Love and War - 17.kapitola

23. ledna 2012 v 20:31 | Domík |  Love and War




Trvalo to několik hodin, než se jejich únosci vrátili. Několik hodin protkaných nepředstavitelným strachem z toho, co s nimi bude, co jim Afgánci udělají. Ashley se probrečela do spánku a teď neklidně oddychovala schoulená u Maxe v náručí, který se sám neubránil slzám. Měl doma ženu a děti a při představě, že už by je nikdy nemusel vidět, mu pukalo srdce.
Blaine seděl v rohu místnosti opřený zády o zeď a už několik hodin vůbec nepromluvil. Měl zavřené oči a kdyby Kurt neviděl, jak nepravidelně dýchá a že se mu na řasách třpytí slzy, které se snažil potlačit, myslel by si, že Blaine usnul. Ale mladý lékař byl absolutně vzhůru. Pochyboval, že by vůbec mohl usnout, když měl celé tělo paralyzované strachem.
Před očima se mu míhaly vzpomínky. Jako včera si pamatoval ten den, jak se k sobě s Alyson nastěhovali. Nemohli se dohodnout, jakou barvou vymalovat obývák, a tak byly dvě zdi vymalovány vínově a dvě byly broskvově oranžové. Tenkrát se zamazal celý od barvy a Alyson se mu hrozně smála. A jen o pár týdnů později zjistil, že spolu budou mít dítě. Už tenkrát moc dobře věděl, že Alyson nemiluje, ale měl ji rád, byla úžasně milá a pozorná a Blaine si byl jistý, že s ní chce zůstat. Nikdy by nemohl opustit svoji těhotnou přítelkyni. Navíc si myslel, že je chyba v něm, že prostě nedokáže milovat.
Den, kdy se narodila Lucy, byl nejšťastnější den jeho života. Vidět jak na svět přichází nový život, život, který on s Alyson společně splodili, bylo neuvěřitelné. A pak mu malou položili do náruče. Byla strašně drobounká, usedavě plakala a Blaine se bál, aby jí neublížil. Ale když Lucy ucítila teplo Blainovy náruče, přestala plakat a okamžitě se utišila. A tak to fungovalo pokaždé, když se malá vzbudila uprostřed noci s pláčem. Stačilo jen, aby ji Blaine sevřel v náručí, aby dívenka cítila teplo jeho těla a hned přestala plakat.
Co když už ji nikdy neuvidí? Nikdy ji už nebude moci sevřít v náručí, zazpívat jí ukolébavku na dobrou noc, šeptat jí do těch maličkých oušek, že ji tatínek miluje nade všechno na světě. Kdo se o Lucy a Alyson postará, pokud se mu něco stane? Blaine se v tu chvíle z duše nenáviděl. Odletěl do války s vědomím, že tam může zemřít, ale nikdy si to tak úplně neuvědomoval.
V tuhle dobu už nejspíš informovali o únosu vojáků a lékařů ve zprávách. Bylo jasné, že Alyson i jeho rodiče už vědí, co se stalo. Nenáviděl se za to, jakým peklem si teď kvůli němu musejí projít. Můžou jen čekat, jestli se jim jejich jediný syn vrátí domů živý a nebo jestli se jim stane nejhorší věc, která děsí každého, kdo má nějaké děti. Představa, že by Blaine přežil Lucy, že by se jeho maličké holčičce něco stalo, ho děsila víc než cokoli jiného na světě. Žádný rodič by neměl přežít své dítě, prostě neměl.
Před očima viděl své vlastní rodiče, jak od armády přebírají vyznamenání za statečnost. K čemu jim to ale bude? Syna jim už nic nevrátí. Blaine sevřel víčka, co nejpevněji to šlo, ale nedokázal ty myšlenky zahnat. Napadala ho jedna horší představa než druhá. Hrůzou a strachy se mu svíral žaludek a jen čekal, kdy se pozvrací.
Teplá třesoucí se dlaň stiskla tu Blainovu, což lékaře donutilo otevřít oči. Vedle něho seděl Kurt, ve tváři vepsaný strach, který se snažil neúspěšně maskovat.
"Henry říkal, že nás s největší pravděpodobností budou držet jako rukojmí a vydírat vládu, aby stáhla vojáky z Afgánistánu," promluvil Kurt potichu.
"To ale nikdy neudělají," zavrtěl Blaine hlavou a propletl své prsty s těmi Kurtovými. Potřeboval cítit jeho přítomnost.
"Nenechají je, aby nás zabili."
"Co když ano? Co... co když se mi něco stane? Co když mě zabijí? Kdo se postará o moji dceru? Kurte, co když Lucy už nikdy neuvidím? Nemůže, nemůže přece vyrůstat bez táty, potřebuje rodinu. Jak jsem jen mohl být takový idiot a kývnout na tu nabídku? Alyson měla pravdu, vůbec jsem na ně nemyslel. Potřeboval jsem pryč a vykašlal jsem se na svoji dceru. Co to jsem za otce?" zašeptal Blaine zoufale a už nedokázal zabránit tomu, aby mu po tvářích stékaly horké slané slzy.
"Ššš, všechno dobře dopadne. Už brzy se vrátíš domů ke svojí holčičce," šeptal Kurt Blainovi do ucha a volnou rukou ho pevně sevřel kolem pasu.
Mladý lékař tiše plakal a nemohl zabránit stále horším představám, aby mu zaplavovaly mozek. Ještě nikdy v životě neměl takový strach.
Henry se dvěma dalšími vojáky si potichu povídali. Snažili se zjistit, kde by zhruba mohli být a dohadovali se o tom, co s nimi bude dál. I když na tohle byli cvičení, všichni měli strach, protože na něco takového se člověk prostě připravit nedokáže.
Z rozhovoru vojáky vtrhly hlasy, které se rychle přibližovaly. Kurt Blaina rychle pustil a společně se posadili těsně vedle Maxa a Ashley, která se s trhnutím probudila a když si uvědomila, kde je, znovu se rozplakala.
Všichni v místnosti byli absolutně potichu a pohled měli upřený na dveře, za kterými se ozývalo cinkání klíčů a o pár vteřin později se dveře do místnosti otevřely a dovnitř vstoupili čtyři ozbrojení muži. Na zem před své rukojmí postavili dva keramické džbány s vodou a trochu jídla. Kurt si až do té chvíle vůbec neuvědomil, jaký má hlad a že už několik hodin nepil ani nejedl.
Zatímco všichni kromě Ashley jedli, odmítala cokoli pozřít, protože si myslela, že je to jídlo otrávené a to samé i s vodou, Afgánci se o něčem potichu bavili a pohled jim často padal na dlouhou neosvětlenou chodbu vedoucí z místnosti někam pryč.
O pár minut později rukojmí zjistili, co povstalci sledovali. Do místnosti vešel další muž a tlačil před sebou stolek plný různých chirurgických nástrojů a věcí, které Kurt ani Blaine nikdy neviděli. Ale z výrazů vojáků poznali, že oni ví, co se bude dít. A jejich vyděšené výrazy, které jim vůbec nešly maskovat, mluvily za vše.
Než se jeden z vojáků nadál, prudce ho vytáhli na nohy a donutili ho, aby si uprostřed místnosti klekl na zem. Svázali mu nohy kolem kotníků a Blaine z hrůzou pozoroval, co se před ním odehrávalo. Jeden z únosců připravil chirurgické nástroje, zatímco druhý postavil do rohu místnosti kameru, kterou zapl a nastavil jí tak, aby nahrála to, co se uprostřed místnosti dělo.
Všichni únosci měli nasazené kukly, aby je nebylo poznat a Blaine se marně snažil rozumět, co říkali. Mluvili nářečím a mladému lékaři chvíli přišlo, že spolu nemluví ani arabsky.
Jeden z povstalců vzal do ruky něco, co připomínalo kleště a postavil se tak, aby bylo na kameře dobře vidět, co dělá. Neřekl ani slovo, prostě chytil vzpouzejícího se vojáka pevně za ruku. Kurt v tu chvíli děkoval bohu, že měl částečně zakrytý výhled, protože místnost prořízl bolestivý křik, který vycházel z úst vojáka a s vyděšením sledoval, že na zem dopadlo něco, co podezřele připomínalo prst. Poté se jiný únosce postavil přímo před kameru a něco povídal, ale Kurt s Blainem mu skoro nerozumněli. Mluvil jen chvíli a když dořekl těch pár vět, všichni únosci z místnosti beze slova odešli, svázaného vojáka nechali ležet na zemi uprostřed místnosti.
Kurtovi se při pohledu na vojáka zvedl žaludek. Vedle k smrti bledého muže na zemi ležel zakrvácený malíček. Chtěl odvrátit pohled, nemohl se na to dívat, ale přišel si jako zhypnotizovaný. Až když se Henry s druhým vojákem rychle zvedli, aby svého kolegu rozvázali a ošetřili, Kurt jako kdyby se probral z tranzu a stejně tak i ostatní. Max se k muži vrhl a rychle se snažil zastavit krvácení. Bylo jasné, že voják o prst přijde, neměli nic, čím by ho přišili zpátky a i kdyby měli, každý z nich měl strach, že pokud by ten malíček zpátky přišili, Afgánci by je zastřelili.
"Co říkali?" zeptal se Kurt podivně vysokým skřípavým hlasem a třásl se po celém těle.
"Že má naše vláda pět dní na to, aby stáhla vojáky z oblasti Kandaháru a okolních hor, kde žijí Paštunové a z afgánsko-pákistánských hranic. Každý den přijde John o další prst a po uplynutí pěti dní, už nebudou sekat prsty, ale budou zabíjet nás, jednoho po druhém."
Blaine zůstal na Henryho vyděšeně zírat a nebyl schopen jediného slova. Max se třesoucíma rukama pokoušel ošetřit bledého vojáka, který si bolestí prokousl dolní ret, takže mu z něho vytékal slabý pramínek krve.
"Já nechci umřít," zašeptala vyděšeně Ashley, když ji Kurt sevřel v náručí, protože se nekontrolovatelně třásla po celém těle a vypadala, že každou chvíli omdlí.
"Neumřeme," pokusil se Henry o povzbudivý úsměv, ale bylo na něm poznat, že tomu sám nevěří. A nevěřili tomu ani ostatní.

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 13. prosince 2016 v 17:03 | Reagovat

To je děs co lidí dokážou.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama