I'm Here For You -1. - 5.kapitola

23. ledna 2012 v 23:43 | Domík |  I'm Here For You



1. KAPITOLA
Blaine sledoval Kurta, který seděl u okna a sledoval, jak venku prší. Vypadal smutně. Jako ostatně skoro vždy. Kromě Blaina se tu skoro s nikým nebavil, jen občas prohodil pár slov se svými spolužáky nebo Wesem a Davem. Ale že by ho někdy viděl si s někým jen tak povídat to ne. Přitom si byl jistý, že kdyby Kurt skutečně chtěl, tak by mezi ostatní rychle zapadl. Ale on se brzy prostě přestal jakkoli snažit. Skoro nemluvil a vůbec se neusmíval. A když už se usmíval, tak zrovna četl nějakou veselou smsku od Mercedes nebo telefonoval se svým otcem.
"Jsi v pořádku?" potichu přistoupil ke Kurtovi a položil mu ruku na rameno. Ten sebou cukl a otočil se. I když tady byl už druhý měsíc, pořád se bál, že ho tu někdo znovu začne šikanovat. Na tváři se mu objevila úleva, když si uvědomil, že u něho nestojí nikdo jiný než Blaine.
"Jen jsem... se koukal ven."
"A cos tam vykoumal?" zeptal se s úsměvem Blaine.
"Vlastně nic," slabě se usmál Kurt a opřel se hlavou o okno, do kterého bušily kapky deště.
"Měl by sis jít sednout k nám a taky se trochu bavit. Vždyť se jenom učíš, takhle budeš za chvíli nejchytřejší ze třídy a co budou dělat ti ostatní chudáci, kteří se tady flákají?" Kurt se díval z okna a mlčel. A takhle probíhaly jejich rozhovory už několik dní, ať se Blaine snažil, jak se snažil.
"Stýská se ti, viď?" Odpovědí mu bylo jen slabé přikývnutí a následný povzdech.
"Tak si pojď s náma zahrát Bang, aspoň se na chvíli zabavíš."
"Bang?" odpověděl Kurt a podíval se Blaina.
"Ty neznáš Bang?" zatvářil se Blaine překvapeně.
"Tak v tom případě je tvoje povinnost okamžitě zvednout zadek a jít si zahrát," usmál se Blaine a než se Kurt nadál, chytl ho za ruku a postavil na nohy.
"Dobře," přikývl Kurt a usmál.
"Tak se mi líbíš a teď upaluj ke stolu, já dojdu pro karty a Wes ti zatím vysvětlí pravidla," kývl Blaine směrem k Wesovi a odešel pro karty.
Kurt si sedl ke klukům a poslouchal, o čem se baví. David s ještě nějakým klukem, jehož jméno si nepamatoval, rozebírali, co je nejlepší dárek pro přítelkyni k narozeninám, oba dva ale navrhovali samé kraviny a Kurt si byl naprosto jistý, že lístek na fotbalový zápas by ani jednu z jejich přítelkyň moc nepotěšil.
"A co jí třeba koupit cédéčeko s její oblíbenou hudbou? Nebo pozvat na romantickou večeři, masáž pro dva...," promluvil Kurt, ale když se po něm otočily pohledy všech ostatních u stolu, tak zase zmlkl. Raději na sebe nechtěl moc upozorňovat.
"Sakra chlape, to ale vůbec není špatnej nápad," praštil Dave do stolu a usmál se.
"Díky Kurte. Až budu potřebovat poradit zas s nějakým dárkem, vím za kým jít."
"Za málo," usmál se nesměle Kurt.
"Tak co, vysvětlil si mu ty pravidla?" zeptal se přicházející Blaine a když uslyšel probíhající rozhovor o tom, jestli bude lepší CD Shakiry nebo Kate Perry a která z nich je hezčí, do kteréžto debaty se zapojil aktivně celý stůl, tak mu bylo jasné, že vysvětlení pravidel se nekonalo.
"Tak víš co, Kurte? Budeme teď hrát spolu a já ti to vysvětlim postupně během hry, když je tady na někoho spoleh, že," zamračil se na Wese, přitáhl si židli a vmáčkl se mezi Wese a Kurta, takže se jejich kolena takřka dotýkala.
Blaine rozdal karty, potichu Kurtovi vysvětlil, že jsou bandita, takže musí všechny zabít a zjistit, kdo je další bandita, aby jim v zabití ostatních pomohl. Kurt hru pochopil rychle, ale moc se na ni nedokázal soustředit, když měl Blaina tak blízko, že stačilo pohnout nohou o pár centimentrů a vzájemně by se dotýkali. To bylo jako mít před sebou čokoládu, která na člověka křičí "Sněz si mě." A že Blaine soustředěný na hru vypadal neskutečně k sežrání, pomyslel si Kurt a v zamyšlenosti odhodil špatnou kartu.
"Hele prcku, přestaňte se s Blainem vzájemně očumovat, jako kdybyste se nikdy neviděli a soustřeďte se na hru," prohodil David jen tak mimochodem a všechny pohledy u stolu se obrátily na dva mladíky, kteří byli rudí jak rajčata a pohledem si vyvrtávali díru do stolu.
"Uhm...," bylo jediné, na co se zmohl Blaine, i když v hlavě na Davida řval, jaký to je neskutečný idiot. Kurt neříkal nic. Vypadalo to, že dokonce radši ani nedýchá.
"No, radši pokračujme ve hře," promluvil nakonec do ticha Blaine a pak se naklonil ke Kurtovi.
"Nic si z nich nedělej, oni si prostě tyhle blbý poznámky neumí odpustit," pošeptal mu omluvně a jemně ho pohladil po ruce. Kurtovi motýli začali v břiše přímo šílet a on si připadal, že se každou chvíli pozvrací. Nikdy si víc nepřál, aby nebyl jak otevřená kniha, ve které si může každý číst, protože mu bylo naprosto jisté, že musí být vidět i ze vzdálenosti několika kilometrů, jaké pocity v něm Blaine vyvolává. A skutečně. Wes s Davidem po sobě ihned začali házet vědoucí pohledy, jen Blaine naštěstí vypadal, že si ničeho nevšiml.

2. KAPITOLA
"Uznej, Kurte, že to byla sranda," usmál se na něho Blaine po konci třetí hry, i když pokaždé byli s Kurtem zabiti jako první. Kurt nebyl jediný, kdo se nedokázal pořádně soustředit. Blainovi trvalo dlouho, než si to přiznal, ale měl Kurta opravdu rád. Chtěl mu zůstat jen mentorem, ukázat mu, že být gay není nic špatného a třeba mu i pomoci najít toho pravého. Teď však už žádného pravého hledat nechtěl. Ani jemu, ani sobě. Celou hru měl neustále tendence chytit Kurta za ruku, pohladit ho po noze a nebo mu položit hlavu na rameno. Ale ani jedno z toho samozřejmě neudělal. Kurt byl především kamarád a nerad by ho ztratil kvůli tomu, že ho vyděsí. Navíc tu pořád byla ta šikana, na kterou Kurt jako by stále čekal, až se znovu dostaví.
"To jo. Akorát jsme to teda dost projeli," usmál na Blaina, se kterým společně mířili na večeři.
"Příště je porazíme," mrkl na něho Blaine. Ani jeden si neuvědomil, že i když už Kurt pravidla znal a celý průběh hry chápal, pořád měli v plánu hrát spolu.
"Myslíš, že se někdy jeden z nich odhodlá a skočí po tom druhým?" zašeptal Wes jednomu ze svých spolužáků.
"Počítá se do někdy i za deset let?" oba se rozesmáli a sledovali před sebou jdoucí chlapce. A nebyli jediní, kteří na sebe házeli významné pohledy. Jiskření mezi těma dvěma si už stihla všimnout v podstatě celá škola kromě samotného Blaina s Kurtem.
"Počítá," přikývyl Wes a zazubil se.
"Tak v tom případě vsázím na to, že se někdy dají dohromady."
"Deset let je pro ně celkem dlouhá doba, přitlačte pánové, aspoň patnáct," přidal se k rozhovoru i David a všichni tři se začali společně smát. Blaine se s podezřením otočil a pánové okamžitě dělali, že oni nic, že oni jsou přece svatí, což Blaina utvrdilo v jeho domněnce, že se baví o něm a o Kurtovi a že určitě něco plánují.

"Ta čína chutná skvěle," pochválil si večeři Blaine, když se s Kurtem posadili ke stolu. Kurt přikývl a pak se pobaveně usmál.
"Počkej, máš omáčku na bradě," naklonil se přes stůl a utřel Blainovi omáčku z brady ubrouskem.
"Snižuju na 5 let pánové," pohlásil Dave, když to viděl.
"Pět měsíců."
"Do tří měsíců."
"O dvacet dolarů?"
"O dvacku."
"Dobře dobře, tak půl roku, ale níž už nejdu," prohlásil Dave, když viděl smějící se chlapce u vedlejšího stolu.
"Tvoje smůla, kámo. Přijdeš o dvacet babek," prohlásil Wes a s úsměvem sledoval Kurta s Blainem. Možná přeci jenom nebudou oba tací srabi a k něčemu se odhodlají ještě před tím, než oba skončí v domově důchodců. Musel se té představě zasmát.
"Kulte, vežmeš si mě?" přišmajdá Blaine o holi ke Kurtovi, který sedí v houpacím křesle, v ruce drží módní magazín a podivuje se nad tím, co ta dnešní mládež nosí za příšerné oblečení.
"A ty ši kdo?"
"Blaine, nepamatuješ si na mě?"
"Počkej, jenom ši vežmu brejle, už nějak špatně vidim. A kde mám žuby?"
Ne, musel tu představu vyhnat z hlavy, není dobré myslet při pití na něco takového, hrozilo, že se začně smát a všechny kolem sebe ohodí čajem.

"Co plánuješ na ten víkend za měsíc?"
"Asi se pojedu podívat domů, sice jsem tam byl minulý víkend, ale chybí mi táta s Carol a Mercedes," usmál se Kurt.
"Proč?" zeptal se.
"Jen se ptám," oplatil mu úsměv Blaine, ale ve skutečnosti byl zklamaný. Za měsíc se měl konat ples Dalton academy a Blaine by byl rád, když by tam Kurt byl. I kdyby si s sebou vzal Mercedes. Konec konců děvčata byla povolena. Ne-li přímo vítána. Přeci jen tančit ploužáka s bandou dalších kluků většině nepřipadalo jako lákavá nabídka.
"Aha," přikývl Kurt a úsměv mu trochu povadl. Příští měsíc by měl být ples a on pořád tajně doufal, že ho Blaine pozve. Bylo to bláhové, moc dobře to věděl, ale doufat se přeci může.
"Copak?" všiml si Blaine Kurtova smutného úsměvu a přičetl to tomu, že než uteče ten měsíc, tak to bude ještě dlouho trvat.
"Ale nic. Jen...," povzdychl si Kurt a pak mávl rukou, že to nestojí za řeč.
"Jen?" zeptal se zvědavě Blaine.
"Jen...," podíval se Kurt Blainovi do očí, ve kterých hledal odvahu, ale místo toho se v nich naprosto utopil a zapomněl, co chtěl říct.
"Hele vy dvě hrdličky," vmísil se rozhovoru David a Kurt rychle uhl pohledem.
"Nechcete se k nám pozítří večer přidat na další partičku Bangu?" Kurt s Blainem se na sebe podívali a usmáli se.
"Jasně, proč ne. Trntokrát vás rozdrtíme."
"To se uvidí, Blainíku, to se ještě uvidí," mrkl na něho David.

3. KAPITOLA
Museli si plácnout. Ani jeden nečekal, že by skutečně mohli vyhrát, zvláště když byli odpadlík, ale podařilo se jim to a oba z toho měli radost jako malé děti. Byli spolu tak sehraní, že to vypadalo, že nehrajou dva lidi, ale jenom jeden.
"Tak a teď byste hrdličky mohli hrát každý za sebe, co na to říkáte?"
"Ne," odpověděli jednohlasně a začali se smát.
Kurt se konečně začal více bavit s ostatními kluky a už zdaleka nevypadal tak moc smutně, i když veselost z něho taky nesálala. Ale i to bral Blaine jako pokrok. Rozhodl se Kurta začlenit do kolektivu stůj co stůj. A v rámci začleňování do kolektivu s ním aspoň mohl trávit víc času. Každý den měl toho tichýho kluka čím dál tím radši. Nenápadně sledoval Kurta, který si povídal s Wesem a jeho pohyby, mimika, prostě naprosto všechno způsobovalo jeho srdci bušení, jako kdyby uběhl běh na několik kilometrů. Ve vztazích moc štěstí zatím neměl. Několik týdnů chodil s jedním spolužákem z bývalé školy, díky šikaně se ale brzy rozešli a stejně ho moc rád neměl. Byli spolu jenom z důvodu, že byli oba gayové. A letní románek na dovolené ve Španělsku se taky moc počítat nedal, protože i když tam přišel o panictví, nic moc to pro něj neznamenalo. Věděl, že s Kurtem by to bylo jiné. Každý jeho úsměv a pohled ho zahříval u srdce. Ale nevěřil tomu, že by Kurt mohl jeho city opětovat.
"Dáme ještě jednu hru?" zeptal se jeden ze starších kluků a všichni přikývli, jen Kurt se zvedl s omluvou s tím, že musí udělat úkol a jinak by ho nestihl.
"Nechceš s tím pomoc?" zeptal se Blaine.
"Opravdu by ti to nevadilo? Je pravda, že fyzika mi vůbec nejde a pomoc bych naprosto uvítal," usmál se nadšeně Kurt.
"Stejně by mi to bez tebe tak nešlo," oplatil mu úsměv Blaine, zvedl se od stolu, zamával klukům a společně s Kurtem odešli.

"Je mi úplně jasný, jakej úkol jdou plnit," zazubil se Wes a David do něho pod stolem kopl.
"Nic takovýho. Hezky ať se učí, na muchlování mají ještě půl roku čas."
"Já ti říkal, že tu sázku projedeš."
"Sakra, ještě nakonec vyhraje Billy s jeho třemi týdny," zamračil se Wes a David se mu začal škodolibě smát. Aspoň by nebyl jediný, kdo by přišel o dvacet babek.

"Já to prostě nechápu," zakňoural zničeně Kurt a díval se na stejně zničeného Blaina, který mu to za boha nedokázal vysvětlit.
"Ale vždyť je to úplně lehký!"
"Pro tebe možná," vzdychl Kurt nešťastně a díval se do sešitu na milion divných vzorečků, které mu dávaly smysl asi stejně jako tajné šifrovací kódy NASA.
"Podívej," vzal do ruky Blaine znovu tužku a stoupl si vedle Kurta.
"Tady to musíš vynásobit, to ještě chápeš ne?" Kurt přikývl a Blaine pokračoval.
"Takže, až to vynásobíš, tak k tomu musíš přičíst tu odstředivou rychlost, tady koukej," začal Blaine znovu psát na papír postup a Kurt to vše soustředeně sledoval.
"A nakonec se tohle vyruší a pak tohle vydělí?" zeptal se s nadějí v hlase Kurt.
"Jo, přesně tak. No vidíš, že to chápeš," usmál se Blaine.
"Fakt? Já jsem to fakt řekl dobře? Jupííí," zasájal Kurt, vyskočil ze židle a Blaina obejmul.
"Nejsi přece žádný máslo," pošeptal mu Blaine do ucha a Kurt v tu chvíli málem zkolaboval. Rychle se odtáhl a podíval se z okna.
"Stalo se něco?" zeptal se Blaine a v duchu se už smiřoval s tím, že mu Kurt oznámí, že se mu líbí někdo jiný a ještě ho bude žádat o radu, jak se s tím dotyčným sblížit. To už se mu jednou stalo. A netoužil to zažít znovu. Doteď ho to bolelo, když si na to vzpomněl.
"Já jen...," nevěděl Kurt co mu má odpovědět. "Já tě jen miluju?" "Jen bych tě teď nejradši celého zulíbal, ale mám strach, že necítíš to samé a zlomíš mi srdce?" Prostě nemohl přijít na ta správná slova, a tak mlčel.
"Pořád se ti stýská že?" zeptal se Blaine.
"Strašně moc," odpověděl Kurt a vlastně nelhal. Sedl si na postel do tureckého sedu a na klín si vzal plyšáka, kterého dostal od kamarádů ze sboru na rozloučenou, aby se mu tolik nestýskalo. Blaine se posadil vedle něho a lehce mu stiskl ruku, nevěděl totiž, jak jinak by mu mohl pomoci. Nejradši by ho znovu obejmul, protože Kurt tak krásně hřál, ale to si netroufl.
"Děkuju, že jsi mi pomohl s tou fyzikou," podíval se Kurt se smutným úsměvem na Blaina.
"Vůbec není zač. Kdybys cokoli potřeboval, stačí se stavit. Kdykoli."
"Děkuju," zopakoval znovu Kurt a položil si hlavu Blainovi na rameno.

4. KAPITOLA
Za týden měl být ples a Blaine se pořád neodhodlal se Kurta zeptat, jestli by nešel s ním. Odhodlával se k tomu stále a stále dokola, ale vždy když otevřel pusu, aby se ho zeptal, tak ji zase zavřel. Nevěděl, proč má takový strach z normálního pozvání na ples. Lépe řečeno si nalhával, že to neví. Protože Kurtovo odmítnutí by zároveň bylo bezeslovné oznámení toho, že o Blaina nestojí. A dozvědět se krutou pravdu Blaine nebyl připraven.
"Nad čím přemýšlíš?" zeptal se Kurt Blaina, který se tak lekl, že až nadskočil.
"Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit," omluvil se, ale musel zadržovat smích, protože Blaine vypadal, jako by na něho promluvila smrt.
"To je dobrý, jen jsem byl zamyšlený," usmál se Blaine na Kurta a posunul se na gauči, aby si Kurt mohl sednou vedle něho.
"Je všechno v pořádku?" zeptal se starostlivě Kurt a přisedl si vedle Blaina. Kurtova starostlivost ho dojala. V tu chvíli měl chuť ho obejmout a už nikdy nepustit. Pevně ho sevřít v náručí, laskat ho ve vlasech a jen tak poslouchat tep jeho srdce.
"V naprostém," usmál se Blaine.
"Kurte? Nechtěl bys...," nadechl se Blaine konečně k vyslovení pozvání na ples, Kurt ho ale přerušil, protože mu zazvonil telefon. Mávl na něho rukou, aby chvíli vydržel, vzal telefon a odběhl z místnosti. Když se o pár minut později vrátil, tak celý zářil.
"Tomu neuvěříš, oni mi uspořádali večírek," usmál se Kurt a sedl si zpátky na gauč.
"Mělo to sice být překvapení, ale Mercedes mi to vyzvonila. Není to od nich skvělé? Páni, už se nemůžu dočkat. A dokonce je to večírek s tématem. 60. léta. Zbožňuju 60. léta. To musela vymyslet Rachel, nikoho jinýho by to nenapadlo. Finna určitě ne, ten by to udělal leda ve stylu hospodského povalečského rocku a Mercedes by z toho udělala přehlídku r'n'b muziky. Už se nemůžu dočkat," zářil Kurt jako sluníčko.
"Cos mi to chtěl říct?"
"Ale nic," díval se Blaine smutně z okna, protože nechtěl, aby Kurt viděl, jak ho tahle pro něho skvělá zpráva zasáhla. Mohl si za to ale sám. Kdyby se ho zeptal už dávno a nenechával to na poslední chvíli, tak by Kurt možná šel. Takhle mu ale přeci mělo být jasné, že si Kurt zatím udělá jiné plány. Plány bez něho, bez Blaina, bez plesu.
"Ty z toho nemáš radost?" zeptal se Kurt zklamaně.
"Ale to víš, že mám," otočil se Blaine zpátky na něho a nasadil úsměv.
"Jsem rád, že si tenhle víkend užiješ nějakou zábavu, jen jsem myslel, že bys...,"
"Ne ne, příští víkend," přerušil ho Kurt.
"Tenhle víkend je fotbalový zápas, proto mi to Mercedes prozradila, nemohla mě donutit, abych svou návštěvu ještě o týden posunul," usmál se Kurt.
"Takže je ten večírek až za čtrnáct dní?" ujistil se Blaine.
"Přesně tak. Už se nemůžu dočkat." Kurt si nevšiml úsměvu, který se rozlil po Blainově tváři. Věčírek až další týden znamenalo, že měl pořád šanci. A hodlal jí využít.
"Kurte, nechceš jít...?" znovu začal, ale opět byl přerušen uprostřed otázky.
"Tak co vy dvě hrdličky, co si tady šuškáte?" zeptal se David a kecl si na gauč přímo mezi ně.
"Nic," odsekl Blaine naštvaně, "Díky tobě už nic," pronesl znovu, vstal a odešel z místnosti pryč.
"Co jsem provedl?" zeptal se zmatený David a stejně zmatený Kurt jen pokrčil rameny. Neměl nejmenší tušení, co mohlo Blaina tak naštvat.

Zaťukal Blainovi na dveře, ale nic se neozvalo. Stiskl kliku a zkusil otevřít, ale bylo zamčeno. To přišlo Kurtovi celkem zvláštní, ale rozhodl se, že se po Blainovi ještě podívá, chtěl vědět, co Blaina před hodinou tak rozlobilo, že se jen tak zvedl a odešel. Dave sice stihl rozvést několik šílených teorií, mezi nimiž figurovala i žádost o ruku, ale Kurt se je snažil ignorovat. Zvlášť ve chvíli, kdy Dave přišel s tím, že chtěl Blaine Kurtovi určitě vyznat nehynoucí lásku a on mu to překazil. V tu chvíli se zvedl a odešel pro změnu Kurt. Nepotřeboval, aby celá škola viděla, že zrudl jak rajče. Když Kurt prošel jídelnu a knihovnu a Blaine nebyl nikde k objevení, zůstaly mu už jen sprchy a zkušebna. A protože vlízt za Blainem do sprch by si netroufl, taky by při pohledu na jeho dokonalé tělo mohl dostat infarkt, srdce by mu mohlo vyskočit z hrudi nebo by nejdebože mohl po Blainovi skočit, tak se rozhodl podívat se do zkušebny. Že uhodil hřebíček na hlavičku poznal už ve chvíli, kdy slyšel, jak se v dálce ozývá hudba.

I could stay awake just to hear you breathing
Watch you smile while you are sleeping
Far away and dreaming
I could spend my life in this sweet surrender
I could stay lost in this moment forever
Well, every moment spent with you
Is a moment I treasure

I don't wanna close my eyes
I don't wanna fall asleep
'Cause I'd miss you, babe
And I don't wanna miss a thing
'Cause even when I dream of you
The sweetest dream will never do
I'd still miss you, babe
And I don't wanna miss a thing

Co Blaine hraje za píseň, Kurt poznal už po prvních sekundách. Zbožňoval ji a vždy tajně doufal, že mu ji jednou někdo zazpívá. Potichu otevřel dveře, aby Blaina nevyrušil, vešel do místnosti a posadil se do nejbližšího křesla. Jeho hlas byl úžasný a když ho slyšel zpívat I don't wanna miss a thing, tak měl chuť tam jít a políbit ho. Ještě nikdy ho neslyšel zpívat nic tak procítěně. Tu píseň zpíval někomu. Ach, jak moc si přál být tím někým.

Lying close to you
Feeling your heart beating
And I'm wondering what you're dreaming
Wondering if it's me you're seeing
Then I kiss your eyes and thank God we're together
And I just wanna stay with you
In this moment forever, forever and ever

Kurt sledoval Blaina a i slepý by viděl tu lásku v jeho očích. Na tváři měl úsměv a když poslouchal Blainův nádherný hlas, tak věděl, že toho hnědookýho kluka miluje. Skutečně miluje. Nebylo to to pobláznění, které cítil k Finnovi. Když viděl Blaina, tak byl šťastný už jen při pohledu na něj. A zároveň mu bylo při každém pohledu ouzko, protože věděl, že Blaine nikdy nebude jeho.

I don't wanna close my eyes
I don't wanna fall asleep
'Cause I'd miss you, babe
And I don't wanna miss a thing
'Cause even when I dream of you
The sweetest dream will never do
I'd still miss you, babe
And I don't wanna miss a thing

I don't wanna miss one smile
I don't wanna miss one kiss
Well, I just wanna be with you
Right here with you, just like this
I just wanna hold you close
Feel your heart so close to mine
And stay here in this moment
For all the rest of time

Kurt seděl a poslouchal jako zhyptnotizovaný, ničeho jiného totiž nebyl schopen. Blaine seděl u klavíru, hrál a byl ztracen v jiném světě. Ve světě hudby, která ho kompletně pohltila. Nevnímal okolí, kdyby o pár metrů dál vybuchl granát, nejspíše by to ani nezaregistroval. Nevšiml si za ním sedícího Kurta, pro kterého hrál. A možná to bylo dobře. Protože láska se nejsnáze vyznává, když nevidíte reakci toho, komu ji vyznáváte.

I don't wanna close my eyes
I don't wanna fall asleep
'Cause I'd miss you, babe
And I don't wanna miss a thing
'Cause even when I dream of you
The sweetest dream will never do
I'd still miss you, babe
And I don't wanna miss a thing

Don't wanna close my eyes
Don't wanna fall asleep, yeah
I don't wanna miss a thing

Když Blaine dozpíval, v místnosti se rozhostilo absolutní ticho. Jeho prsty stále spočívaly na klavíru. Jen tam tak potichu seděl a probouzel se z tranzu do reálného světa. Kurt sledoval, jak tam tak sedí a musel si obejmout kolena, aby nevyskočil a neběžel Blaina políbit. Když se Kurt pohnul, křeslo zavrzalo a Blaine se překvapeně otočil a díval se na Kurta, jako by byl zjevení, které tam spadlo z nebe.
"Co tu děláš?" zeptal se překvapeně.
"Já... Promiň. Hledal jsem tě. A... a napadlo mě, že bys mohl být tady. Slyšel jsem hudbu, a tak... a tak jsem se šel podíval a viděl tě tu hrát a... bože můj, Blaine, to bylo neskutečný," řekl Kurt tiše a sledoval Blaina, který pomalu vstal ze stoličky od piana a šel ke Kurtovi.
"Opravdu se ti to líbilo?" zeptal se černovlasý chlapec potichu, když došel ke Kurtovi.
"Bylo to skutečně úžasný," odpověděl a sledoval Blaina. Pořád očekával nějakou reakci, kdy se ho Blaine zeptá, proč ho špehuje a jak si ho může dovolit poslouchat.
"To jsem rád, hrál jsem ji pro tebe," usmál se Blaine a začervenal se.
V místnosti se rozhostilo ticho. Kurt s Blainem si vzájemně hleděli do očí a čekali, co se stane dál. Ani jeden nevěděl, co říct, až ticho po chvíli přerušil Blaine.
"Kurte? Teď, když už nemáš plány na víkend, nechtěl bys, nechci tě nutit nebo tak, jen ti to navrhuju. Nechtěl bys jít se mnou na ples? Jako moje...," Blaine se na sekundu odmlčel a pak svou otázku dopověděl.
"Jako moje rande?"
Kurt se překvapeně podíval na nervózního Blaina, který si hrál s prstýnkem, ale pohled měl stále upřený přímo na Kurta a čekal na odpověď.
"Už jsem myslel, že se nikdy nezeptáš," usmál se Kurt.

5. KAPITOLA
Oba chlapci se na sebe nervózně usmívali a ani jeden si nebyl jistý, jak by se měl k tomu druhému chovat. Co vůbec znamenalo jít na ples jako něčí rande? Byl to začátek chození? Mohl teď vzít Blaine Kurta za ruku? Dát mu pusu?
"Jak dopadl test z dějepisu?" zeptal se Blaine Kurta, i když ho to vůbec nezajímalo. Dějepis byl dobré téma, tím se nedalo nic zkazit.
"Snad dobře," usmál se Kurt a poté vylezl z poza skříně.
"Tak, co tomu říkáš?" otočil se kolem dokola v černém obleku se stříbrným prošíváním a Blaine na něho zůstal koukat s otevřenou pusou.
"Wow, sekne ti to," usmál se uznale Blaine.
"Myslím, že vedle tebe budu vypadat jako otrhanec ve svým starým obleku."
"To určitě ne," popošel Kurt blíž k Blainovi a opatrně ho pohladil po tváři.
"Už aby byl zítřek," usmíval se Blaine a posadil se ke Kurtovi na postel.
"Neříkal si, že v den plesu je to tady vždycky k nevydržení, když tu je tolik rodičů, babiček a přítelkyň?" zasmál se Kurt.
"Teď se mám ale na co se těšit," chytil Blaine Kurta za ruku a chvíli jen tiše seděli na posteli, vzájemně se držíc za ruce.
"Málem bych zapomněl, mám pro tebe na zítra překvapení," usmál se Kurt. Včera strávil celý večer projížděním písní na youtube, než objevil tu, kterou by chtěl na plese nechat zahrát a na kterou by si chtěl s Blainem zatančit.
"Tak teď se nemůžu dočkat už tuplem." Ani jeden z nich netušil, že může být fajn prostě jen s někým sedět, držet se za ruce a povídat si. Víc nepotřebovali.
"Snad se ti to bude líbit."
"Určitě bude," byl si naprosto jistý Blaine.
"Přijede vůbec někdo z tvojí rodiny?" zeptal se Kurt a pevně doufal že ne, protože ne seznámení se s rodiči svého potencionáního přítele opravdu nebyl připraven.
"Bohužel. Otec musí jet na služební cestu a máma bez něho sama nechce přijet."
"To je škoda."
"A tvoji rodiče nepřijedou?"
"Původně jsem na ten ples vůbec nechtěl jít, takže když jsem jim o něm řekl až před třemi dny, tak mi oznámili, že už mají jiné plány, že je klidně zruší, ale chtěli jet se podívat na nějaký koncert, tak jsem jim řekl, ať klidně jedou, že ples bude i za rok. A Mercedes by se neměla jak dostat zpátky domů, takže taky nepřijede."
"Mohla by klidně přespat tady."
"To jsem jí taky řekl, ale ona spíš nechce přijet sama, aby nám tu nekřenila. Ale to jsou její slova," začal se rychle obhajovat Kurt a Blaine se rozesmál. Kurt byl občas tak roztomilý, že měl chuť ho zulíbat.
"Už se těším, až náš seznámíš, začíná mi být sympatická čim dál tím víc," usmál se Blaine.
"A nechceš jet příští víkend se mnou domů? Seznámil bych tě s Mercedes i ostatníma."
"A nebylo by to blbý? Přeci jenom je to večírek pořádaný tvými přáteli pro tebe. Na mě tam určitě nebude nikdo zvědavý."
"Ale to není pravda, rádi tě poznají, hlavně Mercedes. A Rachel tě taky ráda uvidí, nedávno když jsme si psali, tak se na tebe dokonce ptala, prý si na ni svým zpěvem udělal dojem," zasmál se Kurt.
"To je ta, se kterou jsi mě seznámil na výběrovkách?"
"Přesně ta. A počkej, až ji někdy uslyšíš zpívat," usmál se Kurt.
"Zpívá dobře?"
"Dobře je slabý slovo. Je nejlepší od nás ze sboru. Tedy... Od nich se sboru."
"Tak to už se nemůžu dočkat, až si ji někdy poslechnu naživo."
"Myslím, že vaše hlasy by dohromady skvěle sedly," usmál se Kurt.
"Tak třeba si spolu někdy zazpíváme, co ty víš," mrkl na něho Blaine.
"Kdo ví, třeba jednou jo," usmíval se Kurt a stiskl Blainovu ruku o trochu pevněji.

"Co tam pořád dělají?" zamračil se Wes a podíval se směrem ke vchodu do zkušebny. Slavíci měli zkoušku a Blaine s Kurtem měli už deset minut zpoždění. Bylo jim ve společnosti toho druhého tak dobře, že oba úplně zapomněli na čas.
"Nemám pro ně dojít?" zeptal se David.
"Opravdu chceš být ten, který je přistihne při nějaké choulostivé situaci?" zasmál se Wes a Dave, který se zrovna zvedal, se rychle zase posadil.
"Billy, dojdi se po nich podívat, kdo ví, kde se zasekli."
"A při čem," doplnil ho se smíchem Wes, což rozesmálo i ostatní Slavíky. Ani jeden z nich nebyl nadšený z představy, že by nachytal dva kluky inflagranti, ale nikomu nevadilo, že by spolu ti dva mohli začít chodit. Navíc byly uzavřené dost vysoké sázky, takže se každý klepal, jestli se už konečně dají dohromady a nebo naopak aby s tím ještě nějaký ten týden počkali.
"Proč já?" zeptal se Billy.
"Jsi prvák, tudíž ti to rozkazujeme z pozice starších," usmál se Dave.
"A navíc je to v tvým osobním zájmu, když je nachytáš při něčem nestydatým, vyhráváš sázku."
"Ale to pak ta vyhraná sázka poputuje na psychologa, aby mě zbavil toho traumatu," zaprotestoval Billy, ale nebylo mu to nic platné.

"Omlouváme se, zapovídali jsme se a úplně zapomněli na čas," omluvil se všem Blaine, když přišel společně s Billym a Kurtem do zkušebny.
"Jo tak zapovídali," neodpustil si poznámku David a Kurt zrudl jako rajče, i když k tomu neměl důvod.
"Je nám tu všem jasné, jak jste se zapovídali," mrkl na ně Wes a Blaine měl chuť ho uškrtit. Copak ti blbci nevidí, jak jsou jejich vtípky Kurtovi nepříjemné?
"Ano, zapovídali. Nevím, co si vy dva úchyláci představujete, že děláme, ale.,"
"No tak určitě...," chystal se jim Dave vyložit jejich teorie, ale Blaine ho přerušil.
"Nic neříkej. Ani jeden vaše perverzní představy znát nechceme."
"Tak se hned nečil," zazubil se Wes.
"Neměli bychom spíš jít zkoušet? Už tak máme zpoždění," ozval se konečně Kurt a k jeho velké úlevě všichni souhlasili.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 p.s. p.s. | 23. května 2013 v 21:29 | Reagovat

Moc pěkné, ten okamžik kdy mu vysvětluje fyziku je nepřekonatelný...

2 Karin Karin | 10. prosince 2016 v 21:50 | Reagovat

To jsou paka ale milí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama