Love and War - 21.kapitola

23. ledna 2012 v 20:38 | Domík |  Love and War



Připadal si, jako kdyby ho někdo praštil cihlou po hlavě. Celé tělo ho bolelo a když se chtěl otočil, pocítil příšernou bolest v ruce. Zmateně otevřel oči a po několika vteřinách si uvědomil, že je v nemocnici. Vůbec nechápal, jak se tam dostal. Poslední věc, kterou si pamatoval byla ta, že se ukrývali s Blainem a ostatními v nějaké staré továrně před únosci, kteří se je nejspíše chystali zabít.
Blaine!
Kurt se na posteli prudce posadil, bolest v ruce vůbec nevmínal a rozhlédl se kolem sebe po místnosti. Na posteli vedle něho ležel neznámý muž a na další posteli klidně oddychovala Ashley. Modrooký zdravotník se slabě usmál, když si uvědomil, že bude zdravotní sestřička nejspíš brzy v pořádku. Ale co ostatní? Vůbec si nepamatoval, co se stalo. Pohled mu padl na obvázanou paži, která ho tolik bolela a domyslel si, že mu ji musel někdo ošklivě poranit. Pokusil se s rukou pohnout, ale zjistil, že s ní může hýbat jen s velkou námahou a prsty na ruce nemohl pohnout takřka vůbec, což Kurta neskutečně vyděsilo. Znamenalo to, že je na tu ruku tařka ochrnutý?
Než však mohla jeho mysl ovládnout panika, dveře od místnosti se otevřely a dovnitř vešel mladý unavený muž s rozcuchanými kudrnatými vlasy. Na bradě měl přilepenou náplast, protože se pořezal při holení a když si všiml, že je Kurt vzhůru a sedí na posteli, nepatrně se usmál.
"Už jsem si říkal, kdy se konečně vzbudíš," slabě se usmíval Blaine, došel až ke Kurtovo posteli a chytl ho za zdravou ruku.
"Blaine," vydechl Kurt a ze srdce mu spadl obrovský kámen, protože měl strach, jestli se Blainovi něco nestalo.
"Jak se cítíš?" zeptal se ho opatrně Blaine a pohled mu na okamžik zabloudil ke spící Ashley.
"Jako kdyby mě přejel tank. Co se stalo?"
"Ty si to nepamatuješ?" překvapeně zamrkal Blaine a posadil se na kraj postele.
"Pamatuji si, že nás odvedli do nějaké staré továrny, to je všechno," odpověděl Kurt tiše a měl pocit, že to co se teď dozví, se mu vůbec nebude líbit.
Blaine pomalu souhlasně přikývl a poté se zhluboka nadechl, než začal Kurtovi vyprávět, co se poté stalo. "Afgánci nás chtěli zastřelit a Henry s Maxem a Patrickem se s nimi začali prát. My jsme šli zatím dát pozor na Ashley, ale museli jsme vylézt z našeho ukrýtu, kam jsme se před povstalci schovali. Jenže jak se Patrick pral s jedním z afgánských vojáků, tak ten několikrát vystřelil ze samopalu a jedna kulka tě zasáhla do ramene," odmlčel se Blaine a smutně se díval Kurtovi do očí.
"Jak... jak moc je to zlé?" zeptal se Kurt a hlas se mu při tom zajíkl.
"Operovali tě hned ve vrtulníku, ale měl jsi poraněné nervy. Nejdřív si doktor myslel, že máš poškozený medianus, ale při operaci v nemocnici zjistili, že jsi měl poškozený i ulnaris a-"
"Budu moci ještě někdy hýbat rukou?" Zašeptal Kurt a pohled upřel na přikrývku, aby Blaine neviděl, že se mu do očí derou slzy.
"Samozřejmě," přikývl Blaine okamžitě a Kurtovi spadl kámen ze srdce, aby se mu tam o okamžik později vytvořit balvan takřka stejně velký. "Doktoři si ale myslí, že už ty nervy nikdy nebudou fungovat jako předtím. Když budeš chodit na rehabilitace, měla by se ti znovu obnovit takřka veškerá pohyblivost, ale už nikdy nebudeš ovládat jemnou motoriku u prstů tak jako dřív."
"No, ale aspoň jsem to přežil," smutně se usmál Kurt, kterému narozdíl od Blaina ještě nedošla plná váha toho, co mu jeho milenec právě sdělil. "Jak jsou na tom ostatní?" Odvrátil pohled od deky a podíval se na Blaina.
V jeho očích si Kurt ihned přečetl, že se muselo něco stát, protože se lékař kousl do rtu a pohled upřel ven z okna.
"Blaine, co se stalo? Děsíš mě," zašeptal Kurt.
"Henry, on," hlas se Blainovi zlomil a Kurt poznal, že přemáhá pláč.
"Co je s Henrym?" zeptal se podivně mdlým hlasem, jako kdyby to už jeho podvědomí vědělo.
"Když nás vrtulník odvážel pryč, Henry tam ještě zůstal s dalšími vojáky, aby zpacifikovali povstalce. Patrick mi řekl, že té kulce v podstatě vběhl do cesty, jako kdyby chtěl, aby ho zastřelili. Už mu prý nemohli nijak pomoci."
"To je strašné," začaly Kurtovi po tvářích stékat slzy a když ho Blaine pevně objal, několik minut zůstali tiše sedět na posteli. Oba se potřebovali vyplakat z těch hrůz, jimiž byli nucenými svědky a o kterých si byli oba jistí, že je budou pronásledovat až do konce života. Viděli, jak před nimi zabili jejich přítele, z něčeho takového se člověk už nikdy nevzpamatuje.
Ticho prerušovaly jen hlasy, které se ozývaly zpoza dveří. Kurt netušil, kolik je hodin, ale odhadoval to někdy na brzy ráno, protože byl v nemocnici stále podezřelý klid.
"Za pár dní by tě měli pustit domů," prolomil ticho nakonec Blaine a trochu se od Kurta odtáhl, aby ho mohl jemně políbit na rty.
"A kdy se vracíš ty do Států?" zeptal se Kurt, i když odpověď znát nechtěl. Věděl, že potom co se stalo, Blaina pošlou zpátky domů, protože okamžitý návrat do stresující práce v takových podmínkách by nikdo nezvládl. A i armáda chápala, že když si člověk projde něčím takovým, jediné po čem touží je být zase zpátky u své rodiny.
"Zítra ráno," odpověl mu Blaine tařka neslyšně a přesto Kurtovi přišlo, jako kdyby ta slova zakřičel. Už zítra. A pak už Blaina nikdy neuvidí. Ta skutečnost ho udeřila takovou silou, že nemohl pořádně dýchat. Už nikdy nebude ovládat jemnou motoriku na prstou tak jako dřív, to znamená, že se už nikdy nestane lékařem. Nikdy nepůjde studovat medicínu. Zůstane v San Francisku a Blaine bude se svojí rodinou v New Jersey. Budou je od sebe dělit tisíce kilometrů.
"Myslel jsem, že budeme mít víc času," dostal ze sebe Kurt potichu.
"Já taky. Ale musím se vrátit. Alyson byla šílená strachy. Několik minut jsem s ní mluvit a po celou dobu nepřestávala brečet a děkovat bohu, že jsem se z toho dostal živý. Nemůžu jí dál trápit tím, že tu zůstanu."
"Já to chápu." Ale byla to lež. Kurt to nechápal. Nemohl pochopit, že se Blaine vrátí k ženě, kterou nemiluje a dál bude potlačovat své pravé já. I když to bude dělat kvůli své dceři, tak každý by měl mít právo být šťastný a ne své vlastní štěstí obětovat pro své dítě.
"Kurte, vždyť víš, že bych tu nejradši zůstal s tebou. Miluju tě."
"Prosím, Blaine, neříkej to, nedělej to ještě těžší," zavrtěl Kurt hlavou a když Blaine pevně sevřel Kurtovu dlaň ve své, smutně se usmál.
"Je to pravda. Nikdy jsem si nemyslel, že potkám někoho, ke komu budu cítit to, co cítím k tobě."
"A přesto zítra odletíš a my dva se už nikdy neuvidíme."
"To neříkej," zavrtěl Blaine hlavou.
"Vždyť je to pravda. Proč bychom si měli něco nalhávat? Já už nikdy medicínu studovat nebudu a ty od Alyson neodejdeš. Tenhle vztah nemá žádnou naději, tak si to přiznejme." Říkat ta slova nahlas mu lámalo srdce na milion střípků. Jen s velkou námahou zadržoval slzy, které se mu draly do očí. Ne, nesmí se rozbrečet. Musí být silný a nechat Blaina jít. Musí to udělat kvůli nim oběma. Prožili spolu několik krásných měsíců plných lásky, na které jim zůstanou vzpomínky do konce života. A pokud neměli na nic víc nárok, aspoň ty si Kurt hodlal uchovat.
"Kurte," zašeptal Blaine zoufale a přitáhl si Kurta k polibku. Potřeboval ho cítit. Potřeboval cítit Kurtovy rty na svých, aby věděl, že to vše bylo skutečné a ne jen pouhý sen. Jazyky obou mužů se propletly a z úst oběma unikl sten. Bylo to, jako kdyby jejich rty byly pro sebe stvořené. Ruce Blaine ihned začaly bloudit po těle jeho milence a muži se od sebe odtrhli až po několika minutách, když se ozvala nepříjemná bolest v Kurtově paži.
Celé Kurtovo tělo křičelo, aby Blaine zůstal. Sám mladý zdravotník se musel několikrát kousnout do jazyka, aby Blaina nezačal prosit, aby ho neopouštěl a neodcházel a kudrnatý lékař na Kurta celou dobu upíral oči v naději, že ho donutí zůstat. Že ho nepustí a budou moci být spolu.
Ale ani jeden nic neřekl a i když Blaine zůstal u Kurta přes noc a opatrně ho svíral v náručí, aby mu neublížil, nakonec přišlo ráno a oni si museli dát sbohem. Sbohem, které oběma mužům zlomilo srdce a Blaine ještě po celou dobu v letadle cítil Kurtovy rty na svých. Nemohl zapomenout na Kurtovu vůni a když usínal, viděl před sebou Kurtův úsměv.

"Kurte!" Ozvalo se někde z dálky vypísknutí a poté ucítil, jak na něm přistálo něco těžkého. S trhnutím se probudil a sykl bolestí, když váhu ucítil i na postřelené ruce.
"Eniso! Okamžitě slez dolu!" Uslyšel Kurt známý hlas a nevěřícně otevřel oči. Před ním stála Amina a na posteli poskakovala malá Enisa, v ruce svírala plyšáka, kterého dostala tenkrát od Blaina a šťastně se usmívala.
Zdravotník se na posteli opatrně posadil, Enisa mu omylem musela skočit na ruku, protože ho začala bolet jako čert a několik vteřin nevěřícně zíral na starou ženu stojící před sebou.
"Dobrý den," usmála se na něho Amina a Kurt ji úplně automaticky arabsky odpověděl.
Blaine mu včera sice řekl, že je v nemocnici v Kábulu, ale Kurta ani ve snu nenapadlo, že malou Enisu ještě někdy uvidí. Zrovna se chtěl zeptat, co tam dělají, ale Amina ho předběhla a oznámila mu, že byl Blaine u nich doma a Amině řekl, co se stalo. Rozhovor si prý vyslechla i malá Enisa a celou dobu fňukala, dokud ji stará žena nevzala za Kurtem do nemocnice na návštěvu.
Amina se se slabým úsměvem na rtech posadila vedle Kurta a pozorovala, jak sevřel malou Enisu v náručí. Ta mu opakovala anglicky všechna slova, která si pamatovala, což Kurtovi na tváři vykouzlilo úsměv. V tu chvíli zapomněl na to, že je Blaine pryč a že se probrečel do spánku. Ta malá cácorka stačila k tomu, aby se znovu usmíval.
"Stýskalo se mi," dala Kurtovi Enisa pusu na nos a omylem ho praštila po zraněné ruce plyšákem, takže ji Amina arabsky vynadala, ale slabý súměv z tváře ženy nezmizel.
"Děkuju, že jste ji sem přivedla," usmál se Kurt na Aminu, která jen přikývla.
Několik minut bylo v místnosti ticho, než se Amina odhodlala a pronesla to, o čem tak dlouho přemýšlela a k čemu se nemohla odhodlat.
"Chci, abyste si ji vzal," pronesla stará žena pevným hlasem a dívala se přitom Kurtovi do očí.
"Vzal? Koho?" nechápal mladý muž.
"Enisu," odpověděla mu Amina a malá dívenka při vyřknutí svého jména zvědavě zvedla hlavu.
"Prosím?" zeptal se nechápavě Kurt, protože netušil, jak to Amina myslela.
"Chci, abyste mou vnučku odvezl s sebou do Ameriky. Jsem už stará a bojím se, že až umřu, zůstala by tu sama. A to nechci připustit. Jsem si jistá, že se o ni dokážete postarat. Vidím na vás, jak vám na Enise záleží a stejně tak i ona má ráda vás. Tady to pro ni není bezpečné. Nechci, aby moje vnučka vyrostla v zemi, kde zuří válka. Prosím, vezměte ji sebou." Hlas staré ženy se trochu zatřásl a její pohled padl na malou Enisu, která pusinkovala plyšáka a rozhovor dospělých neposlouchala.
Kurt si nebyl jistý, jestli dobře rozuměl a donutil Aminu, aby mu to celé zopakovala, protože nevěřil, že by stará žena něco takového skutečně řekla, ale když to Amina Kurtovi zopakovala, došlo mu, že se nezbláznil a poznal, že to Enisy babička myslí skutečně vážně.
"Já, nevím, co na to mám říct," přiznal Kurt, který byl naprosto zaskočený. Aniž by si to uvědomil, začal malou Enisu hladit po vláskách.
"Řekněte, že si ji vezmete."
"Já-" nadechl se Kurt, ale než stihl říct cokoli dalšího, Amina ho přerušila.
"Prosím!" Výraz ve tváři staré ženy Kurta vyděsil. Bylo v něm tolik bolesti. Válka ji vzala syna a snachu a malá Enisa byla jediný člověk, který staré ženě zůstal. Viděl na Amině, že se Enisy nechce vzdát, ale milovala svou vnučku a věděla, že s Kurtem jí bude líp. Bude jí moci zajistt šťastné dětství a kvalitní lékařskou péči.
"Dobře, vezmu si ji k sobě," přikývl nakonec Kurt. Nebyl si pořádně jistý, co vlastně dělá, ale v hloubi duše věděl, že je to správná věc. Chtěl si Enisu vzít k sobě, už když si myslel, že jsou všichni její příbuzní mrtví. Zasloužila si vyrůstat v zemi, kde nezuří válka. Kurt si uvědomoval, že bude dlouho trvat, než se bude moci vrátit do práce, pokud se mu vůbec ruka uzdraví natolik, aby mohl dál vykonávat práci alespoň zdravotního bratra, ale od americké vlády dostane vysoké odškodné za to, čím si musel projít a pokud bude moci dopřát Enise lepší život, prostě nemohl odmítnout.
"Děkuju vám, Kurte," zašeptala Amina a sevřela svoji vnučku v náručí, protože věděla, že k tomu už moc příležitostí mít nebude. Trhalo jí srdce, že bude muset dát Enise sbohem, ale dělala to pro ni. A věděla, že udělala dobře, protože ve Státech bude Enise lépe.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 13. prosince 2016 v 22:41 | Reagovat

Pro Enisu to bude dobře že bude z Kurtem a pro Kurta také aspoň nebude tolik myslet na Blaina.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama