Love and War - 16.kapitola

23. ledna 2012 v 20:29 | Domík |  Love and War



"Je zvláštní odsud odcházet," stál Kurt mezi dveřmi od pokoje, který s Blainem společně tři měsíce sdíleli a slabě se usmíval.
Nečekal, že bude mít na jeden malý pokoj tolik krásných vzpomínek. Před očima viděl všechny ty noci, které strávil v posteli s Blainem v náručí, když zažíval rozkoš, o jaké se mu nesnilo a na to, jak mu před pár hodinami Blaine řekl, že ho miluje. Tady v téhle místnosti, kterou s největší pravděpodobností vidí naposledy v životě. Stejně jako tuhle nemocnici, na které už s vypětí všech sil pracovali dělníci, aby mohla znovu brzy fungovat. A možná už nikdy neuvidí ani Kábul. Bylo to zvláštní, kolik věcí se stalo během pár měsíců, jak moc se toho změnilo. Nikdy by netušil že zrovna tady, na místě, kde probíhá válka, se zamiluje.
"Souhlasím. Strávil jsem tu v tomhle pokoji pět měsíců života. Připadá mi to jako věčnost, občas mi to ale přijde jako včera, když jsem tu vystoupil z letadla, poprvé uviděl Kábul a tuhle nemocnici. A to jsem vůbec netušil, že tady poznám tebe," jemně se usmál Blaine a s povzdechem zvedl z postele kufr s věcmi.
"Nápodobně," pohladil Kurta Blaina po ruce, zkontroloval, jestli mají skutečně sbalené všechny věci a poté se vydali k východu z nemocnice, kde už na ně čekalo obrněné auto, aby je odvezlo na vojenskou základnu, tam už na ně měl čekat vrtulník a spolu s ještě jedním doktorem, který se specializoval na kardiochirguii a jednou zdravotní sestrou, která pracovala v porodnicni a několika vojáky, je měl dopravit do Kandaháru.
Když nastoupili dovnitř, pozdravili se s doktorem a zdravotní sestrou, kteří už seděli v autě. Protože se čekalo jen na Kurta s Blainem, auto pomalu vyrazilo směrem k základně.
"Taky jste z toho všeho tak nervózní jako já? Nemůžu si pomoc, ale mám z toho divný pocit," usmála se mladá sestřička a neustále si hrála s prstýnkem na ruce.
"Zrovna dvakrát se mi odsud nechce," přiznal lékař, kterému mohlo být okolo čtyřicítky a pohled mu padl na vzdalující se nemocnici, kam se dívali i Kurt s Blainem.
"To máte snubní?" usmál se na sestřičku Blaine.
"Přesně tak. Přítel mě požádal o ruku, než jsem odletěla sem. Už se těším, za měsíc se vracím konečně domů. Přítel zatím opravil celý domek, který jsme koupili, jsem zvědavá, jak to tam bude vypadat, nechtěl mi poslat fotky, prý se mám nechat překvapit, takže se trochu bojím, že až dorazím, bude dům vzhůru nohama a vymalovaný samými příšernými pestrými barvami," usmála se. "A myslím, že bychom si mohli všichni tykat, ne? Já jsem Ashley," podala si se všemi ruku.
"Max," usmál se mladý doktor a pogratuloval Ashley k žádosti o ruku.
"Ty máš přítelkyni?" usmála se na něho Ashley a pohodlně se opřela o sedačku auta.
"Manželku. Už jsme spolu skoro dvacet let. A máme spolu tři děti, nejstaršímu synovi je 16," pochlubil se lékař a obrátil se na Kurta s Blainem.
"Vás se asi ptát na přítelkyně nemusím, že? Nechci být neomalený, ale v nemocnici si člověk lecčeho všimne a čeho si nevšimne, to mu ještě zatepla vyslepičí nějaká ze sester," usmál se na ně lékař a Blaine s Kurtem si vyměnili nervózní pohled.
"Omlouvám se, nechtěl jsem vác přivést do rozpaků. Je to vaše věc," rychle se omluvil Max.
"A navíc jste vážně pěkný pár," usmála se Ashley.
"Děkujeme," usmál se Blaine, čímž Kurta překvapil. Čekal, že jim řekne, že pár nejsou, že má doma přítelkyni a takřka roční holčičku. Blaine ale neřekl nic, jen se slabě usmíval a sevřel Kurtovu dlaň ve své.
"Za chvíli budeme na základně, panstvo," ozval hlas zepředu auta a Kurt s Blainem se překvapeně otočili.
"Henry?" Ujistil se Kurt, že ten hlas skutečně patří osobě, ke které si ho přiřadil.
"Ano?"
"Ty letíš s námi?"
"Přesně tak. Přece jste si vážně nemysleli, že po tom všem zůstanu v Kábulu. V Kandaháru mě potřebují víc. V posledních týdnech se tam prý ještě zhoršilo pašování drog a panují tam velké nepokoje."
"Super, už se nemůžu dočkat, až tam budeme," poznamenal ironicky Max a Kurt mu musel dát zapravdu. Teď se tam těšil ještě o to míň.
"Ale tak snad mi ten měsíc uběhne ry-," hlas Ashley přerušila rána, kterou vzápětí následovaly další.
"Do hajzlu!" Ozval se neznámý hlas zepředu auta.
"Co se děje?" vystrašeně se Ashley skrčila a Kurt s Blainem a Maxem ji napodobili.
"Někdo nám střílí po autě," sevřel Blaine Kurtovu dlaň pevněji a auto vzápětí prudce zabrzdilo, až Kurt málem spadl ze sedačky.
"Proč jsme zastavili?" zděšeně se podíval ven z auta a vyjekl.
Venku kolem jejich auta viděl ještě další dvě a střílení se ozývalo i z další strany, takže si domyslel, že to není konečný počet.
Ashley se třásla strachy, všem v autě bylo jasné, že auto obklíčili povstalci a Kurt si moc dobře uvědomoval, že s pár vojáky a jedním autem nemají šanci. A Blaine si to nejspíš uvědomoval taky, protože drtil Kurtovu dlaň a pohled měl upřený na fotce svojí dcery, kterou vždycky nosil v peněžence.

Povstalci zvenku křičeli něco arabsky, ale byl hrozný hluk, a tak Kurt nepostřehl skoro ani slovo a Blaine vypadal, že není o moc moudřejší. Fotku Lucy schoval zpátky do peněženky, kterou si dal do kapsy a jeho pohled se střetl s Kurtovým. V očích obou mužů se zračil strach. Netušili, co se teď stane. Samozřejmě prošli školením, než do Afgánistánu přiletěli, každý z nich se musel naučit střílet, ale i když každý z nich dostal zbraň, mysleli si, že ji nikdy nebudou muset použít.
"Máte u sebe všichni pistole?" Zeptal se jich Henry, jehož hlas se nepatrně třásl. To bylo špatné, hodně špatné.
Ashley vyděšeně zavrtěla hlavou a ukázala ke kufru auta. Kurt i Blaine ji začali rychle hledat v tašce. Jediný Max ji u sebe měl.
"Ženská, tady jste ve válce, zbraň v kufru vám je houby platná," zavrtěl Henry hlavou a o chvíli později Ashley podal devítku.
"Je odjištěná, tak s ní hlavně nikoho v autě nezastřelte."
Henry se snažil vtipkovat, ale v téhle situaci se to skutečně nehodilo. Kurt byl vyděšený k smrti a Ashley se třásla tak, že ji Max musel sevřít v náručí. Ve chvíli, kdy to udělal, jí z očí začaly téct slzy.
Jeden z vojáků mezitím začal vyjednávat s Afgánci, kteří ale pořád něco křičeli jeden přes druhého a neustále mířili na auto samopaly.
"Hlavně klid. Dokud jsme v autě, jsme v bezpečí," snažil se Max uklidnit Ashley, která nepatrně přikývla, ale plakat nepřestala.
"Blaine," zašeptal Kurt a jeho milenec mu odpověděl vášnivým polibkem, jako kdyby se s ním loučil.
"Bože můj," ozval se Henryho výkřik a Blaine s Kurtem se ihned otočili, aby se podívali, co se děje. Venku před autem stál muž s odjištěným granátem a ač mu Kurt moc nerozuměl, přesně věděl, co muž křičí. Požadoval, aby okamžitě všichni vylezli z auta nebo ho vyhodí do vzduchu.
Ashley se celá otřásala vzlyky, Max ji k sobě pevně tiskl a Kurt svíral Blainovu dlaň ve své. Všichni čtyři sledovali vojáky v autě, kteří si rychle vyměnili pár slov a poté všichni tři vojáci přikývli a vyhodili z okna zbraně, načež nařídili to samé i nemocničnímu personálu.
Kurt se zbraně nechtěl vzdát, ale nic jiného mu nezbylo, protože věděl, že by ho jinak ihned zastřelili. Vlastně se divil, že byl pořád ještě naživu, to mu dávalo naději. Třeba je nechtějí zabít.
Všichni museli vystoupit z auta a Blaine neochotně pustil Kurtovu dlaň. Věděl, jak muslimové pohlížejí na homosexualitu. Okamžitě by je oba na místě zastřelili.
Vojáci se snažili komunikovat s povstalci, zatímco Max stál před Ashley jako štít a Kurt s Blainem se také krčili u auta. Ze všech stran na ně mířily samopaly. Mohlo tam být víc jak dvacet mužů. Neměli by proti nim v sedmi nejmenší šanci.
Henry pomalu s rukama nad hlavou přešel ke Kurtovi a Blainovi a rychle se na ně podíval, poté pohled přesunul na Maxe podpírajícího Ashley, která stále plakala a byla tak vyděšená, že skoro nemohla stát na nohou.
Vojáci se snažili Afgáncům vysvětlit, že vezou lékaře do nemocnice, ale povstalcům to bylo jedno. Lékaři a všechen nemocniční personál byli vždycky uctívaní, protože zachraňovali životy, ale teď to vypadalo, že to povstalce vůbec nezajímá. Blaine pochopil, že se je vojáci snaží přesvědčit, aby lékaře pustili a jako rukojmí si vzali pouze je.
Rukojmí? Blainovi se sevřel žaludek a když si všiml Maxova pohledu, došlo mu, že i on pochopil, o čem se baví.
A pak se seběhlo všechno strašně rychle. Než se nadáli, byli přimáčknutí na auto, někdo jim strčil do pusy roubík, pytel přes hlavu a svázal jim ruce, aby nemohli utéci. Potom je nacpal do auta a když se Max pokusil bránit, něčím ho praštili po hlavě, takže omdlel.
Kurt se k někomu tiskl, vůbec netušil, kdo to byl, ale přítomnost dalšího člověka byla alespoň trochu uklidňující a když ucítil lehký dotek něčích prstů na svých, došlo mu, že to je Blaine. Po tvářích mu tekly slané slzy a byl vyděšený k smrti.
Dlouho je někam vezli, kolem sebe slyšel změt hlasů, které všechny mluvily arabštinou, ale tak rychle, že nebyl schopen pochytit skoro nic.
Po čase, zdálo se to jako věčnost, auta konečně zastavila a únosci je vytáhli ven z auta a odvedli do nějaké místnosti, kde jim sundali pytle z hlavy, vyndali roubíky z úst a rozvázali jim ruce. V místnosti bylo šero, světlo tam proudilo jen malým okénkém u stropu, které bylo zamřížované.
Povstalci je tam nechali zavřené a rychle odešli pryč. Nikdo z nich nepromluvil, dokud slyšeli jejich hlasy. Když se všude rozhostilo ticho, po několika vteřinách je prořízly vlzky, které patřily Ashley.
"Ššš, no tak," snažil se jí uklidnit Henry, který se bál, aby jejich únosce hlasité vzlyky nepřivolaly zpátky.
"Kde to jsme?" zeptal se potichu Blaine, kterému se třásl hlas tak, že pomalu nemohl mluvit.
"Nemáme tušení, ale jsme někde východně od Kábulu. Myslím, že jsme blízko hranic s Pákistánem," opověděl jeden z vojáků.
"Zabijou nás?" zašeptal Kurt a Blaine ho pevně sevřel kolem ramen.
"Nevím," přiznal Henry. "Nemáme tušení, co s námi udělají."

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kroupenka Kroupenka | 10. září 2013 v 17:08 | Reagovat

Parádní kapitola. Tahle povídka se mi líbí i proto že se vše netočí jenom kolem Kurta a Blaina, ale že má i svůj vlastní příběh.

2 Karin Karin | 13. prosince 2016 v 16:57 | Reagovat

Chudáci nestačilo co zažili ještě je unesou.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama