostou rychle, nemyslíš?" Usmál se Kurt. "Ty sis koupil plyšáka?" s úsměvem se podíval a v očích měl jiskřičky.
"Sobě ne," lehce se usmál Blaine, pohled stále upřený na dítě v inkubátoru. "Svojí dceři."
"Ty máš... Ty máš dítě?" šokovaně ze sebe dostal Kurt.
Blaine se na něho otočil a přikývl. "Neplánoval jsem to, ale stalo se. Je jí půl roku a jmenuje se Lucy. Je nádherná," usmál se a v očích se mu objevily slzy.
"Stýská se ti, že?" zeptal se Kurt a položil mu ruku na rameno.
"Strašně moc," přikývl Blaine a setřel si osamělou slzu, která mu stekla po tváři.
"Tak proč si odjel? A zvlášť sem? Tady většinou končí ti, na které doma nikdo nečeká. Ti, kteří nemají co ztratit."
"Musel jsem odtamtud vypadnout. Alyson, moje...," odmlčel se na okamžik Blaine a poté s těžkým srdcem pokračoval, "Moje přítelkyně začala vyvádět, když jsem zůstával dlouho na nočních, neustále mě obivňovala, že někoho mám, že jí nemiluju. Už jsem to tam nemohl vydržet."
"A měl's?" zeptal se opatrně Kurt a Blaine zavrtěl hlavou.
"Nikdy jsem jí nepodvedl. I když jsem kolikrát mohl. Ale nejsem ten typ člověka, jehož přítelkyně otěhotní a on běží za jinou." A taky nejsou zrovna ten typ, který je na sex, pomyslel si Blaine, ale nahlas nic neřekl.
"Říkal jsem si, že na to nevypadáš," usmál se Kurt a pohled mu padl zpátky na dítě v inkubátoru. Vždycky chtěl strašně děti, miloval je. Ale věděl, že mít nikdy žádné nebude, alespoň ne svoje vlastní.
"A co ty? Čeká na tebe doma někdo?" usmál se na něho Blaine.
"Počítá se i pes?"
"Ty skutečně nemáš přítelkyni?" překvapeně se zeptal Blaine. Kurt se na něho otočil a chvíli přemýšlel, jestli mu má povědět pravdu a nebo ne. Netušil, co si Blaine myslí o gayích, ale budou tu spolu ještě skoro čtyři měsíce, nechtěl mu to zamlčovat nebo mu dokonce lhát.
"Nemám a nikdy jsem neměl."
"Ty's nikdy neměl přítelkyni? netvrď mi, že takový pěkný chlap jako ty ještě nikdy s nikým nechodil."
"Já neříkám, že jsem s nikým nechodil."
"Ale to... Oh," objevilo se v očích Blaine poznání. "Promiň."
"Mně se nemusíš omlouvat, nevadí mi to," zasmál se Kurt a Blaine zčervenal.
"Jasně, já jsem myslel že, no... Vlastně nevím, co jsem myslel."
"Nevadí ti to doufám, že ne? Nerad bych, abychom kvůli tomu měli nějaké problémy."
"Ne, samozřejmě že ne," usmál se Blaine a myslel to skutečně vážně. Naopak mu přišlo sympatické, že mu to Kurt prostě bez obalu oznámil, protože na tom přece nebylo nic špatného.
"To jsem rád," usmál se Kurt. "A teď pojď, čekají na nás pacienti."
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama