Love and War - 1.kapitola

23. ledna 2012 v 18:40 | Domík |  Love and War


Blaine na chvíli zavřel oči, aby si odpočinul. Bylo toho na něho moc. Za posledních několik dní skoro nespal. Připadal si jako chodící zombie. A do toho všeho pořád a pořád přinášely další oběti. Většina z nich neměla šanci přežít. Ti kteří ale šanci přežít měli, o ty se se svojí kolegyní prali do posledních vteřin. Jenže v posledních dnech měli smůlu. Z 16 lidí, které za poslední tři dny operovali, jich 9 zemřelo. A u dvou si stále nebyli jistí, jestli zvládnou přežít, s těmi zraněními, které měli.
Už se nemohl dočkat, až odpoledne konečně přijedou posily a on se bude moci pořádně vyspat. Protože už ani několikáté kafe mu nepomáhalo a Leslie, jeho kolegyně, na tom byla ještě hůř. Kromě strachu o sebe a životy pacientů, se musela neustále obávat o život svého manžela, který tam někde venku bojoval za svou zemi.
I když tomu už Blaine dávno nevěřil. Tohle nebylo o demokracii a o míru, tohle bylo o tom, že vláda Spojených států chtěla ropu. A oni tu ropu měli, takže jim sem vtrhli, když tu probíhala občanská válka a začali si hrát na hrdiny a mesiáše.
"Do hajzlu," protřel si Blaine unavené oči a šel zkontrolovat pacienty, kterých měli v nemocnici víc, než na kolik jich měli kapacitu. Ale nemohli je přeci nechat umřít na ulici.
Rozhlížel se po chodbách, kde byla podél zdí vytvořena provizorní lůžka, na kterých leželi méně zranění, kteří nebyli ohroženi na životě a brzy je budou moci pustit domů. Pokud tedy ještě nějaký domov měli.
Válka se zhoršovala, povstalci se rozhodli, že spojenecké vlády ze země vyženou a díky přísunu zbraní ze zahraničí se jim to začínalo dařit. Státy měly mnohem větší počet mrtvých vojáků než dřív a Blaine věděl, že je to jen otázka času, než se budou must z Afgánistánu stáhnout.
V jedné z postelí brečela malá holčička, které bomba utrhla nohu.
"Ššš," pohladil jí Blaine po vlasech a snažil se na ni mluvit arabsky aspoň tím málem, které tu pochytil, aby dívku uklidnil. Věděl, že jí to strašně bolí, ale už jí nemohli dát víc prášků proti bolesti, jinak by ji předávkovali.
"To bude dobré, bude to dobré," šeptal ji do ucha a snažil se ji uklidnit, aby svým pláčem nevzbudila další tři děti, které tam byly s ní.
"Já chci za maminkou," brečela dívka a Blainovi to trhalo srdce, protože věděl, že svojí maktu už nejspíš nikdy neuvidí.
Holčička byla spolu s rodiči v jedné z budov, které vyhodili povstalci do vzduchu. Skoro nikdo to nepřežil a když se pokoušeli zjistit jména rodičů holčičky, nevěděla je. Byla ještě moc malá.
S povzdechem dívku pohladil po vlasech a opřel se o madlo postele. Doma na něho čekala přítelkyně s půl roční dcerou. Pořád tomu ještě nemohl uvěřit, že je otcem. Všechno se to seběhlo strašně rychle.
Začal chodit s Alyson, když byl v posedním ročníku medicíny. Nikdy jí nemiloval, ale bylo mu s ní fajn a jejich spíše přátelský vztah mu stačil. Jednou za čas se s ní vyspal, i když sám z toho sexu moc neměl a všechno bylo v pořádku. Jejich vztah vypadal ideálně, i když Blaine v duchu vždycky věděl pravdu, že tohle není to, co od života chce. A pak mu po roce a půl chození Alyson oznámila, že je těhotná. Nebyl to ještě ani rok, co Blaine začal pracovat v nemocnici a nastěhovali se do společného bytu.
Tvrdila mu, že jí selhala antikoncepce, ale Blaine jí nevěřil. Jenže neměl to srdce jí opustit, a tak s ní zůstal. Zůstal s ní a začali předělávat byt tak, aby v něm mohli vychovat dítě.
Výhoda těhotenství Alyson byla ta, že spolu alespoň nemuseli spát. Tvrdila sice Blainovi, že spolu sex mít můžou, ale on si stál za tím, že nebude riskovat, aby se něco stalo s dítětem, i když byl lékař a věděl, že by se nic nestalo, pokud by byli opatrní.
Čas utekl strašně rychle a než si to uvědomil, stál na porodním sále, držel Alyson za ruku a sledoval zázrak, který se mu odehrával přímo před očima. Zázrak v podobě narození jejich dcery, Lucy.
Miloval jejich malou holčičku a na okamžik si myslel, že miluje i Alyson. Ale když se vrátila domů z porodnice, všechno se začalo měnit. Blaine byl často na nočních v nemocnici a Alyson vyváděla, protože nechtěla být s dcerou sama. Nedokázala pochopit, že Blaine jako chirurg musí být v práci často, i když by byl radši doma s nimi.
Několikrát se pohádali, protože si Alyson myslela, že Blaine někoho má. Jednou dokonce jejich hádka vzbudila malou, kterou pak Blaine nemohl utišit, aby přestala plakat.
Bylo to čím dál víc k nevydržení. Hádky byly u nich doma na denním pořádku. Když se nehádali kvůli tomu, že ji Blaine podvádí, tak Alyson chtěla, aby se přestěhovali z bytu do domu na předměstí, i když na to neměli peníze. Blaine si sice jako lékař vydělával dost, ale ne tolik a mateřská byla skoro zanedbatelná. Sliboval Alyson, že až se vrátí do práce, dělala sekretářku jedné právnické firmě, tak si o domku znovu promluví, že to už by mít peníze mohli, ale jeho přítelkyně ho neposlouchala. A poslední kapkou bylo, když začala vyvádět, že si ji Blaine nechce vzít.

Měl všeho plné zuby a byl v podstatě rozhodnut ji o tu ruku požádat, jen aby měl doma klid, když přišla před necelými třemi měsíci ta osudová nabídka.
Vedení nemocnice mu jakožto skvělému chirgovi nabídla, aby odjel na půl roku do Afgánistánu, kde byla zřízena v jednom z měst nová nemocnice. Chtěl nabídku odmítnout, ale nakonec se ji rozhodl přijmout. Utéct od všeho pryč a daleko byla jediná možnost, jak to celé zvládnout.
Byl si naprosto jistý, že Alyson nemiluje, nikdy nemiloval a nikdy ani milovat nebude, ale měli spolu dítě. A on Lucy miloval, takže se rozhodl, že na půl roku odjede pryč a až se vrátí, tak se uvidí. Trhalo mu srdce vědomí, že svojí holčičku tak dlouho neuvidí, ale nemohl s Alyson zůstat, musel by ji jinak opustit.
Vyslechl si spoustu výčitek o tom, že ho Alyson nenávidí a pokud odjede, že ho opustí, ale nenechal se zlomit a odjel.
Už tu byl dva měsíce a čekaly ho ještě další čtyři. Byl příšerně unavený a stesk po jeho dceři ho ubíjel, ale miloval svou práci. Cítil to jako poslání od boha, pomáhat lidem, zachraňovat jejich životy.
Z myšlenek ho vytrhly hlasy, které vycházely z chodby. Blaine naposledy pohladil holčičku po vlasech a vydal se na chodbu, aby zjistil, co se tam děje.
Když uviděl dva vojáky, vedle kterých stáli další tři lidé, ulevilo se mu. Konečně jim přijela slíbená posila.
"Výborně, tady máme hned jednoho doktora. Pane Andersone, přivezli jsme vám tu slibovanou pomoc v podobě dvou doktorů a jednoho zdravotního bratra. Tohle je doktor Eddie Smith, doktorka Kelly Jolie a Kurt Hummel," představil je voják a Blaine si se všemi potřásl rukou.
"Díky bohu. Těší mě, já jsem Blaine, konečně se vyspím," slabě se usmál a všichni tři mu úsměv oplatili.
"Pojďte, provedu vás tu a ukážu vám, kde budete bydlet," znovu se usmál, rozloučil se s vojáky a odvedl ostatní do zadních prostorů nemocnice, kde byly vytvořené pokoje pro doktory a sestry. Nechal všechny ubytovat se a poté se vrátil, aby je provedl po nemocnici.
"Tak myslím, že bydlíme spolu, že?" Usmál se na něho mladík, který mu byl představený jako Kurt.
"Ano. Snad to nebude problém, že tu bydlíme po dvou."
"Určitě ne, mně to nevadí," upřímně se na něho usmál a Blaine mu úsměv oplatil.
"Jak dlouho už tu jsi?" Zeptal se Kurt a upřeně se na Blaina podíval.
"Dva měsíce a tři dny," odpověděl mu Blaine a podíval se mladíkovi do očí. A pane bože! Měl ty nejkrásnější modré oči, které kdy viděl. Celým jeho tělem projel zvláštní, neznámý pocit a Blaine aniž by si to uvědomil, tak se v těch očích utopil.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 13. prosince 2016 v 13:27 | Reagovat

Krásně to začíná až na to kde jsou.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama