Heroes: 17. - 20.kapitola

23. ledna 2012 v 22:47 | Domík |  Heroes


17. kapitola
Když Santana přišla domů, rovnou zamířila do svého pokoje. Tašku odhodila na zem k posteli, pohled měla upřený na zásuvku, ve které byly zapíchnuté jehlice. Usmála se a poté pro jistotu zamkla dveře, kdyby se jeden z rodičů rozhodli vrátit dřív. Nechtěla, aby ji tu nachytali, protože tohle by jim prostě nevysvětlila.
Pro jistotu ještě zatáhla závěsy a poté se svlékla do naha a posadila se na zem do tureckého sedu. S úsměvem na tváři do rukou uchopila jehlice a slastně zavřela oči.
Cítila, jak celé její tělo vibruje pod náporem energie, která do něho proudila. Mravenčení přecházelo od konečků prstů u rukou do celého těla. Dech se jí zrychlil a když otevřela oči, všechno kolem se zpomalilo.
"Bože můj," slyšela svůj vlastní hlas, který ale zněl naprosto cize a když otevřela oči a podívala se zrcadla, viděla sama sebe, jak se nekontrolovatelně třese. Musela polknout výkřik slasti, který se jí dral z úst a po pár vteřinách se její tělo třáslo takovým způsobem, že se musela jehlice pustit. Zůstala ležet na zemi, nemohla popadnout dech a přišlo jí, jako kdyby celá místnost světélkovala.
Po chvíli se přetočila na záda a fascinovaně sledovala zdi kolem sebe, které vypadaly, že tančí. Pořád cítila příjemné mravenčení po celém těle a barvy viděla tak ostře, jako nikdy předtím.
"Pane bože," zašeptala a poté se začala smát. Z úst jí vycházel hlasitý zvonivý smích, který se odrážel od stěn, až to vypadalo, že zpívají. Santana znovu zavřela oči a zhluboka dýchala. Bylo to neuvěřitelné. Nikdy se takhle necítila. Zůstala ležet na zemi ještě několik dlouhých minut, než se všechno kolem začalo vracet do normálu. Když otevřela oči, připadala si jako ve světě, do kterého už nepatří. Barvy byly moc bledé, slunce málo svítilo a prostě všechno bylo moc normální a obyčejné. Pomalu na sebe navlíkla oblečení, odemkla dveře od pokoje, roztáhla závěsy a posadila se k notebooku. Když zapnula facebook, vyskočila na ni zpráva od Karofskyho. Zamračila se, ale poté si ji přečetla.
Potřeboval bych trochu píchnout, v sobotu k nám přijede celá famílie a všichni strašně nadšeně chtějí poznat mojí přítelkyni. Vím, že musíte připravit nějaký ten stupidní maškarní ples nebo co, ale mohla by ses na chvíli stavit? Jen tě představim a hned bys mohla jít.
"Tak na to zapomeň," ušklíbla se a poté mu odepsala.
A nespadl si takhle náhodou z Marsu? Proč bych to jako měla dělat? Pokud sis v hlavě vytvořil nějakou iluzi o tom, že jsme kamarádi, tak ti ji teď zase hezky zničim, protože nejsme.
"Najdi si chlapa, blbečku," zavrtěla hlavou a poté si pustila na plné pecku hudbu, takže neslyšela, když přišla její matka domů z práce.
"Santano?" Zakřičela paní Lopez, ale černovlasá diva ji neslyšela. A nevšimla si svojí matky ani tehdy, když k ní vešla do pokoje. Byla moc zahloubaná do nové kolekce bot.
"Co to má znamenat?" Vyrušil ji výkřik její matky. Naštvaně se na ni otočila a chtěla poznamenat něco ve smyslu, ať na ni laskavě neječí, ale poté si všimla, jak míří ukazováčkem na jehlice, které zapomněla vyndat ze zásuvky.
"Do hajzlu," zašeptala pro sebe, což přes hudbu nebylo slyšet.
Její matka k ní došla třemi ráznými kroky a tařka jí vytáhla ze židle, na které seděla.
"To ses už úplně zbláznila?" Zatřásla se svojí dcerou a cítila zvláštní mravenčení na dlaních.
"Já... Já...," koktala Santana a nemohla přijít na žádnou srozumitelnou odpověď. Nemohla přeci svojí matce odpověděť, že od toho zásahu blesku jí elektřina neubližuje, ale naopak jí dává sílu.
"Hned na zítra tě objednám k psychologovi."
"Mami, jsem v pořádku."
"Tohle vůbec neříkej," dostala Santana facku, až se chytila za tvář. "Vůbec se neopovažuj tvrdit, že je něco takového v pořádku! Uvědomuješ si, jak tím mě a tátovi ubližuješ? Podruhý během tří dnů ses pokusila o sebevraždu, podruhý," křičela na ní její matka, které po tvářích tekly slzy. "Já chápu, že máš po tom všem trauma, ale proboha, Santanto, to se dá řešit, my ti s tím s tátou pomůžeme."
"Mami," zašeptala Santana, které se také do očí hrnuly slzy. "Mrzí mě to, promiň." V tu chvíli si uvědomila, že skutečně mohla umřít. Že tohle všechno mohla být jen náhoda a že příště, když by to udělala, by jí to mohlo zabít.
"Už to nikdy neudělám."
"Dobře, ale stejně tě objednám k psychologovi," přikývla její matka a setřela si slzy. "Tátovi o tom neřekneme, dobře? Nechci mu přidělávat starosti." Santana jen přikývla a když ji její matka objala, pevně se k ní přitiskla.
"Mrzí mě to."
"To nic, holčičko. Všechno bude v pořádku," usmála se na ni paní Lopez a poté odešla z pokoje.
Ale Santana měla neblahé tušení, že v pořádku nebude nic. Jako kdyby se mělo všechno strašně pokazit. Ve vzduchu viselo něco špatného. Podívala se z okna na nebe, které se zatahovalo. V kostech cítila blížící se bouřku.
U okna ve svých pokojích stáli i ostatní. Pohled každého z nich se upíral k nebi v očekávání něčeho, co jim změní životy.
Když prořízl potemnělou oblohu první blesk, pohledy všech se stočily směrem, kde bydlela Santana. Ta pomalu otevřela okno dokořán a natáhla ruku směrem k nebi. Další blesk prořízl oblohu a udeřil přímo do těla černovlasé dívky. Energie, která procházela jejím tělem, byla neuvěřitelná. Pohled jí padl na strom stojící na zahradě a než stačila jakkoli zareagovat, blesk z jejího těla vyšlehl do stromu, jehož kmen se přímo uprostřed rozlomil na půl a část hořícího stromu dopadla na sousedovo auto.
Kurt se ve svém pokoji opíral o zeď a zhluboka oddechoval. Před očima viděl usmívající se Santanu a hořící strom. Věděl, že to, co viděl před očima, nebyla budoucnost. Tentokrát te. Přišlo mu, jako kdyby měl před sebou přímý přenos toho, co se právě stalo. Ihned si vybavil vizi Santany stojící s rukami nataženými k nebi uprostřed školního prostranství.
Ne, budoucnost prostě musí jít změnit, musí.

18. kapitola
"Do háje," praštil Blaine do volantu a zastavil u krajnice. Když vylezl z auta, tak si všiml, že má píchlou pneumatiku. Jako by nestačilo, že musel počkat, než přejde bouřka, aby mohl jet ke Kurtovi, teď ještě tohle. Z kapsy vyndal telefon a vytočil číslo na Burta. Děkoval bohu, že byl nucen dát Burtovi svoje číslo, aby se mu kdyžtak mohl dovolat, když by mu to nebral Kurt a on si vzal číslo od Burta, aby věděl, kdo mu volá.
"Hummel, prosím," ozvalo se po několika zazvonění.
"Dobrý den, tady Blaine," púředstavil se pro jistotu.
"Nazdar Blaine, co potřebuješ? Nestalo se nic s Kurtem, že ne?" Zeptal se hned starostlivě jeho otec.
"Ne, Kurt je myslím v pořádku, ale mám menší problém. Praskla mi pneumatika na autě a já ji jaksi neumim vyměnit," zčervenal a slyšel, jak se Burt na druhé straně telefonu snaží nesmát.
"A kde si? Sjedu tam a vyměníme to. Rezervu v autě máš?"
"Mám. I všechno potřebné nářadí by tu mělo být. Aspoň myslím. A stojím kousek od toho obchodu s rybářskými potřebami."
"Ok, tak vydrž. Jen tady něco dodělám a za 10 minut jsem tam."
"Díky pane Hummele."
"Neni zač," zavěsil Burt se smíchem.
Blaine se opřel o auto, ale poté mu padl pohled na cukrárnu a řekl si, že tam zajde a koupí jemu a Kurtovi něco na zub. Vyndal tedy z auta peněženku, zamkl ho a vydal se na druhou stranu ulice. Do uší si vrazil sluchátka od mp3 a pustil si hudbu. Náhodný výběr mu přisoudil Teenage Dream a Blaine si ihned vybavil ten den, kdy viděl Kurta poprvé. Potichu si začal zpívat, zatímco mířil k nedaleké cukrárně. Vůbec si nevšiml party čtyř kluků, kteří šli za ním. Neviděl jejich pohledy, ani těch pár slov, které mezi sebou prohodili.
"Hej buzno," zakřičel na něj jeden a ostatní se začali smát. Když jim Blaine neodpověděl, protože je přes hudbu neslyšel, doběhli ho a když si stoupli před něho, byl donucen zastavit. Když se jim podíval do tváří a poznal, co to je za kluky, zbledl a nevědomky o dva kroky ustoupil.
"Myslel sis, že když přestoupíš do té teplárny, tak nám zdrhneš co?" Vysmál se mu jeden.
"Smůla, tady jsme, baf," zasmál se druhý a vytrhl Blainovi z uší sluchátka.
"Už tě dlouho nikdo nezbil, co?" Sledoval Blaina třetí. Ten znovu o dva kroky ustoupil a narazil do zdi domu.
"Tak to bychom s tím měli něco udělat," mrkl na Blaine čtvrtý z party kluků a než Blaine stačil zareagovat, dostal pěstí do břicha. Z úst se mu vydral výkřik a bolestí mu vyhrkly slzy.
"Ale ale, slečinka nám pláče," začal se jeden z nich smát, zatímco Blaina obestoupili a ten zůstal vyděšeně stát u zdi domu.

"Mám z toho strašně divný pocit," přeběhl Rachel mráz po zádech a Kurt ji jemně sevřel v náručí.
"Takže jednou ještě, co že jsi to viděl?" Zeptal se znovu nevěřícně Puck.
"Viděl jsem Santanu, jak do ní udeřil blesk, poté vyletěl z ní a zapálil strom."
"Pokud ty máš Rachel divný pocit, tak já ve vzduchu cítím pořádný průser," napila se Lauren kafe, které jim všem připravil Kurt, když jim zavolal, aby přijeli, že s nimi potřebuje mluvit. Brittany nevolal, protože mu bylo jasné, že by to řekla Santaně a on tak nějak tušil, že to by nebyl ten nejlepší nápad.
"A jsi si jistý, že se to skutečně stalo?" Zeptal se Puck.
"Tak se tam zajeďte podívat a uvidíte," obrátil Kurt oči v sloup. "Auuu," vykřikl vzápětí a chytil se za hlavu. Rachel se na něho otočila a poté zalapala po dechu.
"Pane bože," vyjekla a v očích měla slzy.
"Co se děje?" Sledovala je oba Lauren, v očích se jí objevil strach, i když nahlas by to nikdy nepřiznala.
"Rychle. Musíte dojet k cukrárně. K tý jak je naproti rybářským potřebám. Někdo napadl Blaina," tekly jí po tvářích slzy, zatímco už tahala Pucka ke dveřím.
"Nestihnou to včas," plakal Kurt.
"Teleportace. Byl jsi přece v budoucnosti," třásla s Puckem vyděšeně Rachel, zatímco s Lauren běželi k autu.
"Já nevím jak," vrtěl hlavou Puck, zatímco nasedali do auta.
"Pospěšte si, prosím," zakřičela ještě Rachel a poté vběhla zpátky do domu, kde pevně objala Kurta.
"Já nic nevidím, nevidím ho, nevím, co se děje," brečel zoufale, zatímco se ho Rachel snažila ukonejšit.
"Šššš, všechno bude dobré, určitě to bude dobré," hladila po zádech.

"Sakra, nejde to, prostě to nejde," vztekle praštil Puck do kasliku.
"Soustřeď se, musíš se soustředit. Zkus si vybavit Blaina. Soustřeď se pouze na něho," radila mu Lauren, zatímco jela městem mnohem rychleji, než byla nejvyšší povolená rychlsot. Ale v tu chvíli jí to bylo jedno.
"Já se snažim," zakřičel na ni Puck, rukama se chytil za hlavu, zavřel oči a pevně oddychoval. "Prostě to nejde, neumim to ovládat." Vzteky se mu chtělo skoro brečet. K čemu mu bylo, že byl v budoucnosti, když nebyl schopný to zopakovat?
Lauren pod rukama drtila volant tak, že v něm byly jasné otisky jejích dlaní, zatímco ujížděla směrem k té cukrárně. Už tam skoro byli. Tři minuty, pokud je nezastaví policajti nebo nechytnou červenou.

Burt si všiml Blainova auta a zastavil za ním. Když vylezl, zmateně se rozhlédl kolem, protože Blaina nikde neviděl. Když se podíval na druhou stranu silnice, všiml si party kluků a mezi nimi zahlédl známé černé kudrnaté vlasy. Rychle se rozhlédl, jestli nejede auto a přeběhl silnici.
"Okamžitě jděte od něho," zakřičel a jednoho z kluků popadl za mikinu a praštil s ním o zeď domu.
"Pusť mě dědku, do tohohle ti nic není," zavrčel na něho a Burt svůj stisk jen zesílil.
"Ale, takže ty teď šukáš starý dědky jo?" Znechuceně se podíval jeden z kluků na Blaina, který se držel za břicho, měl natržený ret a začalo mu natékat oko.
"Moc si nedovoluj, mladej nebo na vás zavolám policajty," zavrčel na něho Burt a i když se mu kluk, kterého svíral, snažil vytrhnout, nepustil ho.
"Ale to snad nebude potřeba," snažil se situaci uklidnit jeden. "Jen jsme si tu povídali, že jo Andersone?"
Blaine takřka neznatelně přikývl a bylo znát, že zadržuje slzy.
"Vidíte? Všechno je v pohodě, tak Johnyho můžete pustit a rozejdeme se."
"Vy se nikam rozcházet nebudete, chlapečku," vrčel Burt a měl co dělat, aby nedal tomu klukovi přes hubu.

Puck měl zavřené oči a před sebou viděl Blaina. V duchu si pořád opakoval, že potřebuje za Blainem, že se tam musí dostat, protože mu potřebuje pomoc. V uších slyšel podivný bzukot a najednou ucítil, že stojí na chodníku. Před sebou viděl Burta Hummela, jak jednoho z party kluků drží u zdi.
Puck se rychle schoval za roh, aby ho neviděl. V duchu křičel, že to dokázal, že se přemístil, že to zvládl. Když vykoukl, uviděl i Blaina, který byl zraněný, ale nevypadal, že by byl bezprostředně ohrožen na životě.
Když se otočil, Lauren zrovna zastavovala s autem u chodníku. Naznačil jí, ať zůstane v autě a ona přikývla, protože sama viděla Burta, že zrovna pustil toho spratka, kterého držel takřka pod krkem a pomohl Blainovi na nohy.
"Ještě jednou vás někde potkám, tak si mě nepřejte," řekl jim, ale ti z toho měli spíš srandu. Co by jim mohl udělat starší chlap? Proti jim čtyřem by neměl šanci.
"Pojď, zavezu tě k nám a pak se vrátim ti vyměnit tu pneumatiku," podepřel Blaina, který při chůzi bolestí sykl a opatrně ho vedl k sobě k autu.
"Sráči mrňaví, jeslti je někdy potkám s rodiči, tak si něco vyslechnou. Proč tě zbili? Protože jsi gay?" Zeptal se Burt, zatímco otevíral dveře od auta
"Jo. Šikakovali mě už na staré škole," přikývl Blaine a posadil se dovnitř. "Děkuju za pomoc," slabě se na Burta usmál.
"Za málo. Ještě že jsem přijel takhle brzo. Nechápu, že kolem chodili lidi a nic neudělali," nastaroval auto a vyjel směrem k nim domů.
Na druhé straně ulice zatím Puck naskočil k Lauren do auta a společně sledovali partu těch čtyř grázlů. Když zašli do parku, Lauren s Puckem si vyměnili jediný pohled, načež Lauren zastavila, vypnula motor a společně s Puckem vylezli z auta a vydali se za nimi.
"Tohle jim nedaruju. Našemu Kurtovi nikdo nebude mlátit do přítele," zavrčel Puck a poté uviděl ty čtyři grázly, jak si pokuřují na lavičce a hlasitě se něčemu smějí.
"Být vámi, tak by mě ten smích přešel," stoupla si před ně Lauren, a Puck je pomalu obešel, aby jim neměli kam utýct.
"Jdi někam tlustoprdko," potáhl si jeden z nich z cigarety a posměšně se podíval na Lauren
"Nikdy. Neurážejte. Moji. Přítelkyni," ozval se hlas za nimi a všichni čtyři se otočili na Pucka.
"Aby ses neposral," zasmál se jeden z idiotů, pohled upřený na Pucka. Než se ale stihl vůbec nadechnout, chytila ho Lauren za lem trika a bez potíží ho zvedla do vzduchu.
"Pozor na jazyk," zavrčela na něho a poté ho odhodila za lavičku, tři zbývající na ní vyjeveně hleděli.
"Kurva, ta má páru."
"Zdrháme."
Než se ale stihli vůbec zvednout z lavičku, jednomu dal pěstí Puck a další dva si vzala na starosti Lauren. Každého držela pod krkem a odtáhla je ke stromu.
"Takže, pánové. Máte dvě možnosti. Omluvíte se a zítra čekám všechny z vás nastoupený u nás před McKinleyho školou v růžových tričkách s nápisem "Gay and proud" nebo vám teď trochu srovnám ty vaše nevymáchaný držky tady o ten strom," usmála se na ně a sledovala jejich vyděšené pohledy a celkem se bavila tím, jak se jí snažili vyškubnout.
"Tri-tričko," odpověděl jeden a Lauren trochu povolila sevření.
"Výborně. Ale buďte si jistí, že pokud tam přesně ve dvě všichni čtyři nebudete, tak si vás najdu. Je vám to jasný?" Oba přikývli a Lauren je poté pustila a otočila se na Pucka, který se rval s dalším klukem.
"Nech ho být, chlapci mi slíbili, že se budou chovat slušně. A to jistě nemusim dodávat. Někomu o tomhle ceknete a nechtějte vědět, co si zažijete."
Dva kluci, které Lauren pustila, se rychle rozeběhli ke svýmu kámošovi, který ležel na zemi u lavičky v bezvědomí a čtvrtý z nich vzal před Puckem rovnou nohy na ramena, čemuž se s Lauren oba zasmáli.
Když byli kluci pryč, Puck došel k Lauren a vášnivě ji políbí.
"Nemáš tušení, jak moc mě právě vzrušuješ," zašeptal jí do ucha.
"Hmm, ale mám," usmála se na něho.

"Proboha," vyjekl Kurt, když vyběhl ze dveří. Burt pomalu pomohl Blainovi z auta.
"Napadli ho nějací grázlové. Ještě že jsem tam zrovna jel," vyvětlil Kurtovi Burt a Kurt Blaina opatrně objal.
"Já...," chtěl dodat vím, ale pak mu to došlo a pusu zavřel. "Pojď, odvedu tě dovnitř," potichu řekl Blainovi a pomohl mu ke dveřím, ve kterých stála Rachel a když viděla, v jakém je Blaine stavu, přikryla si rukou vyděšeně ústa.
"Ahoj Rachel," usmál se na ni Burt a poté se otočil na Kurta. "Lékarníčku máme v koupelně, to určitě víš. Nevíte, kde je Finn?"
"Šel kvůli něčemu k Mikovi," odpověděla mu Rachel.
"Díky. Skočím pro něho, potřebuju, aby Blainovi někdo přivezl auto."
"Píchl jsem. Proto tam přijel i tvůj taťka," vysvětlil Blaine Kurtovi potichu, než se stihl zeptat.
"Aha, tak šup," pomohl Blainovi dovnitř, zatímco Burt odjel.
"Donesu tu lékárničku," hned oznámila Rach a zmizela do koupelny.
"Co to bylo za kluky?" Zeptal se Kurt, zatímco Blainovi opatrně sundaval tričko, aby mu ještě víc neublížil.
"Víš, jak jsem ti vyprávěl o těch klucích, kteří mě zmlátili na maturiťáku staré školy?" Zeptal se Blaine a Kurt přikývl.
"To byli oni?"
"Jo," měl Blaine co dělat, aby se nerozbrečel. "Myslel jsem, že už je nikdy neuvidim, ale Lima je evidentně malá," skoro zašeptal a Kurt ho opatrně objal a políbil ho.
"Už jsi v bezpečí. Nedovolím, aby se k tobě znovu přiblížili."
"Tady je ta lékárnička," usmála se Rachel a podala ji Kurtovi.
"Puck mi psal," oznámila ještě Kurtovi, který se na ni tázavě podíval.
"Prý se mu to povedlo a s Lauren se o ně," naznačila uvozovky u slova to a ně, když viděla, že se na ni Blaine nedívá, "postarali."
"To je dobře," přikývl Kurt a poté se začal věnovat zmlácenému Blainovi.

19. kapitola
Santana seděla potichu na zemi u sebe v pokoji. Zády se opírala o zeď a po tvářích jí stékaly slzy. Nechápala, co se to s ní dělo. Byla příšerně vyděšená. Před 14 dny touhle dobou byla v New Yorku a jedinou její starostí bylo, aby si zapamatovala slova písně a nezkazila kroky.
Odmítavě zavrtěla hlavu a schovala obličej do dlaní. Bylo to naprosto šílené. Tohle se přeci nemohlo dít, prostě nemohlo. Podruhé do ní udeřil blesk. Měla být mrtvá a místo toho se cítila živější než kdy předtím. Těsně poté byly její smysly tak silné, jako ještě nikdy. Slyšela všechny zvuky mnohem hlasetěji, všechny vůně byly výraznější, barvy mnohem ostřejší. Ale když to pominulo, tak si připadala, jako kdyby dělala něco, co nemá.
Pomalu se zvedla a došla k oknu. Venku stáli lidi od pojišťovny a zkoumali škody. Hasiči už odjeli a v ulici byl celkem klid. Ne tak jako při bouřce. Když udeřil blesk do toho stromu, ta rána otřásla každým domem v okolí a všichni sousedi byli v tu ránu nalezlí u oken a vykukovali ze dveří, aby viděli, co se stalo.
Jeden z pojišťováků začal na Santanu mávat a naznačoval ji, aby otevřela okno.
"Neviděla jste slečno, co se stalo?" Zeptal se jí, když okno otevřela a vyklonila se ven.
"Neviděla," zavrtěla hlavou a všimla si, jak si ji muž začal zkoumavě prohlížet.
"Ještě něco potřebujete?" Zamračila se na něho.
"Ne, díky, to bylo všechno."
Santana okno znovu zavřela a schovala se za závěs. Když nenápadně vykoukla ven, všimla si, že pojišťovák stále zíral k ní do pokoje. Rychle se schovala zpátky a přemýšlela, co sakra chce. V duchu jí napadlo snad sto různých scénářů. Je to někdo, kdo odhalil její schopnost? Unesou jí a budou na ní dělat pokusy? Z přemýšlení jí vytrhl zvonek. Pohled jí znovu padl ven z okna, ale tam už nikdo nestál.
"Santano, přišla se za tebou podívat Brittany," zavolala na ni zezdolala její matka a černovlásce spadl kámen ze srdce, protože si myslela, že to bude ten muž.
"Pojď nahoru," zakřičela z pokoje Santana a když se Brittany objevila mezi dveřmi, po tváři se jí rozlil úsměv.
"Ahoj San," objala ji blondýnka jako kdyby se neviděly týden a ne pár hodin. "Mamka mi říkala, že jí volala tvoje mamka, že vašim sousedům praštil do stromu blesk, tak jsem se přišla podívat, jestli jsi v pořádku. Nemáš teď z bouřek strach? Protože já docela jo," usmála se Britt a společně se posadily na postel.
"No, rána to byla hrozná," zamumlala Santana blondýnce do vlasů a Brittany jí omotala ruce kolem pasu.
"Nechceš tu dneska přespat?" Zeptala se Santana s úsměvem, zatímco hladila Britt po vlasech.
"Tak jo, to bude super," oplatila ji úsměv Brittany a Santanu políbila.
"Tohle mi strašně chybělo," pošeptala Santana a položila Brittany hlavu na rameno.
"Mně taky. Ale...," Brittany se odmlčela, protože jí bylo jasné, že následující rozhovor nebude jednoduchý. "... co mezi námi vůbec je?"
"Jak bys chtěla, aby to mezi námi bylo?" Zeptala se opatrně Santana, která doufala, že na tenhle rozhovor ještě dlouho nedojde.
"Chci s tebou být. Ale ne tak jako doteď. Chci, abych s tebou mohla jít po ulici za ruku a všem říct, že s touhle krásnou holkou chodím a miluju ji," Dívala se jí Brittany do očí.
"Britt," zašeptala Santana a netušila, co má říct. Samozřejmě, že chtěla úplně to samé, ale měla strach. Strach z reakce ostatních lidí, co to udělá s jejím postavením ve škole, jak to přijmou rodiče, lidi ze sboru. Přitom sama věděla, že lidi ze sboru už to dávno ví a nikdo nic neřekl.
"Ano?"
"Důležité přeci je, že my dvě víme, co mezi námi je. Ostatním do toho nic není."
"A co mezi námi je?" Zeptala se Brittany.
"Britt..."
"Ne, žádné Britt. Já chci, abys to řekla nahlas. Ne zazpívala, ale podívala se mi do očí a řekla mi, že mě miluješ tak jako já tebe."
Santana se podívala Brittany do očí, ale poté pohledem uhnula. Nenáviděla se za to, že ta dvě blbá slova nedokázala vyřknout nahlas, i když tak moc chtěla. Kousnula se do rtu a v očích se jí objevily slzy. Cítila Brittany, jak se jí vysmekla z náručí.
"Neodcházej, prosím," zašeptala Santana.
"Tak mi dej důvod, abych tu zůstala," vzala blondýnka do náručí plyšového medvídka, kterého dala před pár lety Santaně k narozeninám a postavila se k oknu.
"Britt, já tě...," zasekla se a prostě to nedokázala povědět nahlas. Brittany zavrtěla hlavou, plyšáka posadila do rohu postele a vydala se ke dveřím.
"Ne, stůj," vykřikla černovláska a Brittany se zastavila s rukou na klice.
"Neodcházej, prosím. Prosím, zůstaň," stékaly Santaně slzy po tváři a Brittany taky neměla daleko k tomu, aby se rozplakala. Pomalu zavrtěla hlavou a otevřela dveře.
"Miluju tě," zakřičela Santana a poté si dala vyděšeně ruku k ústům. Pohled jí padl na chodbu a poté na Brittany stojící ve dveřích.
Santana uslyšela kroky a o pár vteřin později se ve dveřích pokoje objevila její matka.
"Santano?" Zmateně se podívala na svou dceru, které po tvářích stékaly slzy a na Brittany, která se slabě usmívala a ode dveří, u kterých stála vedle paní Lopez, udělala pár kroků k posteli, na které seděla Santana a pevně ji objala.
"Vy jste se pohádaly?" Zmateně sledovala obě dívky, jejichž prsty se propletly. Santana přikývla a poté si vyměnila pohled s Brittany, která se na ni povzbudivě usmála.
"Mami, miluju Britt a chci s ní být už do konce svýho života," vysypala ze sebe Santana rychle a její matka na ni zůstala beze slova zírat.
Když po několika vteřinách informaci zpracovala, tak se usmála. "Myslela jsem si to."

20. kapitola
Když Burt našel sedět Kurta s Blainem v objetí na gauči, neřekl na to ani popel. Bylo mu jasné, že Blainovi po tom všem musí být hrozně.
Poté, co se přivítal s Carole, se Burt usadil na křesle a přepl televizi na zprávy. Rachel sedící na druhém křesle se zamračila, protože jí přepl její oblíbený seriál, když ale do domu vešel i Finn, který přijel v Blainově autě, seriál byl zapomenut a Rachel šla rychle za Finnem, který neměl tušení, že u nich Rachel bude.
"Ahoj," usmála se na něho a Finn leknutím narazil do dveří.
"Rachel? Co tu děláš?" Zatvářil se zmateně.
"Byla jsem tu předtím u Kurta na kafi, když se to stalo, tak jsem tu s nimi zůstala, kdyby něco potřebovali a říkala si, že tu na tebe rovnou počkám."
"To jsem rád," usmála se na ni Finn a zlehka ji políbil.
"Navíc jsem myslela, že bychom mohli začít nacvičovat jeden duet."
"Rachel, sbor budeme mít znovu až v září."
"No a? Aspoň to stihneme pořádně vypilovat," zářivě se usmála jeho přítelkyně a Finn protočil oči, ani se nesnažil zakrýt otrávení.
Kurt s Blainem, kteří si celý rozhovor vyslechli, se začali potichu smát a i Burt vypadal, že nemá daleko k tomu, aby rozesmál.
"Blaine, Rachel, zůstanete tu na večeři?" Vyšla Carole z kuchyně.
"Pokud vám to nebude vadit," usmál se Blaine.
"Ráda," přikývla Rachel. "Jen napíšu tátům, že přijde trochu později," usmála se a vytáhla telefon.
"Dobře," usmála se na všechny Carole a vrátila se zpátky do kuchyně.
"Co bude dobrého?" Zavolal za ní Burt.
"Nech se překvapit, miláčku," odpověděla mu jeho manželka z kuchyně a Kurt s Finnem si vyměnili znechucený pohled.
Rachel s Finnem zmizeli k Finnovi do pokoje. Burt samozřejmě za nimi nezapomněl zavolat, aby si nechali pootevřené dveře, což Kurta s Blainem rozesmálo.
"Už je ti koukám líp," kývl na Blaina Burt.
"Naštěstí jo. Pořád mě ještě dost bolí břicho a no," ukázal si na nateklé oko, "nekouká se mi na pravé oko zrovna nejlíp, ale dá se to. Zažil jsem horší," slabě se usmál.
"Horší?" Vyděšeně se zeptala Carole, která vyšla z kuchyně s naběračkou v ruce.
"Blaina na staré škole taky šikanovali. Hůř než mě," vysvětlil Carole Kurt.
"To mě mrzí. Ještě že na Daltonu je to v pořádku. A navíc máš Kurta, to se ti všechny rány hned líp zahojí," pohladila Blaina po vlasech a poté podala naběračku s omáčkou Burtovi.
"Na, ochutnej to. Zkoušela jsem novou omáčku a něco tomu prostě chybí."
"Hmm, mně to přijde super," usmál se Burt, když ochutnal.
"Já to ochutnám a řeknu ti," usmál se Kurt a Carole mu podala naběračku se zbytkem omáčky.
"Je to perfektní," usmál se Kurt.
"Vážně? Pořád tomu nemůžu přijít na chuť."
"A nejsi těhotná?" Zavtipkoval Kurt a když se Burt málem zadusil pivem, které pil, zmateně se podíval z Burta na Carole.
"Carole?"
"Ne, Kurte, nejsem těhotná."
"Ale jsi nějaká bledá," podíval se na ní Burt starostlivě.
"Nebylo mi moc dobře."
"Aha! Další znak těhotenství!"
"Kurte, nejsem těhotná, veř mi. Používáme s tátou och-"
"Ok, fajn, přestaň mluvit, podrobnosti slyšet nepotřebuju," zacpal si Kurt uši a Blaine se potichu smál.
"-ranu. A připálí se mi to," vyjekla Carole a rychle se vrátila zpátky do kuchyně, zatímco Burt seděl potichu na křesle a sledoval místo, kde ještě před chvílí stála jeho žena.
"Pane Hummele, jste v pořádku?" Zeptal se Blaine.
"Uhm jo. Jen jsem asi prožil mozkovou mrtvici," zasmál se Burt.
"Tati? Nerad bych ti přivodil další mrtvici, ale rodiče Blaina odjeli oslavit výročí do Las Vegas a já ho prostě nemůžu nechat jet domů samotnýho. Mohl by tu přespat?"
"To je dobrý, zvládnu dojet domů."
"Blaine, nechtěj, abych tě praštil a připomněl ti, co všechno tě bolí," zamračil se na něho Kurt.
"Samozřejmě tu Blaine může zůstat," přikývl Burt.
"Díky tati," usmál se na něho Kurt a nemohl uvěřit tomu, že u něho Blaine bude znovu spát už po třech dnech.
"Ale nezapomeňte nechat otovřené dveře a-"
"Tati, opravdu si myslíš, že budeme s Blainem dělat bůh ví co, když je v tomhle stavu?" Obrátil Kurt oči v sloup.
"O tomhle s tebou nebudu diskutovat."
"Fajn. Jdeme nahoru?" Usmál se Kurt na Blaina.
"Nikam nechoďte, kluci, už je hotová večeře. Rachel, Finne, večeře," zavolala Carole a o chvíli později už všichni seděli v kuchyni u stolu a večeřeli.
"Rachel, ty maso nejíš že? Udělala jsem ti místo toho zeleninový závitek."
"Děkuju," usmála se Rachel a musela Carole závitek pochválit, protože byl vážně výborný.
Po večeři se šli Burt s Carole koukat na televizi, Rachel s Finnem si šli pustit film k Finmovi do pokoje, i když si byl Finn jistý, že to byla pro Rachel jen výmluva, aby se mohla ujistit, že se zbavil všech DVD s pornem a Kurt s Blainem si povídali u Kurta v pokoji.
"Aspoň že mi rodiče dovolili zítra nejít do školy," zasmál se Blaine.
"Mám zajít k tomu doktorovi s tebou?"
"Ne, ty hezky pomažeš do školy," mrkl na Kurta Blaine.
"Tak to ti pěkně děkuju," zašklebil se Kurt a opatrně objal Blaina kolem pasu.
"Neni zač, lásko," zasmál se Blaine a položil Kurtovi hlavu na rameno.
"Asi bych se měl jít vysprchovat, než tu usneme," zašeptal Blaine po chvíli.
"Ještě chvilku. Miluju chvíle, kdy solu jen ležíme v náručí," odpověděl mu Kurt šeptem.
"To můžeme i poté, co se vysprchuju," zasmál se Blaine.
"To taky budeme."
"Dobře," políbil Kurta na klíční kost a ten se pod dotekem jeho rtů trochu zachvěl.
"Vyndám ti něco na spaní," usmál se Kurt na Blaina a poté neochotně vylezl z postele. Otevřel skříň a Blaine jako pokaždé zůstal šokovaně zírat na tu spoustu oblečení, co tam Kurt měl. Po chvíli přemýšlení Kurt vyndal bílé triko a černé saténové kalhoty od svého oblíbeného pyžama. Mohl sice dát Blainovi i vršek, ale Blaine v krátkém rukávu se mu zamlouval víc. Ještě skočil na chodbu a ze skříně vyndal čistou osušku a všechno podal Blainovi.
"Díky," usmál se na Kurta a vlezl do koupelny.
Kurt potichu vyšiloval u sebe v pokoji. Blaine je právě teď u něho v koupelně. A svléká sé. Teď už tam možná stojí nahý. Kurtovo tělo okamžitě začalo na všechny tyhle myšlenky reagovat.
"Sakra," řekl Kurt potichu a posadil se na postel.
O pár minut později se vrátil Blaine z sprchy. Když ho uviděl, trvalo mu pár vteřin, než si znovu vzpomněl, jak se dýchá.
"Ne že mi usneš, než vylezu ze sprchy," plácl Blaina po zadku a poté se zavřel v koupelně, kde začal urychleně se svým denním rituálem číštění pleti, poté si hodil rychlou sprchu, vyšistil si zuby a oblékl se do pyžama.
"Spíš?" Zašeptal, otevřel dveře od pokoje a poté zalezl za Blainem do postele.
"Uhumm," zamumlal Blaine a když se mu Kurtovy ruce ovinuly kolem pasi, přisunul se ke svému příteli o něco blíž.
"Sladké sny," pošeptal mu Kurt do ucha.
"Sladké sny," zamumlal Blaine a vzápětí usnul.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama