Love and War - 13.kapitola

23. ledna 2012 v 20:22 | Domík |  Love and War



Zrovna dokončeli náročnou operaci, která se díky komplikacím protáhla na pět hodin. Blaine byl unavený a měl tmavé kruhy pod očima a Kurt na tom nebyl o nic líp. A to měli mít ještě dvě hodiny službu, i když se už oba viděli v posteli.
"Asi tu umřu," zamumlal Blaine, když se posadil na gauč.
"To nebudeš sám," odpověděl mu Kurt, který se posadil vedle něho a položil Blainovi hlavu na rameno.
Oba si byli jistí, že kdyby teď jen na chvíli zavřeli oči, tak by tu usnuli. Měli za sebou deseti hodinovou směnu a představa dalších dvou hodin, než se dostanou do postele, se ani jednomu nelíbila. Kdyby teď měli jít znovu operovat, Blaine se obával, že by během operace usnul.
Čas plynul rychleji, než by Kurt chtěl. Byly to už čtyři dny od toho, co se vrátil Henry ze Států. Pomalu ho ani nepoznali. Nechápali, jak mohl během 14 dní tolik zestárnout. Ale smutek a bolest se na člověku podepisují nejen zevnitř. A Henry Leslie strašně postrádal. Chodit spolu začali ještě na střední škole, byli spolu skoro devět let a z toho tři roky byli manželé. Neuměl si život bez svojí ženy představit. Už si ani nepamatoval, jaký život vedl, než spolu začali chodit.
Než byl Henry povolán jako voják do Afgánistánu, plánovali s Leslie dítě, ale když se Leslie nabídla, že by jela s ním, protože lékařů není nikdy dost, rozhodli se s miminkem počkat, až se vrátí zpátky domů. Ani v těch nejhorších nočních můrách si Henry nepředstavoval, že až se vrátí domů, tak to bude z důvodu, aby svou manželku pohřbil a naposledy se s ní rozloučil.
I když voják moc dobře věděl, že to není jeho vina, že Leslie zastřelili, nemohl si to přestat vyčítat. Ona sem přeci jela kvůli němu, aby mohli zůstat spolu, protože by to bez něho půl roku nevydržela. A teď je mrtvá a Henry najednou nevěděl, co si dál počít se svým životem.
Kurt s Blainem se mu snažili dělat společnost, ale Henry skoro nemluvil, jeho pohled pořád bloudil k fotce Leslie, kterou nosil v kapse a když se ho na něco zeptali, většinou byl duchem nepřítomný a vůbec neregistroval, že na něho někdo mluví.
Blaine mu navrhoval, aby se vrátil domů, ale Henry nechtěl. Nedokázal se vrátit do prázdného bytu, kde na něho nikdo nečekal. Válka byla alespoň částečný únik od kruté reality.
"Blaine, víš, přemýšlel jsem," začal potichu mluvit Kurt. "V New Jersey je skvělá medicína, to sám víš, studoval jsi tam a já jsem přemýšlel, myslel jsem, že.. že bych se tam mohl přestěhovat a začít studovat. Mohl bych pracovat v nemocnici na částečný úvazek jako zdravotní bratr, než bych si dodělal školu. Takhle by to alespoň znamenalo, že bychom se mohli dál vídat, pokud by jsi samozřejmě chtěl." Poslední slova skoro zašeptal. Netušil, jak bude Blaine reagovat a jeho reakce se bál. Nechtěl pokazit poslední týdny, které jim tu zbývaly. Věděl, že je jeho nápad nejspíš bláhový, ale prostě to musel navrhnout, nechtěl se Blaina vzdát bez boje.
"Ty by ses kvůli mně vážně přestěhoval na druhý konec Spojených států?" zeptal se Blaine potichu a Kurt přikývl.
"Pokud to znamená, že mi nezmizíš jednou pro vždy ze života, tak to klidně udělám. Nikdy bych po tobě nechtěl, aby ses musel rozhodovat mezi mnou s svojí dcerou, zvlášť když vím, že bych tenhle boj prohrál ještě dřív, než by nějaký začal a vím, že to nebude znamenat, že odejdeš od Alyson, protože spolu máte dítě a já to chápu, vážně to chápu a jen jsem myslel, že-"
"Ššš," umlčel Blaine Kurta polibkem. "Kurte, ani nevíš, co pro mě tvoje slova znamenají. A rád bych ti teď řekl, že od Alyson odejdu, ale nemůžu. Nic si nepřeju víc, než abychom mohli být spolu. Představa, že se za 5 týdnů vrátím domů a budu tam bez tebe, mě ubíjí a trhá mi to srdce, ale než budeme moci být spolu, musím to vyřešit s Alyson. Ona mě miluje a i když já jí ne, bude to těžké kvůli Lucy. Nechci být tím otcem, který svoje dítě vídá dva víkendy v měsíci, prostě nechci."
"Já to chápu, Blaine. Nikdy bych po tobě nechtěl, abys kvůli mně opustil vlastní dítě."
"Děkuju," pohladil Blaine Kurta po vlasech.
Z dalšího rozhovoru je vyrušilo klepání na dveře.
"Koukejte, koho vám vedu," slabě se usmíval Henry a za ruku držel malou Enisu, která se usmívala jako sluníčko a v ruce držela plyšáka, kterého dostala od Blaina.
"Ahoj," zamávala jim holčička plyšákem a když jí Blaine s Kurtem otevřeli náruč, skočila na klín a k oběma se vděčně přitulila.
"Přišla's na kontrolu?" zeptal se jí Blaine s úsměvem a Enisa přikývla.
"Stýská se mi," usmála se na ně, čímž oběma vyrazila dech.
"Nám taky," pohladil jí Kurt po vláskách.
"Kde máš babičku?" zeptal se zvědavě Blaine a Enisa kývla směrem ke dveřím, za kterými stála Amina, které si ani jeden z nich předtím nevšiml.
"Dobrý den," pozdravili oba arabsky a Blaine Aminu vyzval, ať normálně vejde dovnitř a nestojí za dveřmi.
Henry mezitím odešel, protože mu pohled na každé dítě připomínal, že s Leslie mít už nikdy žádné nebudou.
"Dobrý den," slabě se na ně usmála Amina a posadila se do volného křesla.
"Vidím, že si Enisa na protézu zvyká dobře," usmál se Blaine na Aminu, která přikývla.
"Je šikovná."
"To my víme," usmál se Kurt.
"Každý den se mě ptala, kdy už půjdeme do nemocnice, aby mohla jít za vámi na návštěvu."
Kurt větu nepochopil, tak mu ji musel Blaine přeložit. Nikdy by nečekal, jak ho pár slov zahřeje u srdce.
"Bude se mi po ní stýskat, až se vrátím do Států," smutně se usmál Blaine a začal malou Enisu lechtat, takže se začala smát a pištět, což rozesmálo všechny tři dospělé.
"Ještě jednou bych vám chtěla poděkovat, co jste pro ni udělal. Vy oba," otočila se na Kurta.
"Je to naše práce," odpověděl Blaine a Amina zavrtěla hlavou.
"To, co jste udělali, bylo mnohem více, než byla vaše povinnost."
"Máte úžasnou vnučku, ta by si získala srdce každého."
Amina se usmála a přikývla. Poté se s námahou zvedla s křesla. "Musíme jít, čeká na nás pan doktor, pojď Eniso."
"Já chci zůstat s Kurtem a Blainem," smutně se podívala dívenka a její babička se usmála.
"Ještě se za nimi přijdeme podívat, než půjdeme domů, dobře?"
"Dobře," přikývla Enisa, dala Kurtovi i Blainovi pusu na tvář a poté se vydala za babičkou, která jí chytila za ruku a společně se vydaly na vyšetření, aby se v nemocnici ujistili, že protéza funguje tak, jak má a aby na rehabilitacích zjistili, jak si na ni Enisa zvyká.
"Ona je tak úžasná," zavrtěl Kurt s úsměvem hlavlou.
"To je."
"Chvíli jsem přemýšlel, že kdybychom Aminu nenašli, tak bych Enisu zkusil adoptovat," přiznal Kurt a Blaine se na něho usmál.
"Byl by z tebe skvělý otec."
"Myslíš?"
"Jsem si tím naprosto jistý. Vídím, jak se na ni díváš, jak jsi se o ni staral a chodil si za ní i v době, kdy jsi neměl službu."
"To ty taky."
"Já vím. A věř mi, kdybych mohl, hned bych si ji k sobě vzal taky, protože si zaslouží pořádný domov."
"Bojím se, aby Amina neumřela, až se vrátíme domů a Enisa neskončila v sirotčinci. Není jako normální děti, s tou protézou by tam měla peklo."
"Musíme doufat, že se to nestane."
"Jo. To je bohužel to jediné, co nám zbývá," povzdechl si Kurt a Blaine mu jemně stiskl dlaň.
"Určitě to bude v pořádku," ujistil ho znovu Blaine a přitáhl si Kurta ke krátkému polibku, ze kterého je vyrušilo další klepání na dveře a Kurt s Blainem se znovu vrátili do služby, protože na ně čekala pacientka se zlomenou rukou.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 13. prosince 2016 v 15:00 | Reagovat

Tak přece jen zůstanou spolu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama