Dreams

23. ledna 2012 v 19:44 | Domík |  Jednorázové povídky

POPIS: Puck přijede navštívit Quinn, která už několik let žije v psychiatrické léčebně
POSTAVY: Beth, Judy Fabray, Puck, Quinn, Shelby Corcorane
KATEGORIE: AU, H/C, Angst
PŘÍSTUPNOST: PG-13



SOUČASNOST
Stál na opačném konci místnosti a sledoval Quinn sedící v houpacím křesle. Vlasy se jí třpytily od slunce tak, že vypadaly skoro zlatě. Na sobě měla oblečené modré tričko a džíny a pokud by k ní nikdo nepřišel blíž, nepoznal by, že je něco špatně. Na tváři měla šťastný úsměv a v náručí chovala dítě zabalené v peřince. Nebo to tak alespoň vypadalo.
Puck smutně zavrtěl hlavou ve snaze zahnat vzpomínky, které se na něho sypaly pokaždé, když ji tady viděl. Pamatoval si tu dobu, kdy se všechno zkazilo, jako kdyby to bylo včera.
Sestřel si slzu, která mu osaměle stékala po tvářích, zavřel oči a zhluboka se nadechl. Poté se vydal k zlatovlásce, kterou neviděl už takřka dva měsíce. Tolik času mu trvalo, než sebral odvahu, aby sem znovu přijel.
Pomalu došel směrem ke Quinn a pohladil jí po vlasech. Zmateně se podívala, kdo to byl a když před sebou uviděla Pucka, na tváři se jí objevil široký úsměv.
"Beth, podívej, kdo se to na nás přijel podívat, tatínek je tady," usmála se.

MINULOST
Blížil se konec školního roku. Studenti po chodbách McKinleyho střední lítali jako splašení. Už se nemohli dočkat prázdnin a spousta z nich ještě na poslední chvíli doháněla písemky a opravovala si známky. Puck stál opřený o skříňku a to šílenství pozoroval s úšklebkem na tváři. Jemu byly známky i písemky celkem volné. Prolézá, tak je to v klidu.
Tenkrát si prvně všiml, že je na Quinn něco jiného. Procházela chodbou, hlavu sklopenou, na nikoho se ani nepodívala. Ostatní sice ignorovala často, ale vždycky šla tak, aby ostatní viděli, že prochází.
Trochu se zamračil a když procházela těsně kolem něho, prostě se k ní připojil a šel dál s ní.
"Je všechno v pořádku?" Zeptal se Puck zvědavě. Quinn je přikývla, ale pohled nezvedla.
"Určitě?"
"Jo," tentokrát se na něho podívala a na tváři vykouzlila falešný úsměv. V psoledních týdnech spolu sice skoro nemluvili, ale Puck ji znal. Věděl, že něco neni v pořádku, ale nechtěl být vlezlý.
"Tak když to říkáš," pokrčil rameny a když vešli do třídy, posadil se na své obvyklé místo vedle Lauren.
Quinn si sedla do volné lavice, kde vedle ní ještě před pár dny sedával Finn, který teď seděl vedle Rachel, která mu něco potichu šeptala do ucha, načež se oba začali smát. Ani jeden si nevšiml Quinn, která je pozorovala s bolestí v očích. Z ošklivé tlusté Lucy se stála krásnou a populární Quinn. Co na tom ale záleželo, když i přes to všechno se nenašel nikdo, kdo by ji mohl milovat? Jedna hloupá noc všechna zničila. Pár skleniček alkoholu způsobilo, že udělala největší chybu svýho života. Přišla o Finna, po nějaké době přišla i o Pucka. Možná že ji miloval, možná ji chvíli skutečně miloval, ale ona nikdy nemilovala jeho. Ne tak jako Finna.
Stejně tak nikdy nemilovala Sama. Byl to hodný kluk a měla ho ráda, ale milovat ho nedokázala. Nebyla si jistá, jestli vůbec milovala Finna, ale oni přece měli být spolu, protože první láska trvá věčně.
Quinn na pár vteřin zavřela oči. Před rokem touhle dobou se vzdala jediného člověka, který by ji byl schopný milovat takovou, jaká je. Musela potlačit slzy, které se jí začaly drát do očí. Nesměla na to myslet. Zakazovala si to a když byla šťastná, takřka na to nemyslela.
Ale pak tu byly i ty chvíle, kdy přemýšlela nad tím, co teď právě její malá holčička dělá? Ale ta krásná malá holčička už nebyla její. Nebyla a nikdy nebude. Protože se odmítla vzdát svého vysněného života kvůli dítěti, které ani nechtěla.
Rychle vyndala z tašky papírové kapesníky, aby si setřela slzy, které jí začaly stékat po tvářích.
Puck si zrovna kreslil po učebnici angličtiny, když si všiml Quinn, jak si nenápadně a rychle utírá slzy. Zamračil se a v duchu se rozhodl, že z ní musí dostat, co se jí stalo.

SOUČASNOST
Puck se zhluboka nadechl a poté Quinn úsměv oplatil. "Ahoj Quinnie."
"Chyběl si nám, viď Beth?" Usmála se na svojí holčičku a polechtala ji pod bradičkou. Puck to celé sledoval s bolestí v očích a věděl, že jako pokaždé skončí doma s flaškou nějakého tvrdého alkoholu, aby všechno tohle dostal z hlavy. I když to nepomáhalo a on na to musel myslet celé dny. Možná kdyby se víc snažil dostat z ní, co se stalo, víc na ni tlačil, aby mu to řekla. Kdyby tenkrát spoli zůstali nebo kdyby si spolu nikdy vůbec nezačali... Bylo to samé kdyby, ale možná, možná by teď byla Quinn v pořádku a šťastná. I když teď už šťastná vlastně byla.
"Taky jste mi chyběly," usmál se na ně Puck.
"Na, pochovej si ji, než zase budeš muset odjet," usmála se a podala mu miminko v zavinovačce. Puck si dítě opatrně vzal, i když věděl, že opatrný být vůbec nemusí. Věděl ale, že když by nebyl Quinn by mohla dostat další záchvat a to nechtěl. I když by si moc přál, aby byla odvážná a opustila svůj falešný svět, ve kterém žila, neměl to srdce vystavit jí té bolesti kruté reality.
"Je čím dál krásnější že?" Usmívala se na něho Quinn a podala mu malé chrastítko.
"Má ráda, když jí s tím chrastím před obličejem," vysvětlila mu a Puck jen přikývl.
Jako pokaždé měl chuť se otočit a utéct. Utéct a už se nikdy nevrátit, ale nemohl to Quinn udělat. Nikoho neměla. Rodiče se na ni vykašlali stejně jako ostatní po tom všem, co se stalo. Byl jediný, kdo jí zůstal. V hloubi duše ji miloval. A hlavně se cítil zodpovědný za to, co se stalo, i když mu každý tvrdil, že to nebyla jeho chyba. On věděl, že z velké části byla.
Se sevřeným srdcem se konečně podíval na dítě, které svíral v náručí a to se znovu rozpadlo na milion kousků. Od poslední návštěvy se vůbec nezměnilo. A ani nemohlo.

MINULOST
Uběhlo pár dní a byly tu prázdniny. Skoro každý ze sboru odjel někam s rodiči na dovolenou, jen Quinn zůstala trčet v Limě. Nudila se a neměla co dělat, a tak celé dny trávila tím, že projížděla stránky prestižních vysokých škol, zkoušela si různé účesy a nebo jen tak chodila na procházky. Jít se jen tak k večeru projít, ji uklidňovalo.
Procházela se zrovna částí Limy, kam normálně nikdy nechodila. Bylo to na druhém konci města, než bydlela a měla školu a protože tu nebydlel nikdo ze sboru ani z příbuzných, neměla potřebu do téhle části města chodit.
Zrovna si prozpěvovala jednu ze svých oblíbených písniček, když si všimla, že na jedné zahradě je dětská ohrádka a v ní stojí malá culíkatá holčička a usmívá se na ní. Quinn se zastavila a holčičce zamávala. Ta se okamžitě začala hihňat a mávat zpátky. Quinn na ni začala dělat brůzné obličeje a malá holčička se začala smát ještě víc. Když uslyšela kroky z domu, rozhodla se jít dál. Ještě jednou se za holčičkou ohlídla a zamávala jí. Když malá viděla Quinn odcházet, začala natahovat a po pár vtěřinách propukla v hlasitý pláč.
"Proboha!" Uslyšela vyděšený ženský hlas a z domu vzápětí na to vyběhla černovlasá žena. Quinn se ještě jednou ohlídla a šla dál, další ženina slova ale způsobila, že na místě ztuhla a nebyla schopná pohybu.
"Beth, copak se stalo? Uhodila ses?"
Quinn se po pár vteřinách otočila a pohled jí padl na Shelby Corcoran, která svírala v náručí její dceru.

SOUČASNOST
Puck s Quinn se procházeli venku s kočárkem. V parku bylo dost lidí, když bylo takhlo hezky. Quinn mu vyprávěla, co tu celé dny s Beth dělají, jak chodí na procházky, jak čte Beth pohádky na dobrou noc, jak ji zpívá ukolébavky. Puckovi z toho všeho bylo do breku. Když viděl, jak je Quinn šťastná, občas přemýšlel, proč on se tím vším tak trápí, když jí je evidentně dobře. Ale moc dobře věděl, že tohle celé je jen jedna velká lež.

MINULOST
Zrovna se vrátil z trampu s Lauren, když uslyšel zvonění na dveře. Otráveně je otevřel a když před sebou uviděl stát Quinn, překvapeně zamrkal.
"Ahoj, můžu dál?" Usmála se na něho a Puck přikývl a pustil ji dovnitř. Ani si nepamatoval, kdy tu byla naposledy. Nejspíš před tím, než se odstěhovala k Mercedes. A to už bylo strašně dávno.
"Stalo se něco? Dáš si něco k pití? Ale obávám se, že tu je jen pivo nebo mlíko," pokrčil rameny, když otevřel ledničku, aby Quinn nabídl něco k pití.
"To je dobrý, nic nechci."
"Tak co tě sem přivádí, kočko?" Zazubil se na ni a posadil se vedle ní na gauč.
Quinn se zhluboka nadechla. Nevěděla, jak by mu to měla říct. Tohle byla věc, která se neoznamovala snadno. Ale muselo to udělat.
Ode dne kdy zjistila, kde bydlí Shelby s její dcerou, si nemohla pomoci a neustále tam chodila. Začala si připadat jak cvok, když samu sebe přistihla, jak se krčí za autem a pozoruje ženu, jak s malou chodí po zahradě a jak ji chytá do náručí, protože uměla chodit jen pár týdnů a ještě neměla žádnou stabilitu.
Každý večer se vracela domů v slzách. Nevěděla, co má dělat. Byla naprosto ztracená. Když před sebou viděla malou Beth, plnou silou na ni udeřila vina a výčitky za to, že se jí vzdala. Že jí dala pryč, jako kdyby to byly obnošené boty a ne její dcera, její malá holčička.
Každou noc se budila z nočních můr ubrečená, protože se jí pokaždé zdálo, že jí malou brali. I když se jí vzdala dobrovolně a o to víc to bolelo.
"Nevím, kde začít," upřela Quinn pohled na své dlaně, se kterými si nervózně hrála.
Puck si toho všiml a jemně jí sevřel dlavě ve svých. "Ať se děje cokoli, můžeš mi to říct."
"Já vím," smutně přikývla a v místnosti se rozhostilo ticho. Puck mlčel a čekal, až Quinn bude pokračovat, nechtěl ji do ničeho nutit. Byl si vědom, že pokud měla takový problém, aby s tím za někým šla, aby s tím šla za NÍM, tak už to muselo být hodně vážné.
"Já totiž...," Quinn se znovu odmlčela a poté zavrtěla hlavou a zvedla se.
"Zapomeň na to, musim jít, máma na mě čeká s večeří." S těmito slovy se Quinn vydala ke dveřím, Puck ji ale zastavil. Chytl ji za ruku a donutil ji zastavit se a otočit se na něho. Viděl, že se jí v očích třpytí slzy, které se snažila zastavit, ale prostě to nešlo. Jedna osamělá slza jí stekla po tváří a poté už je neudržela a začala plakat. Puck ji k sobě přitáhl a sevřel Quinn v náručí. Ta se k němu vděčně přitiskla jak nejvíc mohla a nechávala slzy, aby mu smáčely tričko.
"Ať se stalo cokoli, určitě to bude dobrý," šeptal blondýnce do ucha a hladil jí po vlasech.
"Nebude, všechno jsem zkazila," zašeptala zoufale do Puckovy hrudi.
"Pojď, sedneme si," odvedle Quinn zpět ke gauči, kam ji posadil. Neprotestovala, jen tam tiše seděla a dál se nechala Puckem konejšit v náručí. Nikdy to předtim nezažila. S Finnem, Samem a ani s Puckem, když byli spolu. Jaká ironie, že se k ní chová líp teď, když jsou jen kamarádi.
"Quinn, ať se děje cokoli, jestli budu moc, pomůžu ti, dobře?" Snažil se jí uklidnit, aby přestala brečet. Quinn přikývla a sestřela si slzy z tváří. Pomalu zvedla hlavu a zadívala se Puckovi do očí. Ten jí pohled opětoval. Quinn se k němu naklonila blíž, tak že jejich rty byly jen pár centimetrů od sebe. Poté zavřela oči a po chvíli se se zavrcením hlavy odtáhla.
"Neucukl jsi," poznamenala jen a Puck zmateně přivkýl, protože netušil, kam tím vším Quinn smiřuje.
"Viděla jsem Beth," pronesla najednou a Puckovi spadla brada.
"Kdy?"
"Dneska. A včera. A vlastně každý den poslední týden," zašeptala takřka neslyšně.
"Jak...?" Nedořekl Puck svou otázku.
"Jak jsem ji našla?" Zeptala se Quinn a Puck jen přikývl.
"Náhodou. Byla jsem se projít a u jednoho baráku byla malá holčička a její matka jí řekla Beth a já v ní poznala Rachelinu mámu."
"Jak vypadá?" Zeptal se Puck s jemným úsměvem na tváři.
"Je nádherná," usmála se i Quinn, ale úsměv z tváře jí ihned zmizel.
"Chci ji zpátky," podívala se na Pucka, který si myslel, že snad špatně slyší.
"Quinn, vzdala ses jí, my oba. Vím, že tě to teď trápí, ale budeš mít další děti. A s někým, kdo si tě zaslouží."
"Tys jí tam neviděl. Tak malá a bezbranná. Tak strašně krásná," znovu začala Quinn plakat.
"Quinn, nemůžeš na to myslet, jen se budeš trápit. Nemůžeš ji získat zpátky, podepsala jsi adopční papíry."
"Je to moje dcera!" Zakřičela na Pucka a než se stihl vzpamatovat, tak utekla.

SOUČASNOST
Šli zpátky z procházky, protože se už blížil čas oběda a tam museli být vždycky všichni pacienti přítomni. Puck se zastavil kousek od vchodu a bolestně se podíval na nápis čnící se nad vchodem do budovy
"Psychiatrický úsva svatého Patricka," hlásal nápis už na dálku. A přitom při zběžném pohledu tu každý působil tak zdravě a normálně. Když se na Quinn podíval, nikdy by neřekl, že se stalo to, co se stalo. Přemýšlel, jestli si Quinn někde v hloubi duše pamatovala, co se stalo. Ale tak nějak doufal, že si to nepamatuje, že to celé v mysli potlačila. Protože s takovou vinou na srdci by žít nemohla. Pohled mu padl na kočárek. Quinn si toho všimla a usmála se.
"Je unavená, dám ji po obědě spát a můžeme si pak pustit nějaký film."
"Quinn...," chtěl Puck něco říci, ale raději zmlkl. Nemohl, prostě ne. Věděl, že by to vyvolalo další hysterický záchvat a Quinn by skončila pod sedativy a na několik týdnů v depresích. A to nechtěl, pokud jí takhle bylo fajn, tak to tak musel nechat. Bolesti si už vytrpěla dost.

MINULOST
O několik dní později zazvonil Puck u Quinn doma. Otevřela mu její mamka, která byla překvapená, že tam Pucka vidí.
"Dobrý den, je Quinn doma?" Zeptal se Puck.
"Neni. Myslím, že šla za Finnem."
"Za Finnem?" Zamračil se Puck.
"Chodí spolu přeci nebo ne?" I Quinnina matka byla zmatená, když viděla výraz Pucka.
"Už pár týdnů ne, pokud vím," odpověděl Puck.
"Ale... Je u něho přeci skoro každé odpoledne."
"A jste si jistá, že mluvila o Finnovi?"
"Samozřejmě že ano."
"Protože Finn je s rodinou tenhle týden někde na dovolené, mluvil jsem s ním včera po telefonu."
"To je divné, proč by mi Quinnie lhala?" Zatvářila se paní Fabray smutně.
"Myslím, že asi vím, kde bude."
"Kde?"
"Mohl bych jí na chvíli dovnitř? Bude lepší, když si k tomu sedneme."
"Och, jistě, samozřejmě, pojď dál. Posaď se v obýváku, donesu ti něco k pití. Džus třeba?"
"To je dobrý, děkuju," usmál se Puck a posadil se na křeslo.
"Všimla jste si na Quinn v poslední dobou něčeho zvláštního?" Zeptal se Puck a Judy Fabray přikývla.
"Je teď mnohem víc zamlklá než dřív. Ptala jsem se, jestlí jí něco trápí, ale říkala mi že ne, že je všechno v pořádku."
"Quinn chce zpátky Beth."
Paní Fabray poklesla brada a tiše na Pucka zírala. Zrovna se chtěla napít. Ruka jí zůstala viset nehybně ve vzduchu, jak sahala po skleničce k pití, načež ji po chvíli složila do klína.
"Prosím?" Zeptala se potichu.
"Byla u mě před pár dny a říkala mi, že se byla projít a náhodou zjistila, kde bydlí Shelby Corcoran, která Beth adoptovala."
"Bože můj," zašeptala matka Quinn.
"Je mi to líto. Myslím, že Quinn vzala rozchod s Finnem špatně. Stejně tak i to, že nevyhrála královnu plesu a asi si začala uvědomovat, že dát Beth pryč byla chyba."
"Nevyhrála? Vždyť má v pokoji nějakou tu korunku," znovu se zatvářila matka Quinn zmateně.
"Nevyhrála."
"Proč mi v tom všem lhala? Vždyť přeci ví, že mi může říct všechno."
"Nevím," pokrčil Puck rameny. "Ale myslím, že byste si s ní měla promluvit, až se vrátí domů."
"Promluvím, určitě. Stejně by už za chvíli měla být doma. Nechceš tu na ni počkat taky?" Dívala se paní Fabray na Pucka prosebným pohledem.
"Pokud chcete."
"Uričtě. Můžeš na ni počkat tady dole a nebo jestli chceš, můžeš počkat u Quinn v pokoji," slabě se usmála.
"No, vlastně jsem si chtěl ještě vzít zpátky CD Kiss, které jsem jí kdysi půjčil a zapomněl jsem na to. Myslíte, že bych se po něm mohl zatím podívat?"
"Uričtě, doprovodím tě tam," usmála se paní Fabray a spolu s Puckem se zvedli a zamířili ke Quinn do pokoje. Když otevřela dveře, oba s Puckem zůstali stát mezi dveřmi, ztuhlí šokem.
Uprostřed pokoje se nacházela dětská kolébka a na křesle ležely hračky a oblčení, všechno to ještě obsahovalo cenovky.
"Pro-proboha," zavrtěla Judy hlavou.
"Musíme najít Quinn, tohle už není normální," prohlásil po chvíli Puck. Sotva to dořekl, dole se ozvalo cvaknutí dveří. Oba dva se vydali dolů ke dveřím.
"Ššš, ať ji neprobudíte," zašeptala Quinn a v nuručí svírala spící Beth.

SOUČASNOST
Puck s Quinn došli ke Quinn do pokoje. Byly to jen dvě malé místnosti. V jedné byla ložnice a v druhé něco mezi obývákem a dětským pokojíčkem. V rohu ložnice stála kolébka, stejná, kterou Puck viděl tenkrát u Quinn. Všechno tu vypadalo pořád stejně od té doby, kdy tu byl naposledy.
"Dám ji spát," kývla Quinn na Pucka a vyndala malou Beth z kočárku. Puck odvrátil pohled. Po každé to pro něho bylo těžší a těžší.
Už to byly víc jak dva roky, co tu Quinn byla. Puck se zhluboka nadechl, znovu se mu draly do očí slzy. Teď už by malé Beth bylo víc jak tři a půl roku. Pohled mu znovu padl na Quinn. Na Quinn a na panenku, kterou svírala v náručí v domnění, že to je její malá holčička.

MINULOST
"Quinn, proboha," vyjekla její matka a schytala od své dcery ošklivý pohled, který jasně říkal, ať se kouká ztišit nebo malou probudí. Puck nebyl schopen jediného slova. Koukal na Quinn a na malé dítě, které svírala v náručí. Poprvé od porodu viděl svojí dceru. Byla nádherná. Měla úplně stejné blonďaté vlasy jako Quinn a jak spala, tak vypadala jako andílek. Ale tohle nebylo správné. Vzdali se jí a Beth dostala novou rodinu. A podle toho mála, co mu řekla Quinn, se měla dobře. A on chtěl pro svou dceru jen to nejlepší, i když se jí vzdal.
"Quinn," zavrtěl Puck hlavou, pohled upřený na roční holčičku, kterou Quinn svírala v náručí. V tu chvíli ho napadlo, proč má v pokoji tu dětskou kolébku, když se do ní roční dítě přeci nemůže vejít.
"Ššš, ať jí neprobudíte," šeptala a láskyplně dítě hladila ve vlasech.
"Quinn, cos to udělala?" Zašeptala její matka, které po tvářích stékaly slzy.
"Vzala jsem si svojí holčičku," usmála se Quinn, opatrně prošla kolem nich a posadila se na gauč. Beth celou dobu dál svírala v náručí.
"Tys ji ukradla?" Vyděšeně se na ni podíval Puck.
"Je to moje dcera, samozřejmě že jsem ji neukradla," ohradila se Quinn a ignorovala svou matku, která měla dlaně před ústy a nevěřícně vrtěla hlavou.
"Musíš ji vrátit, Quinn," snažil se na ni Puck mluvit rozumně, i když sám s tím měl problém, když ji viděl s malou v náručí. Strašně jí to slušelo. Krásnější mu připadala jen tenkrát po porodu, když spolu stáli u místnosti, kde byla miminka a sledovali svojí dceru, oba pevně rozhodnutí, že by ještě nebyli připravení stát se rodiči.
"Nic nemusím. Je to moje dcera," zopakovala znovu a dala důraz na slovo moje.
"Dala's jí pryč, Quinn."
"Ale teď jsem si ji vzala zpátky a všechno bude tak, jak má být."
"Quinnie," promluvila konečně její matka.
"Sama jsi říkala, že můžeme udělat z pokoje pro hosty pokojíček."
"Ale...," zavrtěla paní Fabray hlavou a stále stála u dveří. Puck, který se posadil na gauč vedle Quinn, se zvedl a došel k její matce.
"Musíte zavolat Shelby Corcoran, musí umírat strachy."
Paní Fabray jen přikývla a odešla do kuchyně, kde měli telefon. Puck se znovu vrátil ke Quinn a všiml si, že se malá Beth probudila. Upírala na něho své velké oči, které byly úplně stejné jako oči její matky. Když se díval na tu malou holčičku, sám měl problém si zapamatovat, že to už není jejich dcera a že na ni nemají žádné právo.
Po pár vteřinách se Beth rozkoukala a začala brečet. Quinn se ji snažila ukonejšit, ale dítě bylo v cizím prostředí s cizími lidmi vystrašené a nebylo k utišení. Ať Quinn dělala cokoli, malé Beth stále tekly po tvářích slzy jak hrachy a nechtěla zůstat u Quinn v náručí. Puck se tázavě podíval na Judy a ta jen přikývla. O chvíli později Puck uslyšel prudké brždění a následný zvonek. Paní Fabray šla otevřít a do domu vběhla k smrti vyděšená Shelby Corcoran. Když ji Quinn uviděla, plačící Beth si k sobě přitiskla pevněji. S dívkou v náručí vstala a došla na druhý konec místnosti, kde byly schody.
"Quinn, zlato, vrať tu malou její matce, prosím," snažila se na ni mluvit její matka něžně.
"Já jsem její matka!" Odpověděla dívka pevným hlasem.
"Quinn, zlato, no tak. Vždyť ještě budeš mít děti. Sama jsi ji dala pryč, pamatuješ?"
"Byla to chyba."
"Quinn, prosím, vrať mi ji," potichu mluvila Shelby. Pohled měla upřený na své dceři, která nepřestávala plakat.
"Ne!"
"Quinn, no tak," zvedl se Puck a dítě ji chtěl z náručí vytrhnout, Quinn ale ucukla a poté rychle vyběhla s malou Beth v náručí schody k sobě do pokoje, kde se rychle zamkla.
"Quinn! Okamžitě otevři ty dveře!" Zakřičel na ni Puck.
"Co když jí něco udělá?" Plakala Shelby a snažila se dveře vyrazit, ty se však ani nehly.
"Otevři ty dveře!"
"Zavolám policii," vyndala Shelby z kapsy telefon.
"Slečno Corcoran, to určitě nebude potřeba," snažila se ji přesvědčit Judy Fabray, ale Shelby to bylo úplně jedno.
"Dobrý den. Chtěla bych nahlásit únos dcery. Unesla ji její biologická matka, která ji dala k adopci. Adresa je Rooseveltova 45/h, prosím, přijeďte co nejdřív, je s Beth zamčená v pokoji a já se bojim, že jí něco udělá." Hned jak zavěsila, znovu se snažila vyrazit dveře, ale ani když se do nich vší silou opřel Puck, tak dveře nepovolily.
"Jděte pryč! Všichni jděte pryč!" Zakřičela na ně Quinn z pokoje, hlas zněl, jako kdyby plakala.
"Zlatíčko, buď rozumná a otevři ty dveře," prosila ji její matka. Malá Beth stále plakala a její trhavé hlasité vzlyky lámaly srdce všem třem, kteří se snažili dostat do místnosti.
"Quinn, prosím, otevři ty dveře," snažil se ji přesvědčit Puck.
"Řekla jsem, abyste šli pryč!"
Před domem po pár minutách zastavila další dvě auta, z nichž vylezli čtyři policisté. Matka Quinn šla okamžitě otevřít dveře, ani nestihli zazvonit a odvedla je nahoru ke dveřím.
"Slečno Fabray, tady policie, okamžitě otevřete dveře nebo je vyrazíme."
"Jděte pryč," zakřičela Quinn a při slově pryč se jí hlas zoufalstvím zlomil.
"Ustupte ode dveří," přikázal jeden policista a druhý dveře následně vykopl. Všem se naskytl pohled na Quinn stojící s Berth v náručí u otevřeného okna. Obě plakaly a Quinn vypadala, že pokud se někdo jen trochu přiblíží, tak že z toho okna vyskočí.
"Bože můj," zakryla si její matka oči a Shelby se zkácela jednomu z policistů do náručí.
"Quinn, prosím, dej jim Beth," zkusil to Puck. Quinn si místo toho malou Beth k sobě přitiskla ještě pevněji, hlavičku holčičky si tiskla na prsa a ustoupila těsně k otevřenému okna. Malá stále hlasitě plakala.
"Quinn," udělal k ní Puck dva kroky, ale když se blondýna i s dítětem vyklonila z okna, okamžitě se zastavil.
"Slečno Fabray, předejte nám prosím dceru slečny Corcoran."
"To je moje dcera!" Zakřičela na ně Quinn a dítě k sobě přitiskla, jak nevíc to šlo. Beth se teď rozplakala ještě více, bolestí.
"Slečno Fabray, ubližujete své dceři, to jistě nechcete, tak ji pusťte, prosím," snažil se na ni policista mluvit klidně. Quinn na to jen odmítavě vrtěla hlavou.
"Vždyť ji udusí," plakala Shelby a matka Quinn to vše jen vyděšeně pozorovala.
"Slečno Fabray, okamžitě mi předejte dítě," vydal se k ní policista, což mělo za následek, že Quinn málem i s malou vypadla z okna. Naštěstí se stihla chytit rámu a ustála to, Shelby Corcoran z šoku a strachu ale omdlela a malá Beth z ničeho nic přestala plakat. Vůbec se nehýbala a Quinn ji dál co nejpevnější svírala v náručí.
"A dost!" Zahřměl jeden z policistů, podíval se na druhého a než se ostatní nadáli, Beth Quinn vyrhli z náručí.
"Nééé!" Křičela Quinn, kterou jeden z policistů pevně svíral v náručí. Snažila se s ním prát. Kopala kolem sebe, kousala ho, ale on ji držel pevně a nepustil.
Policista okamžitě položil malou Beth na Quinninu postel a zkontroloval jí pulz.
"Nedýchá, okamžitě zavolejte sanitku," nařídil a jeden z policistů to hned udělal, zatímco druhý policista dával dítěti umělé dýchaní. Když to Quinn viděla, přestala se snažit se policistovi vytrhnout. Zírala na nehybné tělíčko své dcery neschopna pochopit, co se právě stalo.
"Ne, ne... Ne, to ne...," zoufale šeptala. Puck objímal paní Fabray, které po tvářích tekly slzy a Shelby Corcoran, kterou poslední z policistů probral z bezvědomí, hlasitě plakala.
Když dorazila sanitka, dlouho se doktorka snažila dítě oživit, ale nakonec zkonstatovala smrt. Quinn odmítavě vrtěla hlavou a pořád dokola si pro sebe opakovala, že tohle není pravda, že to je sen, že se to nestalo. Vůbec se nebránila policitům, když ji nasadili želízka a s největší pravděpodobností neslyšela ani slovo z toho, co ji řekli o tom, jaká má práva.
Puck to celé šokovaně sledoval, neschopen pochopit, co se stalo. Doufal, že je to celé jen jedna velká noční můra, v což doufala i paní Fabray. Oba dva měli hlavu plnou výčitek, oba se cítili zodpovědní za to, co se stalo.

SOUČASNOST
Puck sledoval Quinn, jak v klidu a s úsměvem na rtech obědvá. Protože byla bezproblémový pacient, mohla obědvat u sebe v pokoji, kde měla i malou kuchyňku v rohu místnosti. Udělala jim s Puckem čaj a když se posadila naproti němu k malému stolu, vypadali skoro jako šťastná rodina a Puck si znovu už po milionté začal vyčítat, co se stalo. Kdyby si tenkrát Beth nechali, všechno by teď bylo v pořádku a oni by tou šťastnou rodinou mohli být.
"Nad čím přemýšlíš?" Zeptala se Quinn s úsměvem.
"Že mi budete chybět, až odjedu."
"Tak neodjížděj," pokrčila s úsměvem rameny a Puck se smutně usmál.
"Víš, že tu s tebou nemůžu zůstat."
Quinn přikývla a úsměv na rtech jí pohlasl.
"Ale přijedu zase brzy, slibuju," pohladil jí po dlani. V duchu věděl, že to ale není pravda. Několik týdnů se bude snažit zapomenout a několik dalších týdnů mu znovu bude trvat, než najde odvahu a přijede. Ale přijede, tím si byl jistý. Protože ať se stalo cokoli, on tu holku miloval. To si ale bohužel uvědomil až moc pozdě.

MINULOST
Puck seděl v soudní síni a přemýšlel o všem, co se stalo. Pořád dokola si vše vyčítal a myslel si, že to je jeho chyba. Když přivedli Quinn na lavici obžalovaných, hlavu měla sklopenou k zemi a byla naprosto tiše. Za celou dobu nepromluvila ani slovo. I o výslechu toho z ní moc nedostali. Pořád dokola opakovala, že Beth byla její dcera a že to co se stalo, nebyla pravda
Dnes měl být vynesen rozsudek. Vedle Pucka seděli i ostatní členové New Directions, kteří pořád nemohli uvěřit tomu, co se stalo. Rachel seděla se svou matkou, které po tvářích stékaly slzy. Puck se na to nemohl dívat. Nemohl tam být a sledoval rozsudek, musel odtamtud pryč.
Když se ale zvedal, do místnosti zrovna vešel soudce.
"Povstaňte prosím," pronesl a poté se dal do čtení rozsudku. Quinn podstoupila prohlídku u několika psychologů a všichni se shodli na tom, že si dívka neuvědomila, co dělá. Ihned po vzetí do vazby se absolutně uzavřela do sebe a s nikým nekomunikovala. Brzy bylo rozhodnuto o jejím přesunu do psychiatrického ústavu, kde byla zavřená po dobu soudu.
Soudce konstatoval, že nástup do vězení není možný, protože obžalovaná není při smyslech. To viděl každý, kdo byl alespoň u jednoho slyšení. Quinn si brzy vytvořila svůj vlastní svět a jediné, co neustále požadovala bylo to, aby jí vrátili její malou holčičku.
Když nastoupila po vynesení rozsudku zpátky na psychiatrickou kliniku, jednou se byla projít a našla malou holčičku, jak si hraje s panenkou. Quinn si tenkrát vsugerovala, že to je malá Beth a od té doby se o panenku starala, jako kdyby to bylo živé dítě. Krmila ji, měnila jí plínky, chodila s ní na procházky, mluvila k ní a zpívala jí ukolébavky před spaním.
Někde hluboko uvnitř sama si nejspíš uvědomovala, že tenhle svět není skutečný, že se to celé odehrává jen v její fantazii, ale postupem času začala být šťastná, a tak ji v tom světě nechali. Pokaždé když ji někdo ukázal, že je to jen fanatzie, dostávala záchvaty zuřivosti, které střídaly záchvaty zoufalství a dvakrát se dokonce pokusila spáchat sebevraždu. Na přání rodičů Quinn se postupně doktoři přestali snažit jejich dceři pomoc, protože by tím jen víc trpěla.

SOUČASNOST
Puck Quinn pevně objal, jemně ji políbil na rty a už po několikáté jí slíbil, že přijede, jak nejdřív bude moci. Odjíždět od ní mu trhalo srdce, něco v něm už se ale zároveň nemohlo dočkat, až odtamtud vypadne. Pryč. Daleko.
Už kolikrát si říkal, že se tam už nikdy nevrátí. Pokaždé se ale vrátil a věděl, že se vrátí i teď. Nemohl tam Quinn nechat samotnou. Její rodiče ji přestali navštěvovat, protože nemohli svou dceru vidět v tomhle stavu a ostatním členům sboru na Quinn nezáleželo, nikdo ji takhle vidět nechtěl.
"Bude se mi stýskat," smutně se usmála Quinn.
"Mně taky, Quinnie," znovu ji Puck políbil.
Často přemýšlel nad tím, jaký vztah mezi sebou mají, ale nikdy se k ničemu nedobral. Pro Quinn byl otcem jejího dítěte a tudíž mužem, se kterým chtěla být. Ale dalo by se to, co mezi nimi bylo, skutečně považovat za vztah? Kromě noci, kdy splodili Beth, spolu nikdy nespali a vlastně se od doby, co tu byla Quinn zavřená, nikdy nedostali dál než k líbání. Nemohl prostě zajít nikam dál, připadal by si, jako kdyby ji sexuálně zneužil.
Ještě jednou Quinn objal a poté se vydal k autu. Když odjížděl, ještě jí zamával z okýnka a ve zpětném zrcátku viděl, že pláče. I on plakal. Protože Quinn nebyla jediná, kdo byl uvězněn ve falešném světě. Doma na Pucka nikdo nečekal. Jen prázdný byt a lahev tvrdého alkoholu, která mu bude dělat pár dní společnici, aby tohle všechno vůbec vydržel. I přesto, že ho to ničilo, ale věděl, že se za Quinn vrátí. A třeba jednou bude schopný si najít přítelkyni, milovat ji a založit si s ní rodinu. Třeba jednou zapomene a začne konečně pořádně žít. To však bude ještě trvat.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 klainerkanka klainerkanka | Web | 20. ledna 2013 v 23:02 | Reagovat

Páni..to je krásá! Úplně jsi mě rozbrečela!"..prostě nádhera! ♥

2 Domík Domík | Web | 21. ledna 2013 v 23:27 | Reagovat

[1]: Děkuju! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama